I přes špatné počasí, které donutilo pořadatele program přesunout z futuristicky vyhlížející venkovní scény do vnitřního Auditoria, byl vyprodaný koncert pro posluchače naprosto jasnou volbou. Potkat totiž na pódiu dva hudební „matadory“ vždy přináší nesčetné skvělé momenty a v případě spojení Buchbindera a Temirkanova vzniká až unikátní hudební souznění, zakládající si na poctivé a autentické interpretaci, okleštěné od jakýchkoli nánosů dnešního rychlého hudebního světa. Nemluvě o druhé části koncertu, kde Petrohradská filharmonie předvedla hudbu z Čajkovského Labutího jezera autenticky, živelně a skvěle.
Hra Rudolfa Buchbindera mne nikdy nedokáže omrzet. Naposledy jsem měl možnost se s ní setkat na recitálu v Římě (turné mělo zastávku i v Praze – recenzi z Prahy jsme přinesli zde), kde Buchbinder hrál výběr Beethovenových Sonát. Budu pravděpodobně opakovat některé další recenzenty, ale Buchbinderova hra udivuje hned v několika momentech. Společným znakem je skromnost, stálost, čitelnost a silná autentičnost, s jakou dokáže umělec k partituře přistupovat. Ví přesně, proč a kde jaký tón leží a jaký je nejlepší směr k jeho interpretaci. Nepotřebuje k tomu žádné triky a momenty senzace, pouze hraje a vytváří tolik oceňovanou interpretační linku, která začíná někde v Mozartových klavírních koncertech, pokračuje přes Beethovenovy Sonáty a končí kdesi v dílech pozdního romantismu. Rudolf Buchbinder je zkrátka pianista staré školy, který ví, kde je jeho místo a kde dokáže otevřít svoji mistrovskou práci.
Konkrétně u Brahmse je právě tento přístup ve souladu s Brahmsovou absolutní hudbou. A přesně to se dělo v Grafeneggu. Buchbinderova hra byla okleštěna od všeho ostatního, plynula zcela přirozeně a bezproblémově, nakládala rozvážně s dynamikou, podtrhávala kontrastní povahu vět, neobsahovala žádnou prázdnou virtuozitu a jiskřila barvami. Nutno však dodat, že v jistém momentu musel Rudolf Buchbinder trochu ubrat a dal více prostoru orchestru, který se necítil v koncertu tak jistý a některé fráze první věty doslova odbyl. Jinak to byl pianista, který udával tempo a směr.
Druhá koncertní věta byla nesmírně procítěná a dojemná. Orchestr zde pracoval mnohem lépe, především dechy a měkké smyčce pomáhaly Buchbinderově citovému toku. Ten v závěrečné kadenci ještě více zpomalil, bylo slyšet každý konkrétní tón, každou konkrétní myšlenku. Třetí větu začal velmi rychle, bez pauzy, jistě, pevným úhozem, ve standardním tempu. V nejvíce exponovaných místech si až dupl podle tempa, stalo se to více než třikrát. Hlavní téma věty bylo tak lehké a zároveň dynamicky excelentní, že nebylo lepších míst během koncertu. Závěr jemně gradoval, stále však plynul v optice Buchbinderovy hry. Bez přídavku, ale s úspěchem odcházel pianista z pódia.
Po přestávce patřil koncert Petrohradským filharmonikům, a i tato část byla velmi zdařilá. Filharmonici byli ve skladbě doma a ve svém živlu. Tolik barev a odstínů, tolik důrazů, tolik lyriky a melancholie, tolik efektů. Suita z Labutího jezera (upravil Yuri Temirkanov) má sama o sobě postaráno o úspěch, protože obsahuje všechny zásadní hudební momenty baletu Petra Iljiče Čajkovského. Ruský orchestr ji ale posouvá o stupínek výše, a to nejen díky „národní chápavosti“, ale především zásluhou souznění orchestru s jeho šéfdirigentem Yurim Temirkanovem. Ten zastává post šéfdirigenta již více než třicet let a tento fakt byl všudypřítomný.
Každý přesně věděl, co má dělat (jistě, filharmonicky hráli tuto skladbu již „stokrát“, stejně jako Buchbinder Brahmse), každý tón, každá fráze patřila na své místo. Nebyl to ale efektní cirkus, byla to precizní práce všech hráčů, mezi kterými bylo velké množství mladých muzikantů.
Dirigování Yuriho Temirkanova působilo v dobrém slova smyslu až zvláštně. Dirigoval zásadně bez taktovky (celý koncert), ovšem dlaně měl pevně vzpřímeny a pravou v některých místech uzavřel, jako by dirigentskou hůlku měl a potřeboval to místo více zdůraznit. Jinak byl v Čajkovském zcela skoupý na příkazy. Přesně to značilo silné propojení s hráči. Dokonce v těch nejvíce exponovaných místech složil ruce dolů, odstoupil od pultu a nechal filharmoniky zcela jejich představě.
Za připomenutí stojí sólo prvního houslisty z druhého aktu (Pas d’action: Andante, Andante non troppo, Tempo I), tolik melancholie jsem dlouho neslyšel, stejně jako práce všech nástrojových sekcí. Zasloužený úspěch filharmonici uzavřeli přídavkem Edwarda Elgarse Salut d’Amour a ukázali, že jejich mistrovství neleží jen v efektní ruské hudbě. Bravo.
Hodnocení autora recenze: 95%
Grafenegg Festival 2017
Rudolf Buchbinder & Die St. Petersburger Philharmoniker
Dirigent: Yuri Temirkanov
Rudolf Buchbinder (klavír)
St. Petersburger Philharmoniker
19. srpna 2017 Auditorium Grafenegg
program:
Johannes Brahms: Konzert für Klavier und Orchester Nr. 1 d moll op. 15
= přestávka =
Petr Iljič Čajkovskij: Suita z baletu Schwanensee op. 20
přídavek:
Edward Elgar: Salut d’Amour
