Händelův Tamerlán v Salcburku: Ať žije král!

  1. 1
  2. 2

Téměř přesně před rokem pojmenovala význačná recenzentka svůj článek o závěrečném galakoncertu českokrumlovského festivalu slovy „Plácido Domingo zpíval s nasazením, ale král už to není“. Reagovala tak na reklamu, slibující příjezd Krále světové opery. Nechci brát komukoliv jeho názor, ale po zhlédnutí koncertního provedení Händelovy opery Tamerlano ve Velkém festivalovém domě v Salcburku musím konstatovat, že Domingo je králem pořád. A určitě nejen tureckým králem Bajazetem, jehož v tomto barokním opusu představoval.Historickou osobností krutého tatarského dobyvatele Tamerlána nebo též Timura (1336 – 1405) se zde patrně nemusíme šířeji zabývat, protože má s operou společného jen pramálo. Snad tedy postačí prostý fakt, že uvedený panovník vytvořil obrovskou říši, rozkládající se na území dnešního Íránu, Turkmenistánu, Uzbekistánu a Afghánistánu, přičemž děsivým výsledkem jeho vojenských kampaní byla i smrt sedmnácti milionů lidí, což představovalo zhruba pět procent tehdejší celosvětové populace. Milovníky tajemna možná potěší příběh o exhumaci Timurova těla, kterou provedl v roce 1941 ruský antropolog Michail Gerasimov.Vědci se prý tehdy při otevření vojevůdcova hrobu setkali s nápisy „Vstanu-li z mrtvých, svět se zatřese“ a „Kdo otevře můj hrob, uzří záhy nájezdníka hroznějšího, nežli jsem byl sám“. Dva dny poté přepadlo Německo a jeho spojenci Sovětský svaz… S mrtvými vynálezci genocidy patrně není radno si zahrávat a tak byl Timur – Tamerlán podle všech islámských pravidel znovu pohřben v listopadu 1942. Že byli krátce na to Němci poraženi u Stalingradu, už se v tomto kontextu rozumí samo sebou.

Tamerlán jako protagonista nejrůznějších legend samozřejmě přežil svou dobu. V šestnáctém století jeho příběh inspiroval anglického dramatika Christophera Marlowa k napsání dvoudílné hry Tamburlaine the Great, čímž motivoval k dalším tamerlánovským dramatům například Nicholase Rowea či Jaquese Pradona. Na začátku osmnáctého století, kdy se o tuto látku začali zajímat operní libretisté, získalo vyprávění o Tamerlánovi pevnou strukturu a jeho představitelé svá ustálená jména.Základem je vždy následující situace: po bitvě u Angory padají do Tamerlánova zajetí turecký sultán Bajazet a jeho dcera Asterie. O tu má válečný vítěz eminentní zájem a pokud mu k její ruce napomůže, nabízí vojevůdci Andronicovi na oplátku řecký trůn a svou současnou snoubenku Irenu za manželku. Problém je v tom, že Andronicus Asterii samozřejmě miluje a ani Irena se nechce Tamerlána jen tak vzdát. Vše se po komplikovaných peripetiích plných intrik a příprav silných jedů smírně vyřeší, ale za cenu smrti Bajazeta, který se otráví, aby nemusel přihlížet porobě svého národa a předpokládanému dceřinu zneuctění. Takový je děj nejen opery Georga Friedricha Händela, napsané roku 1724 na libreto Nicoly Francesca Hayma, ale i Vivaldiho Bajazeta (1735) a Myslivečkova Velkého Tamerlána (1772). Mimochodem, opět pod jménem Timur nalezneme „vyhoštěného tatarského krále“ v podobě slepého Kalafova otce v Pucciniho Turandot (1924).

Händel napsal svého tříaktového Tamerlana v umělecky velmi šťastném období – ve výše zmíněném roce vznikly i dodnes populární tituly Giulio Cesare a Rodelinda. Premiera se konala 31. října 1724 v londýnském King’s Theatre a zájem publika jí zajistil ještě dalších jedenáct repríz; v listopadu 1731 byla opera dokonce opět nasazena na repertoár. Za znovuobjevení ve dvacátém století je považováno uvedení Tamerlana v září 1924 v německém Karlsruhe.

Jestliže je tato opera nejen v händelovském, ale i světovém operním kontextu něčím opravdu výjimečná, pak je to skutečnost, že se jedná o jeden z historicky prvních operních titulů, kde připadá jedna z hlavních postav tenoristovi. A dokonce ne ledajakému – jedná se o muže zkušeného a rozhodně ne mladého, vždyť už má dospělou dceru na vdávání! Není proto divu, že se Tamerlánův protihráč Bajazet dostal do zorného pole tenora, který má zkušeností na rozdávání a věk hází programově za hlavu, tedy Plácida Dominga. Ten se do svého prvního (!) dobrodružství s barokní operou vydal v roce 2008, kdy se jako Bajazet představil v opeře ve Washingtonu, načež si svou roli zopakoval v Madridu (zde vznikl i DVD záznam společnosti Opus Arte) a o rok později v Los Angeles.

Salcburský letní festival uvádí pravidelně operní tituly, které zejména díky svému pěveckému obsazení dokázaly zahýbat hudebním světem, alespoň v koncertní verzi. Za posledních deset let zde v této formě bylo možné slyšet například Gounodova Romea a Julii s Robertem Alagnou a Angelou Gheorgiu, Saint-Saensova Samsona a Dalilu s Plácidem Domingem a Olgou Borodinou nebo třeba Belliniho Normu s Editou Gruberovou. V letošním roce došlo podle téže logiky na Mozartovu ranou operu Il re pastore s Rolandem Villazonem v hlavní roli a na zmíněného Tamerlana.V neděli 12. srpna se konalo druhé a poslední tamerlánovské představení (premiera se uskutečnila o tři dny dříve) a nutno říci, že se jednalo o hudebně velkolepý zážitek. Nastudování bylo v rukou dirigenta Marka Minkowského, který se se svým orchestrem Les Musiciens du Louvre Grenoble postaral o historicky poučenou interpretaci Händelovy hudby, jíž ovšem nic neubral na dramatičnosti a vášních. Zkušený Minkowski navíc nedovolil, aby orchestr i v hudebně nejexponovanějších pasážích překrýval zpěv, takže byly slyšet i nejjemnější hlasové nuance, jimiž sólisté provedení ozdobili.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Händel: Tamerlano (Salcburk 2012)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Související články


Komentáře “Händelův Tamerlán v Salcburku: Ať žije král!

  1. Ta „významná“ recenzentka bohužel nemá moc schopnost rozpoznat, jak kdo zpívá, protože často označí skvělý výkon za špatný a naopak. A druhý problém význačné recenzentky je, že tím jak vyjede jednou za rok do Salzburku a jinak vidí jen tŕi-čtyři pražské operní premiéry a pár přenosů Met in HD v kině Světozor, jí na přehledu a erudici moc nepřidá. A tak se jí nedivme a hlavně se jejími názory na pěvce moc neřiďme, jsou dost mimo :-)

Napsat komentář

Reklama