Hora: nečekaný a vzrušující Naharin

Šéfka baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě (NDM) Lenka Dřímalová označila uvedení inscenace Hora v choreografii světově uznávaného tvůrce a velké osobnosti současného tance Ohada Naharina za událost sezóny. Naharinova díla jsou stále živá a aktuální a jeho tvorba je žádaná na předních scénách světových baletních souborů. Slavný tanečník Michail Baryšnikov řekl pro izraelský deník Haaretz: „Ohad přitahuje ty nejlepší tanečníky na světě. Nikdy jsem neviděl takovou kombinaci krásy, energie a techniky.“

Práce Ohada Naharina byla v České republice již několikrát prezentována, a to jednak v podání originální izraelské Batsheva Dance Company (v r. 2015 s inscenací Last Work v rámci festivalu Tanec Praha), tak v interpretaci tuzemských či zahraničních souborů. Pražské Národní divadlo dostalo možnost nastudovat choreografii Decadance (2015). V r. 2008 zařadil soubor 420PEOPLE do svého repertoáru Naharinovo B/olero jako duet v podání Nataši Novotné a Rei Watanabe. Tato choreografie se objevila ve stejné interpretaci i v NDM jako součást inscenace Dva světy/Jeden svět v r. 2016. Přesto je uvedení Hory mimořádnou událostí. Na českém jevišti se poprvé objevuje Naharinovo kompletní celovečerní dílo, které představuje možnosti choreografického jazyka gaga, o kterém sám Naharin v programu k inscenaci nadšeně vypráví: „Více si uvědomujeme svou formu. Pociťujeme nekonečnost možností. Zkoumáme vícerozměrný pohyb. Měníme své pohybové návyky tím, že nacházíme nové. Překračujeme své známé hranice…“

Mnohoznačnost výkladu tématu – mnohoznačnost choreografického uchopení
Název, který Naharin pro své dílo zvolil, nabízí řadu výkladů. Hora nebo horo je tradiční rumunský lidový tanec, který znázorňuje „život“ a je tančen i jinde na Balkáně, v Moldavsku ale i Izraeli. Tančí se v kruhu, tanečníci se drží za ramena, a tak se symbolicky vzájemně propojují. V jiných jazycích však slovo hora má různé významy – ve španělštině a portugalštině znamená „čas“ nebo „hodina“, ve švédštině či norštině by mohla být dokonce „děvkou“, v češtině je hora geologickým útvarem, vrcholem, vyvýšeninou.

Naharin přirovnal Horu k hřišti s jedenácti hráči s vlastními pravidly. Tanečníci sedí v pozadí jeviště na dlouhé lavici na pomyslné „střídačce“. Během hodinového představení zůstávají na pódiu a čekají, až na ně přijde řada. Zpočátku vstupují do prostoru jednotlivě, individualizovaně. Každý má svůj vlastní pohybový jazyk, z jehož motivů vytváří Naharin jasnou konstrukci, která je ale vzápětí dekonstruována značnou turbulentní a chaotickou energií. Ústředním motivem, ke kterému se choreograf vždy vrací, je pohyb řady – skupiny tanečníků kráčejících od zadního horizontu směrem na forbínu, stojících v čisté baletní páté pozici se zlomenými zápěstími v bok. Po klidném soustředěném nástupu se před zraky diváka začne odvíjet neuvěřitelný kaleidoskop obrazů, rychlých změn nálad a nevídaných pohybových nápadů.

Naharin je znám svou jedinečnou muzikálností a ve svých dílech využívá různé mixy hudby napříč žánry. Rozptyl a jistá bezbřehost v hudebním výběru může být pro někoho nepochopitelná, ale pro Ohada Naharina je typická a záměrná. Tentokrát se nechal inspirovat dílem průkopníka elektronické hudby, japonského hudebního skladatele Isaoa Tomity. Ten svým studiovým albem Snowflakes Are Dancing vydaným v r. 1974, zásadně ovlivnil hudbu konce 20. století. Tomitovo album se skládá z jeho úprav klasických děl Clauda Debussyho pomocí syntezátoru. Myšlenka přetvořit známé „klasické“ ve „zvláštní a originální“ funguje jak v hudbě, tak v choreografii. Ohad Naharin vybral několik známých klasických skladeb – např. úryvky z Debussyho Faunova odpoledne, Musorgského Obrázků z výstavy, Richarda Strausse, Edvarda Griega či z ústředního hudebního motivu z filmu Hvězdné války. V rukou Isaoa Tomity získaly tyto skladby futuristický nádech a originální zvuk. Stejně tak v Naharinově choreografii můžeme najít určité odkazy vycházející z taneční historie, jako je např. forma paží ve slavné Serenádě George Balanchina nebo postoj Fauna v Nižinského choreografii. V určitých meditativních momentech, zastaveních a nadechnutích se Naharin obejde zcela bez hudby a tanec se odehrává v naprostém tichu.

Drzý a vzrušující je i vizuál inscenace z tvůrčí dílny Avi Yony Buena, který vystupuje pod přezdívkou Bambi a je autorem scény i světelného designu. Jasně ohraničený prostor „hřiště“ je tvořen jedinou zelenou jedovatou fluorescenční barvou, kterou můžeme chápat jako jarní zeleň, symbol rovnováhy nebo si ji můžeme spojit s typickým obrazem mimozemšťana, pokud ji doplníme o hudbu z filmu 2001: Vesmírná odysea.