Gratulační koncert k životnímu jubileu Luďka Löbla

Pražskou Akademii múzických umění absolvoval Janáčkovým Zápisníkem zmizelého v roce 1961, kdy už byl čtvrtou sezonu v Národním divadle. Tehdejší šéf opery Ferdinand Pujman mu totiž doporučil, aby si udělal vysokou školu. Dostal se do třídy Marie Budíkové, která pro jeho pracovní závazky měla pochopení. „Byla to moudrá žena,“ říká Luděk Löbl, „do techniky mi nemluvila. Byla znamenitou klavíristkou a korepetitorkou, a tak jsme spolu pracovali na studiu repertoáru.“

V ohlédnutí za svým pěveckým vzděláním se Luděk Löbl vrací do roku 1952. Tehdy se na Vyšší hudebně pedagogické škole v Praze stal žákem vídeňské Češky Marie Ernst, provdané Suttnarové. Jí označuje za jediného svého skutečného pedagoga, kvůli ní nešel na konzervatoř.

Zpívalo se mi dobře, ale neměl jsem žádné velké plány. Ještě v době studia u Suttnarové jsem pomáhal v Operním studiu na AMU, kde jsem nastudoval Dvě vdovy, Hubičku a La Traviatu, a hodně jsem vystupoval.“ říká Löbl. Všimli si ho pedagogové, kteří zároveň působili v Národním divadle, a v jeho dvaceti třech letech jej pozvali na předzpívání. „Přijímal mě dirigent Chalabala. Jako jednu z prvních rolí jsem nastudoval nejmladšího Karamazova v Jeremiášově opeře Bratři Karamazovi. V té době jsem byl lyrický tenor a pevné a jisté výšky mi vydržely až do konce mé kariéry, která se uzavřela mým vystoupením v Mohuči před dvanácti lety.“ sděluje Luděk Löbl. S aktivní kariérou se rozloučil tenorovým partem ve Dvořákově Lužanské mši.

Šest sezon strávil v angažmá v Ústí nad Labem. Odtud odešel v roce 1966, poté co dostal posudek, v němž byl označen jako rozvraceč pracovního kolektivu a žádné divadlo ho nesmělo zaměstnat. Prožil dva roky na volné noze: „Různá tělesa odjížděla do zahraničí, všichni potřebovali tenora a tenoři byli zaměstnaní kromě mě. Pracoval jsem s Českou filharmonií, s rozhlasovým orchestrem a s Aloisem Klímou jsem podnikl zájezd do Monaka, Francie, Itálie: osmkrát Missa Solemnis a osmkrát Beethovenova Devátá…“ říká Löbl, který v té době odzpíval jako host u ostravské operety sto dvacet představení Cikánského barona a Země úsměvů, hostoval také v Liberci (Rusalka, Mignon, Komedianti, Cavalleria rusticana).

V roce 1968 intenzivně spolupracuje se Slovenskou filharmonií a začíná vyučovat na tehdejší Lidové konzervatoři. „Roku 1977 byla i na této škole schůze k tak zvané Antichartě, kterou jsem odmítl podepsat. Slováci mě i nadále žádali o spolupráci, což jsem ale musel ukončit, neb mě Pragokoncert odmítl zastupovat.“ uzavírá Luděk Löbl. Roku 1981 se stává pedagogem Pražské konzervatoře.

Portrét Luďka Löbla z tabla pedagogů Pražské konzervatoře k jejímu 175. výročí (1986)

Z Pražské konzervatoře vyšla také většina pěvců, kteří svému panu profesorovi přijdou gratulovat k životnímu jubileu do sálu Martinů v Lichtenštejnském paláci ve čtvrtek 11. září 2014 v 19 hodin. Budou to Alice Randová, David Nykl, Ester Pavlů, Martina Bauerová či Adam Plachetka.

Foto knihovna Pražské konzervatoře

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat