Hororové povolání: obraceč not

Inspirován skečem Victora Borgeho a vlastní zkušeností ze studentských let, předkládám úvahu o velmi těžké pozici obraceče not. Vzpomínám na interní koncert na Pražské konzervatoři v Malém sále (tenkrát Domu umělců), vystoupení zkušeného praktika a doprovazeče ing. Jaroslava Maštalíře, nejmenovaného studenta houslového oddělení a nezkušeného obraceče. Tenkrát si houslista nemohl v nervozitě vzpomenout, jaké noty má hrát v sekunda voltě houslové sonáty, a již potřetí začal hrát stejnou repetici. Obraceč, neznaje toto dílo, neustále obracel na provedení, klavírista pohotově skočil na začátek díla, jejich ruce se střetly jako v šermu. Groteskní a hororová situace pro všechny tři aktéry. Ani napotřetí se houslistovi nepovedlo jít dál, profesor Maštalíř jako obrovský praktik nezaváhal a s rudým zátylkem tvrdošíjně pokračoval. Po několika taktech se konečně sólista i obraceč chytili. Pozdvižení v sále bylo veliké. Tolik na začátek.

Co musí obraceč znát a vědět? Je to těžší, než si myslíte!
Jen schopnost číst noty vás automaticky nekvalifikuje pro roli obraceče not. Mnozí lidé si neuvědomují, že obracení not je uměním samo o sobě.  Tato odborná dovednost může přispět k vynikajícímu výkonu, nebo může z koncertu udělat frašku. Jedná se o “nejhorší práci na světě,” řekl kdosi zřejmě po velmi špatné zkušenosti.

Na klavírních recitálech až do poloviny devatenáctého století byl obraceč vždy přítomen. I díky Franzi Lisztovi a Claře Schumann je obraceč na koncertech klavíristů nyní poměrně vzácný. Častěji se vyskytuje na pódiu, když klavírista hraje jako součást komorního souboru nebo doprovází zpěváka či instrumentalistu. Ale i v těchto případech si zapamatují někteří klavíristé určitá místa partu, aby se vyhnuli přítomnosti obraceče, někteří se dokonce necítí dobře, když mají někoho vedle sebe.

Otáčení stran je pro obraceče nervy drásajícím zážitkem, neboť cítí velkou zodpovědnost za to, aby “uměl správně otočit”. Otočení by mělo být diskrétní a tiché (obrací se zleva od klavíristy a levou rukou otáčíte horní část stránky), mechanismus by měl být “neviditelný” a obraceč by si měl být jist, že nikdy nebude příliš brzy nebo příliš pozdě.

Kromě toho musí být obraceč schopen správně porozumět a identifikovat znaménka o repeticích, značkách da capo a dal segno a dalších zvláštnostech notového materiálu. Tato osoba se také musí přizpůsobit zvyklostem a podmínkám koncertního pódia. I třeba průvan může sfouknout noty na zem.

Obraceč stránek musí dodržovat pódiovou etiketu: musí sledovat umělce a vědět, že se nesmí hlasitě zvednout ze skřípající židle, zejména během pianissimo pasáží. Opouští jeviště poté, co umělec přijal potlesk, a měl by být vždy o krok vzadu. Je na intuici obraceče, aby byl schopen “číst” řeč těla výkonného umělce a být dostatečně bystrý, aby porozuměl někdy velmi diskrétním signálům. Obraceči by neměli diskutovat o svém strachu a úzkosti s umělcem a neměli by neočekávat, že umělec jim poskytne tipy nebo rady.

Většina umělců má své vlastní hororové příběhy (obrácení nesprávných stránek, slepené stránky díky lepicím páskám, špatné pořadí stránek, vítr, paměťový výpadek sólisty, atd.). Na každý pád tato činnost vyžaduje velkou koncentraci, dovednost obrátit včas a diskrétně.  Jedna obracečka se dokonce přiznala, že po provedení Lisztovy transkripce Beethovenovy “Pastorální” symfonie v podání klavíristy Francesca Piemontesiho začala plakat, a mnoho lidí vnímá jako výsadu a potěšení, že se stáli na pódiu spolu se špičkovými umělci.

Moderní časy vyžadují moderní způsoby otáčení stránek a pomůcek: partitury a party uložené na iPadu nebo jiném tabletovém zařízení lze otočit pomocí nožního bluetooth pedálu, jako je AirTurn. Řada umělců tomu nedůvěřuje: stisknete pedál příliš tvrdě a dvě stránky se okamžitě otočí. A pak existuje další strach, jak se vyrovnat s klavírními pedály při používání těchto zařízení. I když se hudební vydavatelé snaží tisknout notový zápis tak, aby se otáčení stránek usnadnilo, často pomohou fotokopie vlepené do not tam, kde rychlé obracení není možné.

Rady a porady nejen začínajícím obracečům
– Vaše pozice je vždy na levé straně umělce a mírně vzadu, abyste nerušili výhled na klaviaturu ani případným posluchačům sedícím u pódia.
– Snažte se posadit dostatečně daleko, abyste pořád dobře viděli noty, ale přitom v případě náhlého bouřlivého pohybu klavíristy neutrpěli nějakou modřinu.
– Přibližně 5 až 10 sekund před tím, než bude třeba stránku otočit, se postavte.
– Pokud je skladba v mírném tempu, vstaňte na začátku posledního řádku notové osnovy.
– Nejčastěji bude klavírista/klavíristka chtít, aby se stránka otočila, když hraje poslední takt na stránce. To je věc osobní preference, ale raději se umělce předem zeptejte, co si přeje.
– Dívejte se, kdy klavírista kývne, abyste zjistili, kdy otočit stránku.
– Může se stát, že klavírista nedodrží toto obecné pravidlo a nepřikývne, třeba pokud je zaneprázdněn náročností partu.
– Pozor!! Většina klavíristů čte noty daleko, i několik taktů, dopředu.
– Pokud doprovází klavírista zpěváka nebo zpěvačku a vy neznáte noty, sledujte text.
– Pokud neznáte noty a máte alespoň představu o rytmu, počítejte takty (ne však nahlas, ani si neklepejte nohou).
– Také nedávejte příliš najevo, že se vám hudba a provedení moc líbí nebo nelíbí. Zejména, pokud umělec není dostatečně dobrý.
– Velmi často je klavírní part vizuálně pitoreskní a plný rychlých černých pasáží. Ihned si musíte najít orientační body a hledat klidné pasáže, abyste identifikovali, kde hráč právě je. Zvukové kontrasty (pp nebo ff) jsou rovněž záchytným znamením.

Závěrem malá historka z Carnegie Hall, kterou nelze zcela dokonale přeložit do českého jazyka
Obraceč otáčel stránky zespodu (from the bottom). Po chvilce nervózní klavírista chraptivým šeptem pronesl: “From the top!“. Následně se udivený obraceč postavil a přehodil všechny stánky zpět na začátek. To je samozřejmě alternativní význam fráze “from the top”. Ale nebyl dobrý nápad udělat to v polovině koncertu…

Pokud máte vlastní zkušenosti, podělte se s námi!