HeArt of Noise: vlnobití na frekvenci reliktního záření

Uprostřed scény stojí dvě intonarumori – jednoduché, otevřené zvukové skříně s širokým ústím. Přichází k nim taneční dvojice v černé a spolu s hudebníkem, který zaujímá místo v průhledné (a snad vodotěsné) kukani po straně jeviště pomalu rozkmitávají vzduch, který postupně naplňují hluky, skřípot, rachot, vrzání, kvílení a mechanické skřehotání různých vlnových délek a intenzity. Zvuk je nesmlouvavý, ostrý, na hranici snesitelnosti, současně dynamicky hutný a dopadající na diváka až fyzicky – kdy dojem podporuje i manipulace s páčkami a kličkami jednotlivých skříní rukama tanečníků, svaly se zatínají, pohybující se neviditelné zvukové vlny se přelévají do zcela viditelného svalového napětí a pohybu v těle.

Úvodní sekvenci „choreografovaného zvuku“ následně střídá výjev jiné dvojice stojící v jemné sprše vodních kapek. Monotónní, až robotický hlas divákům anglicky vypráví o vzniku vesmíru, o zvuku, který ho provázel, o reliktním záření, jehož vlněním, a tedy zvukem (byť v běžných frekvencích lidským uchem nezachytitelný), je naplněn celý náš okolní vesmír a jehož zachycení (mimochodem objeveno roku 1965 astrofyziky Arnem Penziasem a Robertem Wilsonem díky rekonstrukci antény dříve sloužící pro telekomunikaci přes družice na oběžné dráze, ve které i poté, co byla vyřazena z provozu, zněl podivný šum, u něhož pozorování zjistila, že přichází právě z vesmíru) dalo možnost podívat se miliardy let zpět až na samotnou hranici konce velkého (zhruba 380 tisíc let trvajícího) třesku a následně ještě o kousek dál. (Pro zajímavost nikterak nesouvisející s recenzovaným dílem – podle aktuálních teorií astrofyziků máme představu o tom, co se dělo jednu triliontinu sekundy po začátku velkého třesku).

Odosobněný hlas citující fakta o fotonech a z kvarků zformovaných protonech a neutronech a jejich vzájemných vazbách doplňuje strohý, pečlivě frázovaný, izolovaný pohyb pomalu zmáčené dvojice, který díky kombinaci všech divadelních složek vytváří pocit určitého bezčasí.

V temném prostoru scény se postupně začíná pohybovat pětice tančících, všichni v černých, třpytivých kostýmech obepínajících jejich těla. Z bezpečí první poloviny jeviště se přesouvají do její druhé půle, která se odhaluje jako nemalé brouzdaliště. Nemáme tady sice šest tisíc litrů vody jako v Labutím jezeře Alexandra Ekmana, nicméně několik stovek litrů zde bude a interpreti v nich nespoutaně víří, kloužou a za pomoci rozmáchlých pohybů končetin i celého těla rozrážejí vodní hladinu, převalují se v ní, cákají a plácají kolem sebe a rostoucí energickou chaotičnost doplňuje burcující zvukový doprovod.

Hudba opět drásá, vrčí a zuří. Recitovaný doprovod rozvíjí teorii o rozdílech hudby a hluku, tlačí na jejich hranice, nutí k přehodnocování paradigmat vašich a vašich uší. Řezavý zvuk se zarývá do prostoru, bubínky se zběsile chvějí, napjaté k prasknutí… A pak najednou přichází uklidnění, jemný duet za doprovodu klarinetu a postupně se rozeznívajícího chóru. Atmosféra je takřka ambientní a výjev působí obdobně, jako když se po přílišném smažení na letním slunci naložíte do vany plné gelu z aloe very.

Dynamický vývoj inscenace je do té doby vynikající. Umně střídá energeticky různě nabité pasáže, pomáhá si jak vynikajícím zvukem (všechny poklony patří skvělému Tomáši Reindlovi), tak jednoduchým světelným designem přecházejícím od chladně modré přes teple žlutooranžovou až do ostře bílé, napřímo do hlediště namířené záře oslňující s razancí, která vám zděšené zorničky donutí ke stažení v mikrosekundě, až se zdá, že se vám strachy vklíní až do sítnice. Vše na několika místech doplňují i pomalu se scénou valící mračna vzdouvající se šedavé mlhy.

A pak, zhruba v poslední třetině, se najednou onen rozkmitaný, rozvlněný svět zadrhne. Začne být repetitivní. Tanečníci opět vlétnou do vln. Opět provádí vše, co jsme již dříve viděli. Střídají se, opakují pohybové fráze z úvodních scén, tančí v duetech, sólově i ve skupině. Znovu a znovu.

Mezi prsty tak autorce protékají nejen hektolitry vody stříkající z vymezeného prostoru, ale rovněž z hlediska dynamiky a určité dramaturgie vrcholy (a že jich není málo), v nichž pakliže by dílo skončilo, bývalo by bylo bezezbytku naplněné a katarzní.

Jenomže vy díky archu papíru, který jste obdrželi před začátkem představení a jenž obsahuje český překlad anglicky zaznívajícího textu víte, že máte před sebou ještě jednu celou mluvenou část. Tentokrát o Luigi Russolovi a Johnu Cageovi. O hluku a o tichu. O tichu, které neexistuje. O tichu, které je vlastně neopakovatelným šumem.

A po něm?

Mysleli byste, že konec.

Zde by měly kvést růže. Ano, měly, jenže nekvetou. Pročež ani HeArt of Noise nekončí a znovu opakuje viděné. Zbytečně. Zbůhdarma. Veda vás k zabíhavým myšlenkám, zda zde budeme tak dlouho, dokud tanečníci nevycákají veškerou vodu ze zadní poloviny jeviště na tu přední. Nebo dokud do vodní plochy nespadne ten elektrický větrák stojící vzadu v rohu scény určený k rozhánění oněch vířících mlhovin…

K ničemu z výše uvedeného naštěstí nedojde a konce představení dožijí všichni ve zdraví a bez újmy. Výkony všech zúčastněných složek – tedy nejen tanečníků (z nichž cítím asi nejsilnější potřebu jmenovitě zmínit Simonu Machovičovou a její osobitou plasticitu a obrovské pohybové charisma), ale rovněž autora hudby Tomáše Reindla, scénografa Marka Cpina (kterému bych coby kostymérovi vytkla snad jen ty pánské legíny přecházející do blyštivých kýlních pásů…), light designu Martina Špetlíka, který dovede jednoduchými prostředky vytvořit jak vynikající atmosféru, tak výtvarné obrazy.

O to víc mě pak vlastně ve výsledku mrzí, že i přes pozitiva, jakými je námět, samotná zvuková složka, její propojení s pohybem, jejich vzájemný vztah a komunikace, rytmičnost i dynamika, se nemohu zbavit podobně silného dojmu, že krom kvarkové teorie, rozboru Russolova manifestu Umění hluku a filosofování nad hranicemi hudby měl Sylvu Šafkovou někdo seznámit i s konceptem nůžek…

HeArt of Noise
Choreografie: Sylva Šafková
Text: Jiří Šafka
Hudba: Tomáš Reindl & Omnion
Scéna a kostýmy: Marek Cpin
Světelný design: Martin Špetlík
Tančí: Francesca Amante, Florian Garcia, Simona Machovičová, Filip Staněk, Michal Toman
Premiéra: 21. a 22. 9. 2023

Psáno z představení 3. listopadu 2023, Divadlo Archa.