Houslista Jan Mráček hrál na koncertě Symfonického orchestru Českého rozhlasu brilantně

Koncert živě přenášela stanice Vltava Českého rozhlasu, videozáznam probíhal (s technickými problémy) na facebookové stránce orchestru. Podle informací rozhlasu jej také živě vysílal katalánský rozhlas v rámci výměny EBU. Koncert moderovala Jitka Novotná, která působila dříve jako tisková mluvčí orchestru. Záznam bude ještě odvysílán na stanici D dur Českého rozhlasu 24. února od 20:00 hodin a sdílen švédským a portugalským partnerem.

Robert Jindra se převážně věnuje opernímu repertoáru. Působil v Národním divadle v Praze a Ostravě. Ke kvalitě hráčů Symfonického orchestru Českého rozhlasu se před časem v jednom z rozhovorů vyjádřil, že „jsou to velice pohotoví a rychlí hudebníci,“ kterým stačí na nastudování repertoáru krátký čas, což zřejmě historicky vyplývá z jeho dlouhodobé praxe rozhlasového tělesa.

Program koncertu nebyl sice operní, na druhou stranu, první dvě díla programu jsou původně scénická a sólový koncert rovněž není svou povahou daleko od možnosti dramatického výkladu.

Valse triste J. Sibelia patří k nejhranějším skladbám finského autora. Je to jediná část scénické hudby ke hře Sibeliova švagra A. Järnefelta Kuolema (Smrt) z roku 1903, která je živou součástí orchestrálního repertoáru, a to v autorem revidované verzi z roku 1904.

Tanec se smrtí (Totentanz německy, Danse macabre francouzsky) je tradiční téma, zpracovávané v různých uměleckých formách již od 15. století. F. Liszt jej spojil s melodií Dies irae, ale najdeme autory, kteří, podobně jako Sibelius, spojují smrt s valčíkem a jeho vířivým charakterem (vzpomeňme třeba Yvese Nata a jeho Valse de la mort). Období symbolismu, do kterého skladba spadá, byl tento obraz opojné smrti blízký. Později dostává tento motiv spíše groteskní ráz, zejména v literatuře (M. Kundera, J. Sinclair a další).

Také suita ze scénické hudby na Maeterlinckovu mytologicky a symbolicky pojatou „pohádku“ Pelléas a Mellisanda francouzského skladatele Gabriela Faurého spadá do stejného období. Hudba byla zkomponována pro londýnskou scénickou produkci 1898 (Maeterlinck dílo napsal v roce 1892). Fauré hudbu vzhledem k termínu údajně z části kompiloval ze starších kusů s pomocí svého žáka Ch. Koechlina, který ji instrumentoval. Autor ji později přepracoval do podoby, kterou známe dnes.

Všimněme si, jak symbolistní vlámský autor M. Maeterlinck rychle získal popularitu i u dalších skladatelů své doby, třeba Debussyho či Schoenberga.

V roce 1911 dokonce získal autor Nobelovu cenu za literaturu a o tři roky později se ocitl na indexu zakázaných knih katolickou církví. Pozornost svojí filosofií sklízel i v českých zemích. (Do češtiny byly překládány i jeho drobné filosofické eseje jako Poklad pokorných, Život včel, Dvojitá zahrada, Inteligence květin, Smrt…).

Pelléas a Mellisanda je blízká svou atmosférou a symboličností Radúzovi a Mahuleně Josefa Suka.

Obě barevně rozmanité skladby přednesl orchestr s přehledem. Přenos jsem si raději poslechla na Vltavě, kvůli kvalitě zvuku, která je v rekonstruovaném Studiu 1 (2011) příjemná i pro zvuk orchestru, přestože by mi byl příjemnější trochu větší dozvuk. Stream na Facebooku s víceméně dokumentační kvalitou obrazu, se mi nezdá pro tento typ koncertu příliš vhodný, příště by snad bylo lepší využít YouTube.

Čajkovského Houslový koncert D dur má SOČR v kmenovém repertoáru. Lukáš Hurník jej zařadil do své popularizační řady komentářů „videonávodů“ s trefným názvem Čajkovského houslový koncert – houslista bere vše, protože tento koncert je vnímán jako typ sólového koncertu, kde je naprostým „hrdinou“ sólový hráč a jeho nástroj.

Houslista Jan Mráček (1991) má k SOČRu dlouhodobý osobní vztah. Jak sám uvedl, jeho maminka v něm hraje v sekci prvních houslí už víceméně 35 let. Sám se stal v roce 2011 nejmladším sólistou orchestru. Bylo to rok poté, co získal 2. cenu v soutěži Pražského jara. Dalším významným bodem kariéry bylo první místo v prestižní soutěži Fritze Kreislera ve Vídni 2014, nástup do studia vídeňské vysoké hudební školy a členství v České filharmonii (2016). Jeho kariéra je také spjata s V. Hudečkem, který mne na talent J. Mráčka upozornil už před lety v souvislosti s prezentací talentů do zahraničí.

Jan Mráček před koncertem na své facebookové stránce sděloval svým přátelům, že „se na koncert těší“ a skutečně nastoupil před orchestr s velkou uvolněností. Připomněl svoji klíčovou zkušenost (ohledně autenticity provedení) s provedením pod taktovkou šéfdirigenta Velkého orchestru P. I. Čajkovského V. Fedosejeva v Curychu 2017 (koncert se opakoval se stejným dirigentem a Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK o rok později v Praze).

Zvuk jeho houslí zněl sametově i jiskřivě, provedení bylo brilantní včetně kadence umístěné po velké synkopické gradaci orchestru v provedení první věty. Druhá věta (Canzonetta) měla typicky ruský melancholický výraz, který mne okouzlil. Virtuózní závěrečná věta vyzněla přirozeně bez přehnaného tempa, které bývá náročné na souhru s orchestrem.

Přestože je koncert vnímán jako typická ukázka sólistické virtuozity, tak mám raději interpretace, které ponechávají prostor pro půvab nadhledu a hodí se více k zadumanosti druhé věty, stejně jako epizod ve větě třetí.

Koncert na Facebooku sledovalo asi 220 diváků. Předpokládejme, že na stanicích Vltava a D dur se posluchačstvo znásobilo a získá své posluchače i v zahraničí, v zemích, kam bylo a bude koncert vysílán.

Program:

Jean Sibelius: Valse triste, op. 44
Gabriel Fauré: Pélleas a Mélisanda, koncertní suita, op. 80
Petr Iljič Čajkovskij: Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 35

Koncert 22. února 2021, 20:00 hod.
Studio 1, Český Rozhlas, Vinohradská 12

Moderátorka: Jitka Novotná
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Housle: Jan Mráček
Dirigent: Robert Jindra

Streaming: přenos Český rozhlas Vltava, FB SOČR, V rámci EBU Katalánský rozhlas
Ze záznamu:  Český rozhlas D Dur,  v rámci EBU Portugalský a Švédský rozhlas.