Hoffmannovy povídky v Liberci

  1. 1
  2. 2

Režisér Martin Otava se premiérou Offenbachovy opery Hoffmannovy povídky 30. května tohoto roku rozloučil se svým postem ředitele Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Uzavřel tak své pětileté ředitelské působení, při němž se důvěrně seznámil s nedobrou finanční situací nejen divadla, ale celého města, jemuž zůstaly po prapodivně vedeném Mistrovství světa v severském lyžování 2009 nesplacené, ba téměř nesplatitelné dluhy. Po dohodě se zaměstnanci divadla utáhli solidárně opasky, aby mohlo divadlo dále existovat. Lze jim za to jen zatleskat – našli svou vlastní cestu z bezvýchodné situace. Stejně vynalézavě nabídl ředitel Martin Otava spolupráci dvěma mladým operním režisérům, kteří svou hřivnu nepromarnili – Lindě Keprtové Massenetova Dona Quichotta a Tomáši Pilařovi Verdiho Sílu osudu.

Offenbachovy Hoffmannovy povídky jsou operou, která poskytuje režisérovi pro jeho inscenační práci hodně podnětů. Už jen přítomnost tří, spolu s epizodní rolí zpěvačky Stelly vlastně čtyř žen, a započítáme-li ještě i kalhotkovou roli básníkova přítele Nicklausse, pak možná i pěti žen různého typu! Další čtyřrole – Rada Lindorf, Coppélius, Dapertutto, Dr. Mirakel je určena pro basového zloducha a ještě jedna pro nezbytného sluhu, jímž je Andres, Cochenille, Pitichinaccio a Frantz. Zatímco ženské role bývají většinou obsazovány několika pěvkyněmi, obě mužské čtyřrole zpívají dva pěvci.Režisér Martin Otava byl v této inscenaci sám sobě scénografem a recykloval části scén z několika starších inscenací. Výtvarníkem kostýmů byl Aleš Valášek, dirigoval Martin Doubravský. Scénografie prologu obsahovala horizontální modré zářivkové lemy a černá lesklá vertikální vykrytí u proscénia ve stylu stálého spolupracovníka Martina Otavy Jána Zavarského a doprostřed jeviště navezl sbor z obou stran jakýsi hospodský nálevní pult – jsme přece v Auerbachskelleru.

Pánský sbor je ve vínově červených oblecích (patrně z Rusalky), ale bohužel příliš nezpívá, spíše křičí. Má nového sbormistra, jímž není nikdo jiný než Tvrtko Karlovič. (Bývalý sbormistr libereckého divadla, Martin Veselý, který v Liberci odvedl hodně kvalitní práce, je teď angažován v Českých Budějovicích.) Orchestr hraje, jak nejlépe umí, ale nějak mdle, bez většího zaujetí. Kde je jejich kvalitní výkon v Massenetovu Donu Quichottovi, kde je působivá Síla osudu, obojí s týmž dirigentem? Tentokrát jako by z pana dirigenta Martina Doubravského tvůrčí svěžest vyprchala.O Martinovi Otavovi je známo, že si dokáže vybrat zpěváky – sám je zpěvák a zpěvu rozumí. Jako režisér jistě umí pěvce motivovat i po herecké stránce. Opera začíná akcí Nicklausse, který „šňupe koks“, je oblečen do atraktivního mnoho slibujícího kostýmu. Na černých (tmavomodrých?) kalhotách má jakýsi kabátek s bohatým odstávajícím límcem zdobeným rudými růžemi. Jeho obličej je strhaný, bílý, nehybný. Začne zpívat krásně tmavým altem (Václava Krejčí Housková). Potom ještě kouří vodní dýmku a v jednom z výjevů se zoufale hroutí k zemi. Marně miluje svého básníka Hoffmanna – ale je ten Nicklausse muž, nebo žena? Možná, že v této inscenaci na tom nezáleží. Na konci opery si sundá svůj atraktivní přebal, odněkud vytáhne revolver a nad mrtvým poetou se zastřelí. Chodí po jevišti pomalým krokem, případně stojí a dívá se před sebe nepřítomným pohledem. Jedna promarněná šance – mladá operní herečka, která je talentovaná po stránce hlasové, pohybové i herecké, patrně nebyla vedena k tomu, aby vytvořila celistvou smysluplnou postavu.A tak je režírovaná celá opera – bez průkazné koncepce jsou jednotlivé akce přiřazovány k hudbě. Básník Hoffmann – Rafael Alvarez zpíval zpočátku vylehčeným hlasem, který však brzy ztrácel na lesku a vkrádala se do něj jakási chraptivá stopa a únava. Zkoušel hodně v Liberci nebo také v jiných divadlech? Takto přetěžovat svůj hlas se nevyplácí. Navíc po pěvci režisér vyžaduje (ač Rafael Alvarez zrovna nepatří mezi mimořádně hbité osoby), aby krkolomně vylézal na pivní pult a nenuceně se po něm válel.

Čtyřjedinou ďábelskou bytost – Radu Lindorfa v prologu a v epilogu, který Hoffmannovi nakonec odvede zpěvačku Stellu, Coppélia, Dapertutta a Dr. Mirakla zpívá basista Pavel Vančura. Krásně zpívá, pokud po něm někdo nechce hereckou akci. Ďábelskosti není schopen, marně tedy rozpíná paže a snaží se u okolí vyvolávat obavy a zděšení. Nejde to. Kostým mu ještě ublížil: Lindorf má na svém černém společenském obleku dole na rukávech tři červené prýmky – vypadá trošku jako námořní důstojník. Coppélius má na kabátě a na cylindru našité oči – tedy vypadají spíš jako bílé bambulky, ale jsou to oči, které má také s sebou v zavazadle, vypadají jako malá vajíčka. K Giuliettě přijde v kostýmu „důstojníka Hradní stráže“ i s řády.V libereckém divadle mají šikovného inscpicienta Mariana Mičjara – vysoký, štíhlý, pohledný mladík. Hraje čtyřroli sluhů – obdařen velkým hrbem a zcela zhroucen a zkroucen, s jednou nohou nataženou, v podřepu, zametá svým červeným koštětem a u Antonie neustále utírá prach na průhledném plexisklovém pianě. Velmi si dává záležet, aby vynikla jeho invalidita. Přiznávám, že na tohle se nemohu v klidu dívat. Pan Mičjar své repliky neuvěřitelně „vtipně“ skřehotá a pak zpívá tu svou jedinou árii, na které si každý zpěvák dává záležet. Také pan Mičjar se poctivě snaží, ale donucen svými hlasovými možnostmi, musí ji zpívat několika různými hlasy podle svých jednotlivých striktně oddělených hlasových rejstříků. Drastická komika nejpokleslejšího zrna. A zároveň je pan Mičjar inspicientem představení…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Offenbach: Hoffmannovy povídky (DFXŠ Liberec)

[yasr_visitor_votes postid="110222" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
16 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments