Glosa: Wagnerova Valkýra v Česku, čísla a otázky

I když se čísla se světem kumštu příliš nekamarádí a dokážou o něm vypovědět většinou jen pramálo, přece jen občas tak úplně k zahození nejsou. V případě Wagnerovy Valkýry – i u nás nejčastěji hrané části Prstenu – se právě v podobě čísel před námi otevírá fascinující pohled na (nejen) operní minulost tohoto titulu u nás. Že Praha Valkýru do dneška poznala v devíti inscenacích (1885, 1911, 1916, 1919, 1923, 1943, 1972, koncertně 1998 a zatím naposledy 2005), zas až tak při vší náročnosti takového počinu překvapivé není. Že ale hned na druhém místě za Prahou stojí s osmi nastudováními Ústí nad Labem (1912, 1914, 1917, 1921, 1924, 1932, 1935 a 1941), to už nečekané je, stejně jako i další město, které následuje – Opava s pěti premiérami (1890, 1899, 1925, 1930 a 1940). Pětkrát Valkýru dopodud nastudovali také v Brně (1891, 1898, 1902, 1905 a 1927), třikrát v Plzni (1934, 1943 a 1982), jednou v Ostravě (1942) a také v Teplicích (1903).

V mysli mnohých pamětníků je dodnes uloženo především vynikající nastudování Valkýry (druhé v pořadí) v pražském Národním divadle, na jaře roku 1972, které se ve 24 představeních hrálo v historické budově do konce roku 1974. Zásluhu na nečekaném úspěchu měl tehdy nejen režisér Ladislav Štros (1926) s moderní, na svou dobu poměrně nekonvenční podobou inscenace, kombinující víceméně abstraktní scénu s důmyslnou projekcí (výtvarník Oldřich Šimáček), ale také jeden z předních dirigentů své generace, Jaroslav Krombholc (1918-1985), který tehdejší orchestr první scény dokázal doslova vyburcovat k nezapomenutelnému výkonu.

Byla tu však ještě jedna okolnost, z dnešního pohledu jen těžko uvěřitelná: ve všech rolích skutečně špičkové obsazení, bez výjimky sestavené z „domácích zdrojů“, tedy z tehdejšího sólistického ansámblu Národního divadla, kdy navíc všechny úlohy – až na Wotana – byly alternovány. Valkýrou tak mohla být o památné premiéře 3.března 1972 přední wagnerovská heroina té doby Naděžda Kniplová (jako Brünnhildu si ji vybral pro salcburský festival sám Karajan), skvostným Wotanem nedávno zesnulý Antonín Švorc (bez jakékoli nadsázky výkon hodný Bayreuthu).

Naděžda Kniplová (Brünnhilda), Antonín Švorc (Wotan)

Eva Zikmundová (Sieglinda), Ivo Žídek (Siegmund)

Jaroslav Horáček (Hunding)

Milada Šubrtová (Sieglinda)

Alena Míková (Brünnhilda)

Při vzpomínce na tuto inscenaci Wagnerovy Valkýry i na inscenační minulost tohoto titulu na českých jevištích se nabízí celá řada otázek, jen obtížně zodpověditelných či vzbuzujících rozpaky. Jen namátkou: Kolik by mezi dnešními sopranistkami bylo možné najít vhodných představitelek Brünnhild? Sieglind? Kolik Siegmundů či Wotanů? Kdo z nich by byl schopen uspět v zahraničí? Byla to náhoda, že pražské Národní mohlo před čtyřiceti lety Valkýru uvést v tak vynikajícím nastudování? Která z oblastních českých scén by dnes Valkýru byla schopná nastudovat?