Housle skutečně virtuózní

Další koncert festivalu Letní slavnosti staré hudby se konal 28. července v refektáři kláštera dominikánů v Jilské ulici. Již tento prostor asi většině příchozích připravil první velký zážitek. Bývalá klášterní jídelna je plná barokní štukové výzdoby a nástěnných maleb, které – i když nikoliv prvotřídní – působí velkolepě. Přístupný byl zároveň rajský dvůr se zahradou, což o přestávce u sklenky dobrého vína ocenilo publikum včetně hostů arcibiskupa pražského J. E. Dominika Duky a sekretáře apoštolského nuncia.

Program tvořily skladby tří autorů, kteří v určitém období navštívili Prahu a tvořili zde. Johann Heinrich Schmelzer byl spojen s Čechami již skrz svého otce, který v císařových službách bojoval v bitvě na Bílé Hoře. Po ní a po konci třicetileté války následovalo období tzv. rekatolizace, které s sebou přineslo barokní sloh. Schmelzer se stal významnou postavou tohoto stylu: nejenom, že si jako první natalský hudebník vydobyl místo dvorního kapelníka, ale založil celou (jihoněmeckou) houslovou školu. Jako jeden z prvních začal používat tzv. skordaturu (přeladění strun), kdy jsou některé struny houslí naladěny jinak, než je obvyklé, což přináší zajímavé efekty. Tuto techniku do krajnosti dovedl jeho žák Heinrich Ignaz Franz von Biber, jenž byl dalším autorem skladeb recenzovaného večera a který se narodil ve Stráži pod Ralskem. Stal se uznávaným houslistou (cenil si ho i Charles Burney, kterého jsem zde v poslední době několikrát citoval) i skladatelem, po svém útěku z kapely olomouckého biskupa zakotvil v Salzburgu, kde ho arcibiskup jmenoval kapelníkem a nakonec jej povýšil do šlechtického stavu. Jeho houslové party patří dodnes k nejobtížnějším. Ve službách salcburského arcibiskupa působil také Geor Muffat (zemřel stejně jako Biber v roce 1704), jeho pražské působení bylo jen velmi krátké.

Soubor Harmonie Universelle tvoří hudebníci a hudebnice několika národností, společný je jim zájem o méně známou hudbu 17. a 18. století. V prvních Schmelzerových skladbách bylo slyšet několik menších nedokonalostí (občasné „vrzání“), ale housle se postupně rozehrály, takže Mónica Waisman již v následující Biberově Sonátě č. 5 naplnila podtitul večera: Vilino Virtuoso. Partia č. 5 pro dvoje housle a basso continuo stejného skladatele pak zaujala zajímavým zvukem a proměnlivým charakterem jednotlivých částí.

První skladba po přestávce patřila uměleckému vedoucímu souboru Florianu Deuterovi. Když jsem slyšel závratně rychlé druhé Allegro Muffatovy Sonáty D dur pro housle a basso continuo, odpustil jsem mu několik málo nedostatků v úvodním Adagiu, zvláště když to poslední bylo provedené bezchybně a velmi procítěně. Soubor na závěr vhodně zvolil Biberovu Partii č. 1, která opět v kontrastních částech dala vyniknout virtuozitě technické, v pomalých pak virtuozitě lyrické.
Naprosto vyprodaný sál nechal soubor odejít až po dvou přídavcích.

Letní slavnosti staré hudby 2010
Harmonie Universelle
Florian Deuter – housle, umělecký vedoucí
Mónica Waisman – housle
Miriam Shalinsky – violine
James Johnstone – cembalo, varhany
28. července 2010 Refektář kláštera dominikánů Praha

Program:
Johann Heinrich Schmelzer:
– Sonáty pro dvoje housle, violu da gamba a basso continuo (Sonatina č. 3, 4, Sonáta č. 5)
Heinrich Ignaz Franz von Biber:
– Sonáta č. 5 e moll pro housle a basso continuo
Georg Muffat:
– Passacaglia g moll pro cembalo
Heinrich Ignaz Franz von Biber:
– Partia č. 5 g moll pro dvoje housle a basso continuo
přestávka
Geor Muffat:
– Sonáta D dur pro housle a basso continuo
Heinrich Ignaz Franz von Biber:
– Partia č. 1 d moll pro dvoje housle a basso coninuto

www.letnislavnosti.cz