Tak jsme se na českém (resp. moravském) operním jevišti konečně dočkali inscenace, která představuje špičkovou kvalitu v celosvětovém měřítku! Současně je uvedení Carsenovy Káti Kabanové příležitostí k zamyšlení se nad tím, co stojí za úspěchem Roberta Carsena, proč je jedním z nejžádanějších a nejoceňovanějších operních režisérů současnosti.
Základem jeho veleúspěšné inscenace Káti Kabanové (která už prošla mnoha předními světovými divadly včetně milánské La Scaly) je především poctivá práce s operními pěvci, vytvářejícími své postavy v souladu s Ostrovského předlohou, resp. jejím Janáčkovým zhudebněním. Tedy žádný „převratný výklad“, žádné šokující inovace v psychologii postav. Nad pečlivě rozehraným dramatem rozklenul Carsen prostřednictvím souboru „vodních tanečnic“ působivou symboliku zoufalství, touhy po volnosti a smrti. Jak jednoduché! Stačí mít velký talent. Robert Carsen ho nepochybně má.
V posledních letech jsme i na našich jevištích viděli řadu inscenací, které se také pokoušely o jakousi symboliku. Bohužel se však většinou jednalo o symboly srozumitelné pouze samotným tvůrcům. Navíc často inscenacím chybělo to základní, co v Carsenově inscenaci tvoří její spolehlivou kostru: přesvědčivé a divákům srozumitelné vedení postav, a to – jak už bylo zmíněno – zcela ve shodě se záměrem skladatele. Ostatně sám Carsen k tomu v rozhovoru, uveřejněném v Týdeníku Rozhlas, říká: Klíčem k emocionálnímu uchopení hudby je porozumět tomu, co libreto znamenalo pro skladatele, proč chtěl vytvořit zvukovou krajinu okolo nějakého určitého příběhu. Pro Carsena je tedy základním momentem práce režiséra vcítění se do myšlení skladatele, sledování a respektování jeho záměru.
Velmi často se u nás setkáváme s názorem, že partitura vytvořená skladatelem je pouhým materiálem, kterým se režisér může nechat inspirovat, ale dále s ním smí nakládat zcela volně, může vyprávět „svůj příběh“. Odtud i diskuse o tom, zda je režisérská profese profesí tvůrčí či interpretační. Carsenova odpověď na tuto otázku, vyjádřená ve zmíněném rozhovoru, je zcela jednoznačná: Režiséři jsou vypravěči příběhů, já se snažím převyprávět příběh, který napsal někdo jiný. Vždy mě zajímá to, jak daný příběh zachovat, aby se z něj nestalo něco jiného. Jinak bych si napsal vlastní operu.
Nezbývá než doufat, že si Carsenův názor časem osvojí nejen ambiciózní mladí režiséři, ale i ti z kritiků, kteří volné nakládání s předlohou obhajují. Snad budou časem ochotni připustit, že Musorgskij nenapsal Borise Godunova o celeru, Janáček svůj Mrtvý dům o homosexuálním skotačení a Lišku Bystroušku o opilém zajíci.
