Happy Birthday, Philipe! Philip Glass slaví osmdesátiny

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Dnes, v den osmdesátin skladatele, klavíristy a humanisty Philipa Glasse (31. ledna 1937, Baltimore, stát Maryland) se koná v Carnegie Hall v New Yorku narozeninový koncert, na kterém mimo jiné zazní za přítomnosti skladatele ve světové premiéře jeho 11. symfonie. Nejnovější dílo, které si objednaly hned tři instituce najednou (z Lince, Istanbulu a Queenslandu), diriguje jeho blízký přítel a dlouholetý umělecký partner Dennis Russell Davies, který povede „svůj“ Bruckner Orchester z Lince. Právě tomuto dirigentovi Glass věnoval další skladbu večera – tanec pro orchestr Dny a noci v Rocinha (favela, která je proslulá sambou a karnevalem). Součástí koncertu je i hostování africké zpěvačky Angélique Kidjo. V newyorské premiéře uvede Glassovu kompozici Ifé: Three Yorùbá Songs z roku 2014, napsanou právě pro ni.
Philip Glass (zdroj philipglass.com)

Co mě inspiruje? Síla závazku, odhodlání a jasný a čistý projev

O Philipu Glassovi píše americký tisk jako o nejznámějším skladateli dneška a jeho vliv a slávu přirovnává k Igoru Stravinskému. Proč je Glass tak „všudypřítomný“? Jeho reflexe světa a umění vůbec byla vždy doširoka otevřená: hluboce ho zajímala hudba ve všech svých podobách, ale i výtvarné umění, literatura, divadlo, tanec, svět filmu. A hluboce ho zajímají lidé. Ať žijí kdekoli. Díky svému mimořádnému talentu, který většinou vždy žene umělce na tu pravou cestu, mohl být Glass ve správnou dobu na správném místě. A taky ten rockový zvuk jeho skladeb na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zásluhou sound designéra Kurta Munkacsiho! To bylo u vyjádření klasicky školeného hudebníka něco zcela nevídaného. Ten „drive“ toho zvuku hnal Glassovu slávu dopředu a jak mi řekl Philip: „Kurt byl naší spojkou do světa populární hudby.“

Pohledem zpět to vypadá vždy jednoduše, jako předem nalajnovaný scénář, jako recept na úspěšný život umělce. Ale všechno mohlo být také jinak, kdyby se Glass nesebral a neodešel ve čtrnácti letech z domova studovat do Chicaga. Kdyby nevstoupil na Juilliard School a nepoznal, že se tam nic nenaučí. Kdyby poté neodjel na radu spolužáka do Paříže, kde tři roky dřel kompozici a kontrapunkt pod přísným dohledem Nadii Boulanger. Kdyby se poté nesetkal s Ravi Shankarem a indickou hudbou. Kdyby se nevrátil zpět do USA, do svobodné země, která vždy přála podivínským individuím, zvlášť v New Yorku, kde se Glass usídlil. A kdyby nepřišla „horká“ léta šedesátá, ve kterých naplno propukla umělecká revoluce. Bylo to ve vzduchu a energický a zvídavý Philip Glass byl připraven a vystartoval. Tady příběh úspěchu Philipa Glasse začíná? Jak se dozvíte od něj samotného, vlastně ano. Za poskytnutí dosud neuveřejněného materiálu děkuji příteli Philipa Glasse, Petru Kotíkovi, který si s ním povídal o jeho začátcích, úspěchu a práci na jaře 2014, v Glassově domě v East Village v New Yorku.
***

V SoHo

Philip Glass (zdroj philipglass.com)

Bylo mi třicet, když jsem se v roce 1967 vrátil z Evropy do New Yorku. Viděl jsem se často s Ornettem Colemanem. Byl o trochu starší než já, ale ne o moc. Bylo mu tehdy třicet tři nebo třicet čtyři let. Bydlel na Prince Street a doma měl kulečníkový stůl, u kterého jsme se scházeli. Hráli jsme kulečník a mluvili o hudbě, byla tam dobrá zábava. Řekl mi dvě věci, které byly pro mě velmi zajímavé. Jedna byla tato: „Nikdy jsem o vlastním úspěchu nepochyboval, protože jsem byl vždy přesvědčen, že jsem úspěšný. Hrál jsem svou hudbu a to pro mě znamenalo úspěch.” To mi tehdy řekl. A tam jsem si uvědomil, že totéž platí pro mě. Právě jsem začal mít svůj ansámbl a jakmile jsme to dali dohromady, začali jsme po nedělích hrát v loftech. A lidi začali chodit. Vyšli k nám do patra, přispěli několika dolary a poslouchali. Považoval jsem to za úspěch. Hrál jsem svou hudbu, komponoval jsem a lidé ji přicházeli poslouchat. Nic jiného jsem dělat nechtěl.

Po letech, když se mě lidé ptají: „Kdy jsi začal být úspěšný?”, odpovídám: „Úspěch mám od doby, kdy mi bylo třicet.” Samozřejmě, člověk to nemůže brát úplně vážně, ale přesto to odpovídá tomu, jak jsem se tehdy cítil. A potom mi Ornette řekl druhou věc, která byla pro mě stejným způsobem velmi zajímavá. Řekl: „Nezapomeň, Phillipe, že hudební svět a business s hudbou není jedno a totéž.” Uvažoval jsem o tom nějakou dobu a vlastně jsem nikdy přesně nevěděl, co tím myslel. On to nikdy nevysvětlil. Ale často si uvědomuji, co Ornette řekl: „Svět hudby a business s hudbou jsou dvě různé věci.” To mě mnohokrát uklidnilo. Ten fakt, že business s hudbou je na jedné straně a svět hudby na druhé. A jsou to dva různé světy.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na