Večer zahájilo duo povedeným přepisem díla Maurice Ravela – Le tombeau de Couperin pro tyto nástroje od Otomara Kvěcha. V první části Prélude ohromila především lehkost a hravost hry Viléma Veverky, jež ovšem nepostrádala přesnost, plně představila krásu hoboje a měla parametry k inspirování a vyvolání touhy ovládnout tento nástroj jako on. Kateřina Englichová svým výstupem jistě poctila Váchalovou. Například překrásně dynamicky široké úseky v části Forlane byly opravdovým skvostem. V Menuetu se téměř zdálo, že Ravel zamýšlel skladbu napsat pro hoboj a harfu. Harmonická souhra obou hráčů a jejich vyrovnanost jest právě tím, co činí komorní hudbu přitažlivou. Rigaudon oproti tomu již od prvních tónů vyvrátil předchozí tezi a hoboj s harfou nestačily vylíčit a zachovat ducha Ravelova Náhrobku. Přespříliš tónu v hoboji postrádalo onu ráznost a kontrastní plochy v této větě nevyzněly dobře. Lyrická střední část lépe svědčila oběma nástrojům a po návratu „rázné“ části Rigaudonu bylo celé dílo utnuto a následoval potlesk. Neúplnost díla doslova visela ve vzduchu. Velmi mě mrzelo, že nezazněla Toccata. Dramaturgické přeskupení vět Ravelova Náhrobku mělo jistě logické opodstatnění. Pravděpodobně by fungovalo i přidáním poslední uspokojivě končící věty. Jistě není náhoda, že Ravel Rigaudon umístil jako čtvrtou z šesti vět, ve struktuře jednotné skladby tedy funkčně tvoří vrchol. Tento zásah tedy zásadně ubral na úplnosti skladbě, což je, myslím si, velká škoda, především kvůli velmi povedenému přepisu, který do Rigaudonu fungoval velmi dobře.
Druhá skladba, Fantazie na téma ze symfonické básně Vltava – Bedřich Smetana / Hanuš Trneček pro harfu sólo, měla pravděpodobně vyvažovat nástrojové síly během večera, jelikož po přestávce bylo přichystáno dílo pro sólový hoboj. Kateřině Englichové Vltava tekla skrze prsty přes struny až k posluchačům. Krásné zvukomalebné téměř bezchybné provedení Vltavy lahodilo také zraku, neboť harfenistce to za vizuálně atraktivním nástrojem náramně sluší. Nasnadě bylo představit si, že zařazení díla připraví posluchače na divoké dílo soudobého skladatele.
Ovšem následující skladba Gabbione per due usignuoli od Luboše Sluky žádnou přípravu nepotřebovala. Dílo menšího rozsahu jest šito na míru Englichové a Veverky a také interpretům výborně sedí. Recenzentovi skladbička přišla v dramaturgii večera poněkud utopena, což byla o to větší škoda, že autor seděl v publiku a místo Fantazie na téma z Vltavy mohla podle mého názoru zaznít Slukova Primavera, neboť právě konec Vltavy již začínal nudit.
Po přestávce zaznělo Šest metamorfóz podle Ovidia op. 49 od Benjamina Brittena pro hoboj sólo. Vilém Veverka si s tímto dílem bravurně poradil a zněl výborně ve vysokých i nízkých polohách. Hned několik přívlastků by sedělo na jeho interpretaci vážné hudby, jedno nesedí absolutně, a to poněkud kostrbaté spojení suchý přednes. O opaku svědčí jeho živá řeč těla při interpretaci, milé pousmání na osamoceně aplaudující posluchačku během neukončeného cyklu, velmi pravděpodobně spontánní upozornění na přítomnost skladatele Sluky před svým sólovým výstupem a očividná radost z hraní nejen svého, ale i své výjimečné spoluhráčky Englichové.
Že neotřelé spojení harfy a hoboje sedí, nekompromisně potvrdil výběr z impresionistických děl Clauda Debussyho, přesněji řečeno Réverie, Arabesque a dvě věty ze Suity bergamasque (Menuet a Prélude). Navozené imprese jistě povznesly nejednoho posluchače. Zakončení večera bylo dramaturgicky zdařilé a krom jistých drobností hodnotím večer velmi pozitivně.
Hodnocení autora recenze: 85%
Malostranské komorní slavnosti 2017
Kateřina Englichová (harfa)
Vilém Veverka (hoboj)
19. listopadu 2017 Hlavní sál Valdštejnského paláce Praha
