Hádky, boje, jásot, zesměšňování. Jako nikde jinde

Wagnerovo dílo je probádáno až do posledního tempového údaje, jeho soukromý život detailně prohrabán – literatura o něm plní celé knihovny. Kupodivu ale souhrnné dějiny Bayreuthského festivalu dosud neexistovaly. Oswald Georg Bauer, dlouholetý vedoucí tiskového střediska na Zeleném pahorku, je začal psát roku 1989. Blízký spolupracovník Wolfganga Wagnera netušil, do čeho se pouští. A bylo to dobře, jinak by tu ty dva zajímavé svazky, vážící sedm kilogramů, nebyly. V tematickém dělení nalezneme všechno, co už jsme dlouho chtěli vědět lépe, a ještě o hodně víc. Například, že měla Wagnerova vdova Cosima takovou „kůlnu“, z níž mohla nepozorována sledovat zkoušky a představení. Její „zápisky o chybách“ účinkujících se nacházejí v pozůstalosti dirigenta Parsifala Hermanna Leviho. Dávat rady se v Bayreuthu nikdo nerozpakoval ani tehdy.

 

Monumentální dějiny festivalu od Oswalda Georga Bauera
(Abendzeitung – 4. 8. 2016 – Christa Sigg)

Lamentování, posměch, hádky a ovace: Dlouholetý spolupracovník Wolfganga Wagnera, Oswald Georg Bauer, napsal dvoudílné dějiny Bayreuthského festivalu.

Pane Bauere, co se děje v Bayreuthu zajímá dokonce i lidi, pro které je opera čisté utrpení. Má to co dělat s tím, že je festival jakýmsi zrcadlem německých dějin?

Pokud jde o lákavou touhu po moci, pak určitě, v dobrém i špatném smyslu. Spojování festivalu jen s Hitlerem a s nacistickou diktaturou už ale pominulo. Zato na druhé straně je Wagnerovo dílo, a především Prsten, neobyčejně aktuální. Jen si vezměte skandál s „Panama Papers“ – vždyť to není nic jiného než Prsten.

Mezi prvními festivalovými hosty byli legendární prominenti, proti tomu je dnešní rudý koberec vlastně fádní.

Sjíždělo se sem skutečně všecko, co mělo postavení a jméno. Císař a vysoká šlechta, skladatelé Anton Bruckner, Camille Saint-Saëns, Petr Iljič Čajkovskij, Edvard Grieg nebo malíři jako Franz von Lenbach. Ale tehdy to byl také efekt novoty. A lidé rádi cestovali. Jedna Ruska mi vyprávěla o svých šlechtických prarodičích z Ukrajiny. Přijeli do Bayreuthu zvláštním vlakem, měli s sebou od kočáru po vlastního kuchaře všechno a na tři, čtyři týdny si pronajali zámek Fantaisie, vzdálený pět kilometrů od Bayreuthu. Také Rothschildovi zůstávali nejméně týden.

A ti obyčejní festivaloví hosté?

Rozdělili se po hostincích a v soukromí – to má v Bayreuthu dlouhou tradici. Už tehdy si lidé stěžovali na předražené ceny za ubytování. Dočteme se také o strašném „hladovění“ během prvních festivalů, takže byly dámy z vysoké společnosti nuceny chodit do nejobyčejnějších hospod, aby dostaly něco k jídlu.

A také existovali festivaloví „apoštolové“.

Ti znamenali pro Wagnera to nejhorší. Už Nietsche hovořil roku 1876 o učednících v náboženském smyslu. Wagner samozřejmě chtěl, aby za ním lidé šli, ale tihle proselyté se mu protivili.

Wagnerova manželka Cosima z udělala z Bayreuthu po jeho smrti kult.

Její roli nesmíme podceňovat, a nemyslím to pozitivně. Cosima je podle mě příčinou spojení s nacionálně socialistickou ideologií, já tomu říkám ideologie Wahnfriedu. Wagnerovým utopiím nechtěla rozumět. Pro Wagnera nemohlo být dílo nacionální samo o sobě, napsal to roku 1949 v Umění a náboženství. Národní prvek, národní couleur, měl být jen ozdoba, ornament.

A najednou byl Siegfried germánský hrdina.

Obrat přišel s první novou inscenací Prstenu po Wagnerově smrti, roku 1896. To, co měl na mysli svobodomyslný Wagner, už neplatilo, a z původního podobenství o antagonismu moci a lásky ve světě se udělala germánská opera. Při svých rešerších jsem narazil na něco fatálního: v rámci slavnostních průvodů ke „Dni německého umění“, které chodily ulicí Prince regenta, byl roku 1937 a 1938 uspořádán vlastní díl věnovaný Wagnerovi, se zvláštním programem. Když těmi zprávami procházíte, zjistíte, že od roku 1896 je to plynulá vývojová linie. Nacisté nemuseli nic vynalézat. Co si vymysleli Cosima a její rasistický, antisemitský zeť Houston Stewart Chamberlain, stačilo nacistům jen převzít.

Ale Parsifal se přece do tohoto konceptu nehodil.

Vyložit hrdinu soucitu jinak, přizpůsobit ho nacistické ideologii, to nešlo. Joseph Goebbels ve svém deníku jasně vyjádřil, že pro něj jako starého pohana Parsifal není. Byl to Hitler, který ho chtěl zas jednou slyšet. Zajímala ho ale výhradně hudba. O přestávce Parsifala si nechal předvolat hudebníka, že něco zatroubil falešně. Ten člověk se celý třásl. Ale Hitler jen s pochopením podotkl, že ten kiks určitě i jemu musel být nemilý.

Obsah díla Hitler ignoroval?

Jinak to být nemohlo, protože když čtete v tehdejších „kulturních médiích“, jak se pokoušeli udělat z Parsifala něco, co by se hodilo k válce, jen nad tím kroutíte hlavou. Samozřejmě je v něm mystika krve. Ta však má jednoznačně křesťanský rys. Poukazovalo se na Parsifalovu zbraň, jeho kopí. Ale to „soucitem vědoucí“ nejde s hrdinstvím v pojetí nacistů vůbec dohromady. Dílo bylo pak za války zakázané, a ne bez důvodu. Goebbels Parsifala odhadl naprosto správně.

Winifred Wagner nemohla Goebbelse vystát, jinak si s hnědými mocipány a s Hitlerem skvěle rozuměla.

Ano, Goebbels by jí do všeho rád mluvil, ale nemohl, protože Bayreuth podléhal Hermannu Göringovi. Co mě však opravdu zarazilo, bylo chování Wielanda Wagnera. Hitlerův „milovaný syn“ se stal roku 1937 nástupcem své matky, a zrovna Parsifal byla jeho první inscenace. A co čteme v nacistickém tisku? Je chvályhodné, že se Wieland na premiéře objevil v uniformě wehrmachtu. Hitler a Goebbels měli ovšem smoking.

O několik let později se Wieland Wagner stal velkým, nekonvenčním obnovitelem Bayreuthu.

Došlo k očistě. Můžeme se tak domnívat, on o tom ale nikdy nemluvil. Ani se žádným ze svých biografů. Bez Wielanda by Bayreuth už nikdy nezískal význam. Ale možné to bylo jen proto, že mu Wolfgang kryl záda. Wieland byl génius, a v tandemu s Wolfgangem, organizátorem a pokladníkem festivalu, to výtečně fungovalo.

Je Wolfgang podceňován?

Určitě. Kdo s ním pracoval, musel to okamžitě poznat. Wolfgang byl vždycky otevřený. Když v jedenáct přicházel, prošli jsme vždycky nejdřív celý provoz, dílny, kanceláře. Pořád měl u sebe malý zápisník, domlouval termíny a zapisoval si, co nemohl vyřešit na místě.

V posledních letech byla cítit jakási tvrdohlavost.

A přesto za ním spolupracovníci stáli – protože on stál za každým z nich. Krásný příklad je Patrice Chéreau. Wolfgang Wagner sice rozpoznal, že ten mladý muž něco umí, ale neměl to s ním snadné. Byly to dlouhé, intenzivní debaty, někdy hodně hlasité. Wolfgang Chéreauovy nápady neustále zkoumal a svým přímým způsobem říkal: „Mějte pochopení, já vím, že je to něco mimořádného. Ale musím tomu přece rozumět, vždyť to budu obhajovat před celým světem!“

Při tiskové konferenci pak bylo rušno.

Demonstrovalo se za stažení inscenace. Kdosi dokonce nabídl milion dolarů, jestliže Chéreauův Prsten zmizí. A když se na konci této dnes už legendární tiskové konference někdo zeptal, co tedy bude, Wolfgang vstal, poklepal Pierru Boulezovi a Chéreauovi na rameno a řekl: „Jedeme dál!“ V sále to jen zasténalo.

V publiku se dokonce strhly potyčky.

Jéje! Někteří se zle poprali, trhaly se náušnice… Když Wolfgang Wagner vyslal Chéreaua po Zlatu Rýna před oponu, ten byl tím bučením úplně šokován. A Wagner řekl: „Nic si z toho nedělejte! To je živé divadlo.“

A dnes je to Prsten století.

V posledním roce, kdy se hrál, docházelo k dojemným scénám. Třeba muž, který měl jen jednu vstupenku a ptal se, jestli by si nemohl vzít manželku na klín. Lidi tehdy protleskali celou přestávku. To si dneska neumíme ani představit. Ani to, že mladí lidé vybíhali do parku a zplundrovali záhony, aby mohli květiny házet na jeviště.

Myslíte, že to byl to vrchol dějin festivalu?

Rozhodně. Nic srovnatelného do té doby neexistovalo. Jeden dlouholetý pozorovatel festivalu to přesně vystihl: „V žádné umělecké instituci nebylo tolik hádek, bojů, jásotu a zesměšňování jako na tomhle oblém pahorku.“

 

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová