Pověstné rčení, že jablko nepadá daleko od stromu, platí vrchovatou měrou v případě mladého českého hornisty Jana Vobořila mladšího. Lesní roh ho zlákal už jako malého kluka, když slýchal cvičit a hrát svého otce Jana Vobořila, sólohornistu České filharmonie. „Táta měl doma starší hornu, hrozně moc jsme to s bráchou chtěli vyzkoušet a jako správní sourozenci jsme se o hornu poprali. Chtěli jsme pak trumfnout toho druhého. Bylo mi osm, bratrovi deset. Abych měl hornu pro sebe, řekl jsem si, že musím víc hrát. Bráchu to přestalo postupně bavit, mě ale ne,“ směje se dnes jednadvacetiletý Honza.
Sourozenecké soupeření a otcovská inspirace stály na počátku zájmu o lesní roh, který vedl ke studiím, profesionálnímu vystupování a k letošnímu mimořádnému mezinárodnímu úspěchu. V prestižní a náročné soutěži Internationaler Instrumentalwettbewerb Markneukirchen v německém Markneukirchen při rekordní účasti 194 hornistů z celého světa do třiceti let získal Jan Vobořil ml. 3. cenu. Zároveň byl vůbec nejmladším finalistou soutěže. „Měl jsem obrovskou radost! A zároveň jsem se radoval, že už je to za mnou. Bylo to opravdu hodně náročné,“ říká mladý hornista, který už má za sebou řadu vítězství v mezinárodních soutěžích dechových nástrojů, v soutěži Pražského jara obsadil šesté místo. V našich předních orchestrech už má několikaletou praxi včetně pracovního úvazku v České filharmonii, kde vystupuje na pódiu Dvořákovy síně pražského Rudolfina se svým otcem.
Soutěž v Markneukirchen byla včetně předkola pětikolová, trvala téměř čtrnáct dnů a přihlásilo se do ní historicky nejvíce hornistů. Co bylo nejtěžší?
Délka a náročnost repertoáru. Jak už to bývá u velkých soutěží, do předkola se pošlou nahrávky, do prvního kola nás postoupilo sedmdesát, do druhého devatenáct, do třetího sedm a ve finále s orchestrem jsme byli tři. Celkem jsme museli nastudovat repertoár od klasicismu (Haydn a Mozart) přes Strausse až po Españu Vitalije Bujanovského a současné velmi moderní sólové skladby, v nichž se už pracuje s různými záměrně deformovanými tóny a přidávanými zvuky. Jedenáct skladeb, které jsme museli umět, představovalo zhruba dvě hodiny čistého času.
Takto náročná pětikolová soutěž (včetně předkola) vyžaduje opravdu pořádnou přípravu. Dal jsem si proto závazek připravovat se na ni intenzivně tři až čtyři měsíce. Samozřejmě některé skladby už člověk umí, má je obehrané, ale to neznamená, že na nich není třeba dále pracovat. A pak tu jsou věci, které se musíte doučit, u mě to byly čtyři skladby, které jsem do té doby nikdy nehrál. Na soutěž mě připravovala Zuzana Rzounková a pan profesor Jindřich Petráš společně s Janou Goliášovou, která se mnou korepetovala. Věnovali mi opravdu hodně času, během kterého jsme skladby obehrávali a pracovali na detailech. Bez nich by to určitě takto dobře nedopadlo. Jsem jim za jejich pomoc velmi vděčný.
Dotkl se vás během těchto dní stres, tréma? Která fáze soutěže byla pro vás obzvlášť obtížná?
Většina lidí je na soutěžích hodně nervózní. Když ale víte, že jste pro to udělal všechno, co jste mohl, jdete do soutěže s čistým svědomím a vyrovnaný. Můžete si říct, že jste udělal maximum možného. Pak se stane, co se stane…
První tři kola se hrají s klavírním doprovodem, čtvrté – finále je s orchestrem. Ve druhém kole si můžete určit pořadí skladeb. Já jsem hrál Koncertní etudu pro sólový lesní roh od E. P. Salonena z roku 2000, což je jedna z nejtěžších „sólovek“ – člověk do nástroje různě houká, zpívá. Jako další skladby tohoto kola jsem hrál Andante od Richarda Strausse a Sonátu od Jane Vignery. Jednalo se o charakterově velmi odlišné skladby. Střídání „sólovky“ se skladbami za doprovodu klavíru není úplně snadné, jelikož se na to musíte jinak vnitřně nastavit. Třetí kolo bylo extrémně náročné – tři koncerty za sebou! Hráli jsme 1. a 2. větu koncertu Jiřího Pauera, Mozartův celý Koncert č. 2 Es dur a moderní skladbu Cantilène et divertissements od Alfreda Desenclose. Dohromady toto kolo trvalo zhruba padesát minut, což je pro sólové hraní na hornu opravdu extrémní! Měl jsem výbornou korepetitorku – japonskou klavíristku Ikuko Odai, která doprovází studenty na vysoké škole v Berlíně. Ve spolupráci s ní jsem hrál všechna tři kola i koncert vítězů – byla to skvělá spolupráce a vzájemně jsme si velice „sedli“.
Finále bylo paradoxně nejlehčí – tam jsme hráli Koncert č. 1 Richarda Strausse. Po dvou týdnech už jste ale hodně vyčerpaní i mentálně unavení a těšíte se již na konec. Zároveň ale víte, že jste ve finále. Je opravdu velice těžké najít poslední zbytky motivace zahrát opět na co nejvyšší úrovni, jak tomu bylo ve všech předchozích kolech. Důležité na takové soutěži je zvládnout nejen hru na nástroj, ale umět si také rozložit celkový harmonogram, neboť mezi jednotlivými vystoupeními jsou poměrně velké časové odstupy, což ne každému vyhovuje.
Když jste již ve dvanácti letech uspěl v soutěži vypsané Českou filharmonií ke 100. výročí vzniku republiky, byl to jeden z vašich prvních větších úspěchů. Cenou bylo sólové vystoupení s Českou filharmonií v rámci projektu Zkouška orchestru. Napadlo vás tehdy jako malého kluka, že budete v České filharmonii jednou opravdu působit?
Tato soutěž byla skvělá zkušenost! Konala se pro dvě kategorie studentů napříč všemi nástroji a ve zpěvu – od šestnácti do dvaceti let. Získal jsem 2.cenu, 1. cena se neudílela. Tohoto úspěchu si nesmírně vážím, neboť jsem soutěžil společně s hráči například i na smyčcové nástroje, klavíry a tak dále a spousta soutěžících byla samozřejmě starší. Vítězové těchto dvou kategorií pak za odměnu mohli vystoupit s Českou filharmonií. Soutěž proběhla ve dvou kolech – první za plentou a další ve Dvořákově síni před porotou.
S Českou filharmonií jsem pak hrál Romanci od C. Saint-Saënse. Na nějaké plány jsem byl tehdy ale malý – jen se mi to prostě líbilo. Pamatuji si ovšem, že po soutěži jsem měl stejný pocit jako nyní v Německu – radost z úspěchu a zároveň jsem si oddechl, že už je konec. Je to vlastně zvláštní paradox – s lidmi, kteří tam tehdy se mnou hráli, nyní společně na pódiu hraji a s některými si dokonce tykám. Jsem moc rád a moc si toho všeho vážím.
Na co se v současné době soustředíte? Hrajete v České filharmonii, vystupujete v komorních souborech a dalších hudebních projektech, zároveň studujete na brněnské JAMU. Jak se vám daří všechno skloubit?
Mám v zásadě své aktivity rozděleny na tři oblasti – orchestrální hraní a hra mimo orchestr, studium a elektronická hudba. S tou souvisí i moje projekty v oblasti populární hudby. Je třeba si vždy dobře nastavit priority – čemu věnovat hlavní čas, co upřednostnit a co má ustoupit (třeba jen na nějakou dobu) do pozadí. Někdy je to těžké zkoordinovat, ale jinak to nejde.
Svou skladbu pro dva lesní rohy s doprovodem klavíru jste hrál se svým otcem již před pár lety na koncertě v Broumově. Jak jste se ovšem dostal k elektronické hudbě?
Popovým písničkám se věnuji intenzivně poslední čtyři až pět let. Písničky si píšu sám včetně jejich nazpívání a textů v angličtině. Ze začátku jsem prostřednictvím webových stránek hledal interprety svých písniček i v zahraničí. Ukázalo se ale, že tímto způsobem to nepůjde. Mnohdy osloveni interpreti měli připomínky k obtížnosti. Posílali mi skladby pak zpátky, že je to moc těžké. Byl jsem příliš vázán tím, co chce interpret, a neměl jsem proto svobodu v tom, jak bych si přál já, aby písnička vypadala. Často pak takový výsledek nebyl podle mých představ – nechtěl jsem písničky nějak měnit a zjednodušovat, a tak jsem si před pár lety řekl, že se naučím zpívat a udělám to sám. Začal jsem proto chodit i na hodiny zpěvu, ne tedy operního, ale spíše na hlasový trénink a průpravu. Hráči na dechové nástroje si obecně musí umět zazpívat frázi, kterou hrají. Je potřeba mít tón v hlavě, než ho zahrajete. Zpěv pomáhá utvářet hudební představu konkrétní fráze a celé skladby.
Co nebo kdo vás v oblasti elektronické hudby inspiroval?
Jako první jsem byl inspirován proslulým skladatelem filmové hudby Hansem Zimmerem, který právě mixuje ve své tvorbě orchestrální a elektronickou hudbu. Další mou velkou inspirací je kanadský zpěvák The Weeknd, který používá ve svých písních jako doprovod elektronickou hudbu. Již od svých dvanácti let chodím do soukromé školy MUSARTEDO na Zbraslavi, kde se učím pracovat s technikou a počítačem, nahráváním a technickými věcmi. Mám zde soukromé lekce přímo se zakladatelem a ředitelem školy panem Pavlem Kalinou, se kterým jsme se za ta léta stali dobrými přáteli.
Je to zajímavé – se zvukem v elektronické hudbě jdete od nuly, tvarujete ho. V něčem mi to připomíná i moderní hornové „sólovky“, ve kterých se také vlastně pracuje se zvukem a na lesní roh se vytváří jeho různé podoby. Elektronická hudba mě hrozně baví, je to něco jiného, prostě změna. Dostávám se tak do jiných hudebních žánrů i ke spolupráci s popovými hudebníky. Nedávno jsem například hrál v doprovodné kapele s Ewou Farnou při jejích koncertech v Edenu a hrozně mě to nadchlo.
Často vystupujete sólově se svým otcem, ať už to jsou dvojkoncerty pro lesní roh, nebo komorní projekty. Teď spolu hrajete navíc i v orchestru. Jak se vám spolu hraje?
S tátou se mi hraje super! Jsme takoví dobří parťáci. Po všech stránkách jsme si vždy rozuměli a rozumíme si i při hraní. Na společné koncerty se těšíme. Navíc hrát s někým mě bavím mnohem víc, než když hraju sám. Když se spojí dva zvuky, které jsou podobné, je to kouzelné! V orchestru se nám spolu hraje taky krásně – táta je pro mě velký vzor a vidím, jak velké zkušenosti s orchestrální hrou má. Obdivuji ho, v jakém klidu stále hraje náročná sóla! Kolikrát mi přijde i těžší hrát v orchestru než sólově. V orchestru hrajete v kolektivu, kdy sedíte mezi lidmi, najednou všichni ztichnou a vy musíte hrát sám do ticha. Třeba po kolektivním forte hned piano! Hra v orchestru je velká zodpovědnost vůči ostatním.
Hrál jste i v operním orchestru?
Dostal jsem příležitost hrát v orchestru Národního divadla v inscenaci Zlato Rýna Richarda Wagnera. Alternovali jsme se s tátou, kdy jsme hráli na nástroj zvaný Wagnerova tuba, který jsme střídali s lesním rohem. Byla to zajímavá příležitost.
Letos na Letních hornových kurzech v Broumově jste si poprvé vyzkoušel i roli pedagoga. Jak jste se v ní cítil?
Byla to skvělá zkušenost a moc mě to bavilo. Doufám, že jsem ostatním s něčím pomohl. Pracoval jsem i s malými dětmi, řada z nich byla velmi nadaná – přirozené talenty. Bylo to vlastně také trochu zvláštní – najednou jsem viděl sám sebe jako malého kluka, jak jsem já stál před svými učiteli. Trochu jsem se vrátil v čase.
Hovořili jsem o elektronické hudbě a vašich kompozicích. Co vás baví na klasické hudbě? Který skladatel nebo dílo je vám zvlášť blízké?
Samozřejmě mám rád klasickou hudbu samotnou. Úplně nejvíc mě v klasice baví souhra, společné hraní. Když hrajete s lidmi, pro které je to zábava, jste s nimi na stejné vlně, vzniká taková silná energie, která vás nabíjí. Ať na zkouškách, nebo na koncertě. Člověk je plně nabitý energií, chce hrát dál. Je to super! Mám rád skladby, které navodí atmosféru. Proto se mi velice líbí právě i hudba filmová.
A nač se těšíte v nadcházející sezóně?
Úplně na všechno! Na koncerty s Českou filharmonií, na komorní koncerty, na koncerty s tátou u nás i v zahraničí. Na horně jako nástroji je super, že mi nabízí tolik možností. Jsem šťastný, že na ni hraju a vůbec, že dělám hudbu… ať už jakýkoliv žánr!!! Takže se těším i na projekty v jiných oblastech, například v popu!
Děkujeme za rozhovor.
