Zápisník Jindřicha Bálka (107)
Česká filharmonie měla v uplynulém týdnu na programu soudobou hudbu. Nejstarší byla Ligetiho Melodie z roku 1971, naopak nejnovější Speaking Drums Petera Eötvöse z roku 2013. A někde mezi tím 3. symfonie Witolda Lutoslawského z roku 1983. V sezoně to byl program nejodvážnější, i když byl svým způsobem sázkou na jistotu. Sólista i dirigent jsou nejvýraznějšími osobnostmi svého oboru.
Oním sólistou byl Martin Grubinger, rakouský perkusionista, který už nějaký čas posouvá měřítka v tom, co a jak se dá zahrát. Během skladby Speaking Drums doslova obešel celou sérii bicích nástrojů a se spontánní hravostí dostal z každého jinou zvukovou škálu. A své sólistické číslo doplňoval neartikulovanými zvuky.
V příloze programu byla většina nástrojů popsána, ale pro bezprostřední účinek skladby to vlastně nebylo potřeba. Jeho hraní na a s bicími nástroji má virtuozitu i spontánní lehkost. Je v něm velká živelná síla, kterou ale dovede ukáznit do téměř lyrického výrazu. Není divu, že pro něj tolik autorů komponuje. Jednu takovou skladbu zahrál i jako sólistický přídavek na buben. Opět s akrobatickou dovedností.
Úvod koncertu patřil Ligetiho skladbě Melodie, která už svým názvem odkazuje na něco, co řada soudobých autorů odkázala minulosti. A patrně ne zcela právem. V charakteristické tlumené barevnosti jsme slyšeli fragmenty melodií, které se přelévaly jeden do druhého.
Nejvýraznějším opusem přirozeně byla Lutoslawského Symfonie č. 3. I ta pracuje s velmi krátkými melodickými či rytmickými figurami. Ale neuvěřitelně dovedným způsobem pak vytváří celý zvukový a emocionální vesmír. Skladba jako by odrážela tvůrčí neklid a velkou vnitřní živost – nebo touhu po svobodném tvoření. Na symfonii to přitom není tak dlouhé dílo, zhruba třicet minut, posluchače ničím nezahlcuje a naopak láká k opakovanému poslechu. To u hudby dvacátého století nezažíváme často.
Je pravda, že Česká filharmonie hraje soudobou hudbu málo, ale tady se sáhlo v dané oblasti k dramaturgii vstřícné, svým způsobem klasické, a přesto trochu zanedbané. Dirigent a skladatel Peter Eötvös je velká osobnost svého oboru a dovede i složité skladby řídit s charismatickým klidem.
Slyšeli jsme ho před pár lety na Pražském jaru s Ensemblem Intercontemporain – a je dobře, že se znovu vrátil. K České filharmonii, která je tak zabydlena v poměrně úzkém stylovém rozpětí hudby devatenáctého století, by mohl být zván pravidelně. Tento orchestr nikdy nebude experimentátorský, vždycky po něm chceme spíše „prověřené hodnoty“ – ale tady se ukázalo, že se obojí přece jenom dá někdy spojit.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu – Vltava.
