Glosa: Operu přece nepotřebujeme

To, co se v těchto dnech děje okolo některých domácích operních scén, mně připadá jako napsané obratným scénáristou, který dostal zakázku na drama, točící se kolem divadel hrajících operu. Scénárista začal psát a vše by chtěl stihnout dopsat tak, aby dílo mělo premiéru nejlépe ještě ke konci tohoto roku. Závěr dramatu je ale bohužel už vyzrazen, minimálně v případě jednoho z divadel v tomto příběhu zastoupených.

Vody domácího operního dění, trvale podfinancovaného, často kvůli tomu zápasícího s elementární kvalitou nastudování, provedení a výkonů, se najednou začaly čeřit a stala se z nich bouřlivá řeka. Řeka, která strhává základy toho mála, co po jejích březích v posledních dvaceti letech pracně uchovávali. Řeka, která až se uklidní, odhalí zkázu v podobě ruin operního dění, které už nikdo nikdy nevzkřísí.

To, jakým způsobem byl zlikvidován druhý operní dům v Praze, mě sice v klidu nenechalo, nechápavě jsem kroutil hlavou i nad okolnostmi výměny ředitele divadla ústeckého. Říkal jsem si ale, že teď snad politikové, vymlouvající se na údajné reformy a pofiderní úspory dají konečně pokoj. A ejhle: Ještě ani nevrzly navždy se zavírající dveře do samostatné Státní opery a už je tady další rána tomuto žánru u nás – hrozící uzavření Janáčkova divadla, rozpuštění operního souboru a likvidace provozních zaměstnanců. To vše prý dočasně.

Kauza Státní opery zavání chtíčem nekvalifikovaného celostátního politika, dosazeného povolební vlnou na místo, kam zjevně nepatří, který chtěl ukázat, že umí činit rázná rozhodnutí – jedno, že nepodložená a nekvalifikovaná. Kauza Janáčkovy opery v Brně je ale přece jen jiná. Je připravená tak, aby nezaujatý pozorovatel získal dojem, že se nic neděje. Že to je vlastně nutnost. V tichosti a bez halasu „dočasně“ zlikvidovat operu v Brně.

Co by tak asi jen mohlo příčinou tak rychlého a rádoby nenápadného zániku brněnské opery? Možná třeba toto: Snaživý brněnský komunální politik nechtěl promarnit šanci a tak před časem lehkomyslně rozhodil přespříliš návnady na evropské dotace pro infrastrukturu města. A ono stalo nečekané: Evropský úředník návnadu zhltl a dotaci odsouhlasil – jenže brněnský komunální politik na to nebyl připraven. Připraven na to, že stejnou sumu, kterou po Unii požaduje, musí v případě jejího přiklepnutí také přispět sám, z městského rozpočtu. Prostě unie dá, pokud místní politik přidá stejný obnos. A tady vznikl problém: Komunální politik měl velké oči, a teď sám peníze v městské kase nemá. Co s tím, abychom o dotace nepřišli? Honem něco vymyslíme. Nápad je tu! Ušetříme v rozpočtu města a hned budeme mít na tu svou polovinu. Ale kde ušetříme? Na úřednících? Na provozu magistrátu? Nebo snad na svých platech? Kdepak! Nejvíce se přece ušetří, když se zavře divadlo! A které? No přece Janáčkova opera! Operu nikdo moc nepostrádá. Nikdo si toho ani nevšimne.

Zdá se vám to neuvěřitelné? Mně také. Stejně tak ale nechci věřit tomu, že naše celostátní média o tom zarytě mlčí. Inu, opera pro ně není téma, které by bylo in. Nezbývá tedy nic jiného, než záchranu české opery vzít do svých rukou. Bouchat na dveře magistrátů, ministerstva, podepisovat petice, burcovat novináře. Mlčení přece znamená souhlas. Anebo je opera v Brně opravdu zbytečná?