Historie provozování staré hudby v Čechách aneb Jak to všechno začalo

Deset let Collegia 1704 (1) 

Před deseti lety v Praze tak trochu nenápadně vznikl projekt Bach – Praha – 2005, jehož jsem byl iniciátorem, dramaturgem, producentem, uměleckým šéfem… A raději si již ani nevzpomínám, jaké další oblasti umělecké a produkční činnosti jsem si na krk uvázal. Inspirací a motivací pro vznik tohoto projektu byla touha etablovat v Praze bachovský repertoár, který jsem miloval (a stále miluji) a který jsem měl příležitost poznávat během svého působení v zahraničí. Chtěl jsem v Praze představit velká Bachova vokálně-instrumentální díla, nad jejichž velkolepostí nejeden profesor uznale pokyvoval hlavou, která však byla domácímu publiku z živých provedení v podstatě neznámá. Fascinoval mě fakt, že zatímco v německé kulturní oblasti si v každém městečku můžeme každoročně vyslechnout několikeré provedení Pašijí nebo Vánočního oratoria, v našich končinách se dala v posledních desetiletích počítat historicky zaznamenaná provedení v celonárodním měřítku na prstech jedné ruky. Jenže s jakými silami taková díla u nás vlastně provést? Bylo mi jasné, že pokud chci přivést Bacha do Prahy, tak se vší parádou a bez kompromisů, a že je tedy žádoucí mít k dispozici specializovaný ansámbl bachovského formátu, který ovšem v té době u nás neexistoval. A tak jsem doposud příležitostně fungující komorní soubor transformoval do podoby barokního orchestru a položil základy nového vokálního ansámblu. Zkrátka vznikly soubory Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704. A protože žádné úsilí bez přízně Fortuny nemůže být korunováno úspěchem a tedy snad i to štěstí jsem si vyprosil a šílenství projektu, vzniknuvšího na zelené louce a živeného především nadšením a idealismem, ve zdraví přežil. Znamením Štěstěny a zodpovědností současně byla příležitost provést Bachovu Mši h moll na Pražském jaru a obrovský úspěch tohoto provedení byl rozhodujícím povzbuzením pro mě i pro všechny ostatní zúčastněné. Neuvěřitelně zní konstatování, že toto provedení bylo prvním provedením Mše h moll u nás na historické nástroje v intencích takzvané historicky poučené praxe (termín, který nemám rád). Jak vidno, ještě v roce 2005 bylo naše zpoždění za „zbytkem světa“ kolosální a stará hudba byla řazena kamsi do hudebního „undergroundu“. Za deset let se toho mnoho změnilo a těmto deseti letům bych chtěl věnovat seriál článků, se kterými se budete setkávat v průběhu roku na stránkách Opery Plus.

V úvodním díle seriálu nemůžu nevzpomenout skvělých osobností, které našemu snažení předcházely a bez nichž by pravděpodobně i moje muzikantská dráha vypadala naprosto odlišně. Bylo by totiž nespravedlivé předstírat, že nebývalý zájem o starou hudbu, jakého jsme svědky v posledních letech, spadl z čistého nebe někdy před deseti lety. Chtěl bych se tedy vrátit ještě několik dalších desítek let zpátky a připomenout soubory, hudebníky, dirigenty, organizátory a nadšence, jejichž přičiněním žil u nás zájem o hudbu minulých staletí v dobách, kdy pěstování hudby „zpátečnického feudalismu“ nebylo právě v souladu s ideovými prioritami komunistického režimu. Tato reflexe je však čistě osobní a zajisté opomenu zmínit řadu pozoruhodných osobností, kterým se tímto omlouvám.

V sedmdesátých a osmdesátých letech to stará a zejména duchovní hudba neměla u nás lehké. Ještě jako student Konzervatoře v Plzni si vzpomínám, že i v dobách „perestrojky“ a relativního uvolňování komunistického „dusna“ nebylo přípustné uvádět na plakáty provedení Rybovy České mše vánoční slovo „mše“, a tak se hrála Rybova skladba s titulem Hej mistře. Uprostřed takových absurdit pak působila jako zjevení osobnost flétnisty, dirigenta, muzikologa a také skladatele a hudebního publicisty Milana Munclingera (1923–1986), který se stal příkladem nadšence, schopného svým osobním kouzlem a strhující uměleckou autentičností přitáhnout k barokní hudbě širokou veřejnost napříč generacemi.Již v roce 1951 založil Munclinger společně se svojí ženou – cembalistkou a klavíristkou Viktorií Švihlíkovou – soubor Ars rediviva, který na konci roku 1954 zahájil svůj abonentní cyklus.Osobnost Viktorie Švihlíkové si zaslouží pozornost již proto, že po jejím odchodu z Československa, kdy nadále působila zejména pedagogicky ve Švédsku a ve Vídni, se naplnilo rčení „sejde z očí, sejde z mysli“ a málokdo dnes ví, jak pozoruhodná osobnost to byla.

Po roce působení nového souboru v prostorách Valdštejnského paláce a Strahovského kláštera se cyklus přestěhoval do Rudolfina, kde baroko dělalo radost posluchačům po více než třicet let. Ars rediviva byl soubor s proměnlivým obsazením a jeho jádro tvořili především členové České filharmonie. Munclingerova mimořádnost však spočívala také v tom, že v době, kdy přístup k informacím zpoza železné opony nebyl vůbec jednoduchý, pěstoval Munclinger velmi intenzivní kontakty s hudebním světem a pravidelně se mu do Prahy dařilo zvát své přátele, jako byl slavný francouzský flétnista Jean-Pierre Rampal nebo jeho neméně slavný krajan, trumpetista Maurice André.Munclinger velmi pozorně sledoval v západní Evropě se probouzející zájem o provozování předromantické hudby na historické nástroje, objevování kouzla jejich zvuku a umění jejich zvukem promlouvat k publiku. Ve své době odvážné experimenty osobností jako Nikolaus Harnoncourt nebo později Reinhard Goebel byly pro něj obrovskou inspirací. Přesto zůstal Munclinger po celý život věrný moderním nástrojům, jejichž možnosti, zdá se, jeho umělecké ambice plně uspokojovaly. Možná je to tím, že Munclinger nebyl typem nekompromisního revolucionáře, jakým byl ve své posedlosti zvukovostí a fascinací konceptem hudby jako řeči o šest let mladší Harnoncourt. Byl daleko více přátelským průvodcem a gentlemanským mediátorem, který právě díky těmto svým kvalitám dokázal nadchnout pro barokní hudbu nejen své kolegy, ale především široké publikum. Jedinečným zdrojem informací a dokumentů o Milanu Munclingerovi a souboru Ars rediviva jsou webové stránky věnované violoncellistovi Františku Slámovi, dlouholetému členu a duši souboru, z něhož jsem čerpal řadu informací a materiálů: www.frantisekslama.com. Kdo chce porozumět kouzlu Munclingerovy osobnosti, nechť si vyslechne živý záznam jeho průvodního slova k provedení Bachova Umění fugy a pochopí… – zde.

Nabízí se samozřejmě otázka, jak z dnešního pohledu hodnotit Munclingerovu interpretaci a jeho četné nahrávky. Je samozřejmé, že interpretace historické hudby se za poslední desetiletí velmi proměnila, a přesto považuji nahrávky Ars redivivy za velmi inspirativní pro svoji živost, jasně formulovaný názor a oddanost skladateli.

Troufnu si tvrdit, že v kontextu své doby se jednalo o počiny, které v oblasti provozování historické hudby na moderní nástroje jen obtížně hledaly ve světě konkurenci. Při srovnání Munclingerových nahrávek bachovského repertoáru s nahrávkami jeho slavnějších generačních souputníků Herberta von Karajana nebo Karla Richtera pro mě vychází vždy vítězně Munclinger.Souborů a osobností, které u nás udržovaly povědomí o staré hudbě, však byla celá řada. U vokální hudby nesmíme zapomenout na Miroslava Venhodu (1915–1987), který se svými Pražskými madrigalisty objevoval domácímu publiku kouzlo renesanční polyfonie a Monteverdiho madrigalů, nebo na cembalistku světového významu Zuzanu Růžičkovou.

V roce 1974 byl v Praze založen první soubor tehdejšího Československa používající historické nástroje a překvapivě se nejednalo o barokní soubor, ale o swingový band – Pavel Klikar založil Originální pražský synkopický orchestr.

O rok dříve sice již byl v Bratislavě profesorem Albrechtem založen barokní soubor Musica aeterna, který však na dobové nástroje začal hrát až roce 1989. Hledání originálního zvuku raného jazzu našlo pokračování o několik let později v založení prvního barokního souboru u nás s názvem Musica Antiqua Praha a jejím zakladatelem a uměleckým vedoucím byl opět Pavel Klikar.Troufám si tvrdit, že z mé generace českých hudebníků věnujících se staré hudbě není nikoho, koho by tento Bohem políbený muzikant, jazzman, improvizátor, aranžér a hráč na klávesové nástroje nějakým způsobem neovlivnil. Klikar byl ikonou naší generace a atmosféra koncertů Musica Antiqua Praha v přeplněné Betlémské kapli v předrevoluční době měla nádech undergroundových happeningů. Zásadní přínosem souboru Musica Antiqua Praha byla zkušenost se zvukem historických nástrojů, který bylo konečně možné i u nás slyšet živě a který začal fascinovat publikum, a pak především poselství ostatním hudebníkům, že „ono to jde“. Dnes je jen obtížně představitelné, jaké problémy s sebou přinášelo rozhodnutí věnovat se dobovým nástrojům. Samotné pořízení nástroje, střevových strun, smyčce, notových materiálů nebo cenově naprosto nedosažitelných kopií kvalitních dechových nástrojů ze „západu“ se zdálo být ještě na přelomu devadesátých let nepřekonatelnou překážkou. Existence Musica Antiqua Praha bylo tedy jakýmsi „vítězstvím ducha nad matérií“ a skvělou inspirací pro všechny následovníky.

A následovníků se vyrojilo v porevolučním období požehnaně. V průběhu devadesátých let vznikla u nás celá řada specializovaných souborů: Musica Florea (1992), Capella Regia Musicalis (1992), Collegium Marianum (1997) a také základ Collegia 1704 vznikl v roce 1990 (v Plzni ještě pod jménem Collegium musicum). Inspirativním oknem do světa staré hudby a pionýrským počinem byl festival staré hudby, který v letech 1991–1994 v Praze organizovali manželé Michaela a David Freemanovi. Porevoluční vývoj domácí scény staré hudby by však bylo téma na další článek.

Dnes je stará hudba nedílnou součástí české kulturní scény a v málokterém uměleckém oboru má Česká republika na mezinárodní scéně tak skvělý zvuk. V Praze působí hned několik souborů staré hudby, které zde provozují své abonentní cykly, a mapa staré hudby se nadále utěšeně rozrůstá zejména na Moravě. Když jsme před třemi roky rozjížděli náš nový koncertní cyklus v Rudolfinu, byla jedním z motorů našeho úsilí touha navázat na tradici koncertů Ars redivivy a přesvědčení, že duch Munclingerova idealismu je přenosný do každé doby. Věřím, že době, kdy se v naší zemi scéna klasické hudby nezřídka rozmělňuje v banalitách, komerční ozvučené open air koncerty hvězd jsou označovány za vrcholné kulturní události a koncert, který má být vizitkou a vyvrcholením Roku české hudby, se koná v hokejové aréně, je třeba připomínat osobnosti, jejichž odkaz by měl být trvalou inspirací. Publikum totiž pozná a ocení, že nejen hudebníci na pódiu, ale ti za pódiem dělají svoji práci srdcem. Naštěstí i takových se u nás najde stále dostatek a to nejen v oblasti staré hudby.

(Pokračování)
Autor je uměleckým vedoucím souboru Collegium 1704
Foto archiv autora