Hora: nečekaný a vzrušující Naharin

Šéfka baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě (NDM) Lenka Dřímalová označila uvedení inscenace Hora v choreografii světově uznávaného tvůrce a velké osobnosti současného tance Ohada Naharina za událost sezóny. Naharinova díla jsou stále živá a aktuální a jeho tvorba je žádaná na předních scénách světových baletních souborů. Slavný tanečník Michail Baryšnikov řekl pro izraelský deník Haaretz: „Ohad přitahuje ty nejlepší tanečníky na světě. Nikdy jsem neviděl takovou kombinaci krásy, energie a techniky.“
Národní divadlo moravskoslezské – Ohad Naharin: Hora (Gene David Goodman, Barnaby James Packham, Arianna Marchiori, Mario Sobrino, Eleonora Ancona, Yu Matsumoto, Aurora Donadiós, foto Serghei Gherciu)

Práce Ohada Naharina byla v České republice již několikrát prezentována, a to jednak v podání originální izraelské Batsheva Dance Company (v r. 2015 s inscenací Last Work v rámci festivalu Tanec Praha), tak v interpretaci tuzemských či zahraničních souborů. Pražské Národní divadlo dostalo možnost nastudovat choreografii Decadance (2015). V r. 2008 zařadil soubor 420PEOPLE do svého repertoáru Naharinovo B/olero jako duet v podání Nataši Novotné a Rei Watanabe. Tato choreografie se objevila ve stejné interpretaci i v NDM jako součást inscenace Dva světy/Jeden svět v r. 2016. Přesto je uvedení Hory mimořádnou událostí. Na českém jevišti se poprvé objevuje Naharinovo kompletní celovečerní dílo, které představuje možnosti choreografického jazyka gaga, o kterém sám Naharin v programu k inscenaci nadšeně vypráví: „Více si uvědomujeme svou formu. Pociťujeme nekonečnost možností. Zkoumáme vícerozměrný pohyb. Měníme své pohybové návyky tím, že nacházíme nové. Překračujeme své známé hranice…“

Národní divadlo moravskoslezské – Ohad Naharin: Hora (Rita Pires, Yu Matsumoto, foto Serghei Gherciu)

Mnohoznačnost výkladu tématu – mnohoznačnost choreografického uchopení
Název, který Naharin pro své dílo zvolil, nabízí řadu výkladů. Hora nebo horo je tradiční rumunský lidový tanec, který znázorňuje „život“ a je tančen i jinde na Balkáně, v Moldavsku ale i Izraeli. Tančí se v kruhu, tanečníci se drží za ramena, a tak se symbolicky vzájemně propojují. V jiných jazycích však slovo hora má různé významy – ve španělštině a portugalštině znamená „čas“ nebo „hodina“, ve švédštině či norštině by mohla být dokonce „děvkou“, v češtině je hora geologickým útvarem, vrcholem, vyvýšeninou.

Naharin přirovnal Horu k hřišti s jedenácti hráči s vlastními pravidly. Tanečníci sedí v pozadí jeviště na dlouhé lavici na pomyslné „střídačce“. Během hodinového představení zůstávají na pódiu a čekají, až na ně přijde řada. Zpočátku vstupují do prostoru jednotlivě, individualizovaně. Každý má svůj vlastní pohybový jazyk, z jehož motivů vytváří Naharin jasnou konstrukci, která je ale vzápětí dekonstruována značnou turbulentní a chaotickou energií. Ústředním motivem, ke kterému se choreograf vždy vrací, je pohyb řady – skupiny tanečníků kráčejících od zadního horizontu směrem na forbínu, stojících v čisté baletní páté pozici se zlomenými zápěstími v bok. Po klidném soustředěném nástupu se před zraky diváka začne odvíjet neuvěřitelný kaleidoskop obrazů, rychlých změn nálad a nevídaných pohybových nápadů.

Národní divadlo moravskoslezské – Ohad Naharin: Hora (Arianna Marchiori, Mario Sobrino, Francesco Fasano, foto Serghei Gherciu)

Naharin je znám svou jedinečnou muzikálností a ve svých dílech využívá různé mixy hudby napříč žánry. Rozptyl a jistá bezbřehost v hudebním výběru může být pro někoho nepochopitelná, ale pro Ohada Naharina je typická a záměrná. Tentokrát se nechal inspirovat dílem průkopníka elektronické hudby, japonského hudebního skladatele Isaoa Tomity. Ten svým studiovým albem Snowflakes Are Dancing vydaným v r. 1974, zásadně ovlivnil hudbu konce 20. století. Tomitovo album se skládá z jeho úprav klasických děl Clauda Debussyho pomocí syntezátoru. Myšlenka přetvořit známé „klasické“ ve „zvláštní a originální“ funguje jak v hudbě, tak v choreografii. Ohad Naharin vybral několik známých klasických skladeb – např. úryvky z Debussyho Faunova odpoledne, Musorgského Obrázků z výstavy, Richarda Strausse, Edvarda Griega či z ústředního hudebního motivu z filmu Hvězdné války. V rukou Isaoa Tomity získaly tyto skladby futuristický nádech a originální zvuk. Stejně tak v Naharinově choreografii můžeme najít určité odkazy vycházející z taneční historie, jako je např. forma paží ve slavné Serenádě George Balanchina nebo postoj Fauna v Nižinského choreografii. V určitých meditativních momentech, zastaveních a nadechnutích se Naharin obejde zcela bez hudby a tanec se odehrává v naprostém tichu.

Drzý a vzrušující je i vizuál inscenace z tvůrčí dílny Avi Yony Buena, který vystupuje pod přezdívkou Bambi a je autorem scény i světelného designu. Jasně ohraničený prostor „hřiště“ je tvořen jedinou zelenou jedovatou fluorescenční barvou, kterou můžeme chápat jako jarní zeleň, symbol rovnováhy nebo si ji můžeme spojit s typickým obrazem mimozemšťana, pokud ji doplníme o hudbu z filmu 2001: Vesmírná odysea.

Národní divadlo moravskoslezské – Ohad Naharin: Hora (Eleonora Ancona, foto Serghei Gherciu)

Tanečník na prvním místě
Jakkoli všechny složky inscenace do sebe zapadají jako geniální puzzle, v centru veškerého jevištního dění jsou bez diskuse tanečníci. Jejich vypracovaná těla oblečená do jednoduchých černých trikotů bez rukávů a krátkých kalhot či sukýnek (kostýmy Eri Nakamura) vystupují kontrastně ze všudypřítomné zeleně. Naharin vyžaduje od tanečníků absolutní odevzdání, jejich totální fyzické i psychické zapojení. Musí mít vytříbenou techniku, plasticitu, explozivitu a absolutní soustředění. Tančit Naharina je skutečně náročné a je až na hranici lidských možností. Vidíme tanečníky, kteří se ze současných lidí mění ve zvířata i děti. Využívají hlubokých plié, záklonů, roztěkanosti i nervozity pohybu. Překvapivé jsou skoky z lehu na zemi. Množství bláznivých, vzrušujících a nečekaných pohybů ohromuje publikum. Žádný pohyb ale není formální. Má svůj význam, výraz či pocit. V jednotlivých duetech je obrovské množství lásky i nenávisti. Naharin často propojuje a zaměňuje mužský a ženský pohybový princip. Nebojí se použít i smyslnost, křik a sebeuspokojení. Na druhou stranu využívá jednoduchý hravý pohyb s notnou dávkou humoru. V představení je vše – lidské i nelidské, radostné i kruté. Nezapomenutelné jsou okamžiky evokující odsouzence k smrti a jejich pochod po kolenou se svázanýma rukama, dívky, které v sedě zaměřují své nohy jako hledáčky kulometů či stále padající a znovu se zdvihající popravené ve válečné vřavě.

Pro tanečníky ostravského baletního souboru byla práce na inscenaci Hora určitě velkou výzvou. Patrná byla jejich maximální koncentrace a odevzdanost věci. Jejich těla jsou připravena udělat cokoli. Mají dostatek energie i technických zkušeností. Originální interpretaci Batscheva Dance Company jsem bohužel neviděla, a tak těžko mohu srovnávat. V Ostravě sborové výstupy fungovaly bezchybně, jen v některých sólových či duetových výstupech mohli tanečníci přidat na syrovosti a výrazovém nasazení. Tady vidím určitou rezervu a možnost růstu jinak bezchybného výkonu všech účinkujících.

Balet NDM má na svém repertoáru světovou inscenaci světového choreografa a na to musí být právem hrdý. Velkou zásluhu na jejím uvedení má bezesporu Nataša Novotná, která nyní pracuje jako repetitorka současného repertoáru baletu NDM a má osobní vztah k Ohadu Naharinovi nejen jako interpretka jeho choreografií, ale hlavně jako certifikovaná lektorka jeho tanečního tréninku gaga. Naharinova Hora jen plná inspirujících překvapení a udivujících protikladů. Působí skrze svou fyzikalitu, dynamiku, rytmus a texturu pohybu. Překypuje dravostí, provokací, šílenstvím, samotou, solidaritou a humorem. Každý si v ní najde něco svého. Co mě na Naharinově práci nejvíce přitahuje? Je to krása i hrůza vyvážená na miskách vah. Hora nekončí tragicky, má v sobě optimismus, vášeň a chuť žít.

Národní divadlo moravskoslezské – Ohad Naharin: Hora (Shino Sakurado, foto Serghei Gherciu)

Hora
Choreografie: Ohad Naharin
Scéna: Avi Yona Bueno (Bambi)
Světelný design: Avi Yona Bueno (Bambi)
Hudební aranžmá: Isao Tomita (kromě skladby data matrix, jejímž autorem je Rjódži Ikeda)
Zvukový design: Maxim Waratt
Kostýmy: Eri Nakamura
Design lavice: Amir Raveh
Nastudování choreografie: Matan David, Hani Sirkis

Světová premiéra 18. 5. 2009 – Jeruzalémské divadlo Izrael
Koprodukce: Montpellier Danse 2010 a Lincoln Center Festival, New York

Psáno z české premiéry 16. 3. 2023, Divadlo Jiřího Myrona, Ostrava

Obsazení:
Aurora Donadiós, Ida Frau, Arianna Marchiori, Yu Matsumoto, Rita Pires, Shino Sakurado
Gene David Goodman, Rei Masatomi, Barnaby James Packham, Mario Sobrino, Patryk Zamojski

Isao Tomita aranžoval a remixoval skladby těchto autorů:
Modest Petrovič Musorgskij: Obrázky z výstavy – Katakomby
Joaquín Rodrigo: Aranjuezský koncert
Richard Strauss: Tak pravil Zarathustra (Vesmírná fantazie – téma z filmu 2001: Vesmírná odysea)
Richard Wagner: Jízda valkýr z opery Valkýra
Richard Wagner: Předehra k opeře Tannhauser
Charles Edward Ives: Nezodpovězená otázka
Edvard Hagerup Grieg: Solvejžina píseň ze scénické hudby k Ibsenově dramatu Peer Gynt
John Williams: ústřední hudební motiv z filmu Hvězdné války
Jean Sibelius: Valse tirste
Claude Debussy: Faunovo odpoledne
Claude Debussy: Bergamská suita

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments