Historie provozování staré hudby v Čechách aneb Jak to všechno začalo

  1. 1
  2. 2

Deset let Collegia 1704 (1) 

Před deseti lety v Praze tak trochu nenápadně vznikl projekt Bach – Praha – 2005, jehož jsem byl iniciátorem, dramaturgem, producentem, uměleckým šéfem… A raději si již ani nevzpomínám, jaké další oblasti umělecké a produkční činnosti jsem si na krk uvázal. Inspirací a motivací pro vznik tohoto projektu byla touha etablovat v Praze bachovský repertoár, který jsem miloval (a stále miluji) a který jsem měl příležitost poznávat během svého působení v zahraničí. Chtěl jsem v Praze představit velká Bachova vokálně-instrumentální díla, nad jejichž velkolepostí nejeden profesor uznale pokyvoval hlavou, která však byla domácímu publiku z živých provedení v podstatě neznámá. Fascinoval mě fakt, že zatímco v německé kulturní oblasti si v každém městečku můžeme každoročně vyslechnout několikeré provedení Pašijí nebo Vánočního oratoria, v našich končinách se dala v posledních desetiletích počítat historicky zaznamenaná provedení v celonárodním měřítku na prstech jedné ruky. Jenže s jakými silami taková díla u nás vlastně provést? Bylo mi jasné, že pokud chci přivést Bacha do Prahy, tak se vší parádou a bez kompromisů, a že je tedy žádoucí mít k dispozici specializovaný ansámbl bachovského formátu, který ovšem v té době u nás neexistoval. A tak jsem doposud příležitostně fungující komorní soubor transformoval do podoby barokního orchestru a položil základy nového vokálního ansámblu. Zkrátka vznikly soubory Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704. A protože žádné úsilí bez přízně Fortuny nemůže být korunováno úspěchem a tedy snad i to štěstí jsem si vyprosil a šílenství projektu, vzniknuvšího na zelené louce a živeného především nadšením a idealismem, ve zdraví přežil. Znamením Štěstěny a zodpovědností současně byla příležitost provést Bachovu Mši h moll na Pražském jaru a obrovský úspěch tohoto provedení byl rozhodujícím povzbuzením pro mě i pro všechny ostatní zúčastněné. Neuvěřitelně zní konstatování, že toto provedení bylo prvním provedením Mše h moll u nás na historické nástroje v intencích takzvané historicky poučené praxe (termín, který nemám rád). Jak vidno, ještě v roce 2005 bylo naše zpoždění za „zbytkem světa“ kolosální a stará hudba byla řazena kamsi do hudebního „undergroundu“. Za deset let se toho mnoho změnilo a těmto deseti letům bych chtěl věnovat seriál článků, se kterými se budete setkávat v průběhu roku na stránkách Opery Plus.

V úvodním díle seriálu nemůžu nevzpomenout skvělých osobností, které našemu snažení předcházely a bez nichž by pravděpodobně i moje muzikantská dráha vypadala naprosto odlišně. Bylo by totiž nespravedlivé předstírat, že nebývalý zájem o starou hudbu, jakého jsme svědky v posledních letech, spadl z čistého nebe někdy před deseti lety. Chtěl bych se tedy vrátit ještě několik dalších desítek let zpátky a připomenout soubory, hudebníky, dirigenty, organizátory a nadšence, jejichž přičiněním žil u nás zájem o hudbu minulých staletí v dobách, kdy pěstování hudby „zpátečnického feudalismu“ nebylo právě v souladu s ideovými prioritami komunistického režimu. Tato reflexe je však čistě osobní a zajisté opomenu zmínit řadu pozoruhodných osobností, kterým se tímto omlouvám.

V sedmdesátých a osmdesátých letech to stará a zejména duchovní hudba neměla u nás lehké. Ještě jako student Konzervatoře v Plzni si vzpomínám, že i v dobách „perestrojky“ a relativního uvolňování komunistického „dusna“ nebylo přípustné uvádět na plakáty provedení Rybovy České mše vánoční slovo „mše“, a tak se hrála Rybova skladba s titulem Hej mistře. Uprostřed takových absurdit pak působila jako zjevení osobnost flétnisty, dirigenta, muzikologa a také skladatele a hudebního publicisty Milana Munclingera (1923–1986), který se stal příkladem nadšence, schopného svým osobním kouzlem a strhující uměleckou autentičností přitáhnout k barokní hudbě širokou veřejnost napříč generacemi.Již v roce 1951 založil Munclinger společně se svojí ženou – cembalistkou a klavíristkou Viktorií Švihlíkovou – soubor Ars rediviva, který na konci roku 1954 zahájil svůj abonentní cyklus.Osobnost Viktorie Švihlíkové si zaslouží pozornost již proto, že po jejím odchodu z Československa, kdy nadále působila zejména pedagogicky ve Švédsku a ve Vídni, se naplnilo rčení „sejde z očí, sejde z mysli“ a málokdo dnes ví, jak pozoruhodná osobnost to byla.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Zbynek Brabec

To je velice dobře a záslužně napsaný článek. Myslím, že je dobré vzpomenout Milana Munclingera a jeho soubor Ars rediviva, který nám mnohým v 60. a 70. letech otvíral krásy barokní hudby, která se rozhodně nehrála tolik jako dnes. Vzpomínám např. na cyklus Obrazy a hudba, pořádaný FOK ve spolupráci s Národní galerií, při kterém docházelo k unikátnímu propojení hudby a výtvarného umění s vynikajícími a fundovanými úvody pracovníků Národní galerie a právě Milana Munclingera. Jako zanícený diskofil jsem pak čekal na každou novou nahrávku Ars redivivy, kterou Supraphon vydal. Václav Luks, který umí barokní hudbu interpretovat na evropské úrovni,… Číst vice »