Glosa: plzeňská veristická dvojčata hned s dvěma hosty z Itálie

  1. 1
  2. 2

Představení musel narychlo převzít domácí dirigent Oliver Dohnányi, neboť oba dirigenti, kteří díla nastudovali, Ondrej Olos i Norbert Baxa, ba se i vzájemně zastupují, onemocněli. Převzetí řízení děl formou záskoku, když jsem je s ansámblem nestudoval, necizeloval, tempicky a dynamicky nepřipravoval, je jistě nesnadné. Navíc sklon Olivera Dohnányiho k rychlejším tempům zde patrně na několika místech zaskočil sbor i sólisty, nesouladů bylo několikrát více než jen těch „latentních“… Orchestr poněkud opustil navozený svět poezie, ale i jemného naladění u Cavallerie rusticany, kde se cit ke spodní dynamice vytrácel, přiznávky nejen ve slavné Sicilianě působily poněkud tvrdě. Postupně přešel proud zvuku orchestru do mohutného toku espressiva, které burcovalo zúčastněné k maximu výrazové intenzity v tónu. Ne vždy v onom esspresivu ale ku prospěchu intonace a lehkého tónového tvoření na jevišti. Toto v nadsázce řečeno, „ve zdraví” přežil jen tenorista Nikolaj Višnjakov, který se po nejisté, dosti extravertně laděné serenádě při vstupu Turidda za scénou, rozezpíval k opravdu hrdinnému, až velkoopernímu projevu. Šíře jeho tónů byla v árii obdivuhodná, moje vnitřní úzkostná obava, že se v téhle velkorysosti středních poloh vrchol árie na béčku nezdaří, byla ovšem zbytečná. Odolný hlas Nikolaje Višnjakova i tenhle fortový souboj s orchestrem ve finále Cavallerie rusticany docela suverénně ustál.Hlavní pozornost, kvůli níž jsem na reprízu do Plzně jel, byl ale ohlášený výkon Paola Lardizzoneho v roli Cania.Po jeho záskoku v partii Turidda jsem byl plný očekávání. Opravdu mohu říci – Paolo Lardizzone nezklamal. Jeho barvitý, voluminózní, nosný, ve všech polohách jistý spinto tenor bylo požitkem poslouchat. Ve vstupním zpěvu Cania si přidal excelentní nepovinné vysoké há (jako by vyslyšel zde vyslovených středečních replik v komentářích). Zde mu Oliver Dohnányi i zřetelně posečkal, dal mu prostor, zřejmě tedy tuto pěvecky žonglérskou nadstavbu očekával. Árie Vesti la giubba zazněla famózně, vrchol árie se rozzářil v krásně vyklenutých frázích. Však také publikum, které velmi chytře (!) vyčkalo v potlesku dohry orchestru, spustilo ihned poté dlouhý, ale zcela zasloužený aplaus, s mnoha voláními „bravo“. Pěvecký výkon se vzácně snoubil s pravdivým výrazem, jemuž jsem opravdu věřil. Však i skalní operní fandové, kteří za Lardizzonem přišli na představení, velmi ocenili, jak jeho pěvecký i herecký výkon od Radama v Aidě neobyčejně akceleruje. Jeho jižním sluncem prozářený tenor má jednu devizu, podobnou, jako měl v téže roli José Cura ve své produkci v Českém Krumlově. Totiž že vše tvoří s naprostou lehkostí, s pocitem obšťastňující pocitové rezervy nad nejvyššími tóny. To činí jeho výkon příjemným, neb síla není dosahována tlakem, ale rezonancí s pocitem lehkosti! Prostě pravé italské „voce di testa” v názorné praxi.Totéž nemohu zcela upřímně konstatovat u jeho kolegy ze slunné Itálie, jímž byl ve večeru v obou klíčových barytonových rolích – Alfia i Tonia – Carlo Maria Cantoni. Jevištně je jistě příjemný, pohledný a charismatický štíhlý muž v nejlepších letech. Jeho kulatě znějící baryton ale poněkud postrádá přirozenější znělost a voluminóznost středních a hlubších poloh, což chce vyrovnávat akcentací poloh vyšších. Tím se ale rozsah hlasu stává nejednotným v dynamice celku. Středy a hloubky zanikají, když vyšší tóny jsou příliš zvýrazňovány, čímž ale právě nejsou s celkovým rozsahem hlasu vždy kompaktní. Pěvecký jev ve výkonu umocňoval tentokrát i dynamicky méně pružný orchestr.Naopak příjemnou celistvost v barvě a rozsahu hlasu předvedl výrazně Jiří Brückler ve svém osvědčeném Silviovi. Tentokráte i pod ním zněl orchestr „tlustě“, takže jeho i partnerku Neddu zřejmě inspiroval, dá-li se to tak říci, k vyšší dynamické snaze. Ale tak jako u Lardizzoneho, v barytonové rovině role Silvia, zněl Brücklerův barevný baryton v celém rozsahu celistvě, fráze působily muzikálním, kantabilně instrumentálním tvořením. Byl to pro mne, vedle krásného výkonu Paola Lardizzoneho, druhý nejlepší pěvecký výkon daného večera.

V roli Santuzzy se představila Iva Šaková, vedená zvukem orchestru do silné exprese nervního tahu vrcholových frází. Michaela Katráková si vedle dobré pěvecké dispozice v roli Neddy, jistě i výrazné hlasové nosnosti, prověřila na dané repríze, jak jen jeden nešťastný nástup může ovlivnit vícero frází v jinak zažité árii.Pěkně, řekl bych, že ještě výrazněji, nosněji než na druhé premiéře, zněl na glosované repríze lyrický, ohebný tenor Beppa Michala Bragagnola.

Ozdobou večera byl jistě Paolo Lardizzone, za jehož výkonem jsem vlastně do Plzně moc rád zajel. Jistěže i za zdařilou inscenací veristických dvojčat, do značné míry shodnou s představeními, již několik let hranými v Bratislavě v téže režii Mariána Chudovského. Tím i naznačuji, za čím jsme vlastně ochotni zdolávat třeba i dálky a nástrahy nočních silnic…Za výborný výkon v roli Cania bych mohl dát s čistým svědomím 100 procent. Jenomže daná produkce reprízy nebyl jen Paolo Lardizzone, ale celek orchestru, sboru, všech sólistů, tím i všech kladů a překlepů dohromady. Určitě mohu vyloučit ze své strany malichernost, s níž bych snad poukazoval na pihy na kráse, které poznal i ten, kdo nezná noty. Spíše tyto pihy záměrně trochu zamlčuji. Proto ona procenta celku jsou nižší než na mnou viděných premiérách. Každé představení, každá repríza, má svůj vlastní život, vlastní tep, který je vždy jiný než předchozí. A vždy jiný, než bude následující. V tom je živý hudební kumšt, vázaný na nevratné okamžiky, zcela jedinečný a nezastupitelný.

Hodnocení autora glosy: 60 %

Pietro Mascagni:
Sedlák kavalír
Ruggero Leoncavallo:
Komedianti
Hudební nastudování: Ondrej Olos (Sedlák kavalír), Norbert Baxa (Komedianti)
Dirigent: Oliver Dohnányi
Režie: Marián Chudovský
Scéna: Jaroslav Valek
Kostýmy: Peter Čanecký
Světelný design: Antonín Pfleger
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Sbormistři Dětského sboru při DJKT: Anna Marie Lahodová, Anastázie Šolcová, Zdeněk Vimr
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Orchestr DJKT Plzeň
Sbor Opery DJKT Plzeň
Dětský sbor při DJKT Plzeň
Premiéry 24. a 25. ledna 2015 Velké divadlo Plzeň
(psáno z reprízy 12. 2. 2015)

Sedlák kavalír
Santuzza – Ivana Šaková
Turiddu – Nikolaj Višnjakov
Lucia – Šárka Korunková
Alfio – Carlo Maria Cantoni
Lola – Ivana Klimentová

Komedianti
Canio – Paolo Ladrizzone
Nedda – Michaela Katráková
Tonio – Carlo Maria Cantoni
Peppe – Michal Bragagnolo
Silvio – Jiří Brückler
1. sedlák – Miroslav Bartoš
2. sedlák – Plamen Prokopiev

www.djkt-plzen.cz

Foto DJKT Plzeň / Pavel Křivánek

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Mascagni: Sedlák kavalír (DJKT Plzeň)

[Celkem: 35    Průměr: 4.3/5]

Vaše hodnocení - Leoncavallo: Komedianti (DJKT Plzeň)

[Celkem: 35    Průměr: 4.3/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na