Houslista Maxim Vengerov: Spouštím nový hudební startupový projekt

Dnes večer zahrajete krumlovskému publiku Mendelssohnův houslový koncert. Jak dlouho jej hrajete? A jak se vám spolupracuje s dirigentem Danielem Raiskinem?
Mendelssohna mám v repertoáru přes čtyřicet let, poprvé jsem jej hrál s orchestrem v osmi letech. Za tu dobu mě však neomrzel, hraji ho dnes se stejným nadšením jako tehdy. Navíc se Slovenskou filharmonií a Danielem Raiskinem, na to se ohromně těším, Raiskin je ojedinělý dirigent!

O+

V čem konkrétně?
V tom, jak přistupuje k orchestru. Umí propojit hráče tak, že i velké orchestrální skladby pod jeho vedením znějí jako by je hrál komorní ansámbl. Navíc je spontánní, rychle reaguje na sólistu i orchestr, vzniká tak uvolněný rozhovor, ve kterém může vždy vzniknout něco hudebně novátorského a překvapivého. Vést takto podnětné dialogy beze slov – čistě skrze hudbu – umí málokdo.

Váš kalendář je velmi nabitý, jak se na cestách udržujete ve formě?
Cvičím každý den bez výjimky. Mám svého osobního trenéra, který mi vytváří pestrý program, střídám silový trénink s kardiem. Občas je náročné se k cvičení přinutit, zvlášť když například celý den strávím na letištích, v letadle, přijedu večer úplně vyčerpaný na hotel a jediné, po čem toužím, je jít spát. Ale i v takových chvílích můj trenér zavelí: „Spánek počká, nejdřív běž do fitka! Zbav se těch toxinů, co jsi přes den nachytal!“ A já vím, že když ho poslechnu, je mi pak lépe. Díky pravidelnému cvičení se mi na housle hraje volně, bezbolestně. Celkově se mi žije lépe. A to za ten pot a slzy stojí.

Cvičíte takto pravidelně i na housle?
Ne, na housle nepotřebuji cvičit každý den, mám velmi dobrou svalovou paměť. Pokud zrovna nenacvičuji nějakou novou skladbu, nemusím hrát i déle a nic se nestane. I po deseti dnech bez hraní se během pár dní dokážu dostat zpátky do formy.

V minulosti jste svého času hrával i na violu, a to velmi dobře. Věnujete se jí ještě?
To je milé, díky za kompliment. Ne, na violu už nehraju, i když jsou skladby, které bych si na ni ještě někdy v budoucnu rád zahrál, například Šostakovičovu violovou sonátu. Hrál jsem na ni ve svých asi pětadvaceti, bylo to takové chvilkové intenzivní vzplanutí. V té době jsem cvičil Brittenův houslový koncert, nahrával jsem ho s Rostropovičem. A on mě požádal, abych si vybral ještě další skladbu od nějakého jiného britského skladatele. Zvažoval jsem Waltonův houslový koncert, ale mnohem více mě zaujal jeho violový koncert. Zároveň jsem se nemohl nabažit zvuku violy, barevného, sytého a podmanivého. Následujících devět měsíců jsem se tak učil hrát na violu.

Učil jste se na violu jako samouk?
Ano. Na všechno jsem si přišel sám, sám nástroj mi napověděl, jak na něj mám hrát. Na violu nemůžete hrát jako na housle, je třeba zapojit jiné svalové skupiny. Struny na nástroji musíte stiskávat hlouběji, vibrato tvořit na větší ploše a tak dále. Poslouchal jsem i nahrávky jiných violistů, občas jsem se s někým poradil. A když jsem se pak vrátil k houslím, přirozeně jsem na ně hrál jinak. Když si poslechnete mé nahrávky z dob před tím, než jsem hrál na violu, a poté, uslyšíte rozdíl.

Věnujete se i dirigování…
Ano, studoval jsem ho sedm let, mým učitelem byl Jurij Simonov. Učil jsem se dirigovat orchestr čistě jako dirigent i jako sólový houslista a dirigent zároveň. Ale dirigování se momentálně nevěnuji. Nemám na to čas. Pokud zrovna nejsem na cestách a nehraju na housle, chci svůj čas věnovat své rodině a svým třem dětem. Naposledy jsem tak dirigoval v roce 2019. Byl to takový hybridní koncert, v první polovině jsem hrál Šostakovičův první houslový koncert a ve druhé jsem dirigoval Šostakovičovu desátou symfonii.

Zdají se vám často sny o hudbě?
Ne, naštěstí jen velmi zřídka! Tu a tam mám noční můru, například se mi jednou zdálo, že vystoupím na pódium a orchestr začne hrát předehru úplně jiného koncertu, než bylo domluveno, a že tu hudbu ani neznám! Byl to hrůzný zážitek, probudil jsem se úplně zpocený. Ale jinak mám to štěstí, že dokážu dobře směřovat svoji energii na to, co je zrovna potřeba. A když to zrovna není potřeba, dokážu vše hodit za hlavu. Hudbě se tak věnuji jen když se jí věnuji! Ačkoliv je pravda, že v dobách, kdy jsem dirigoval, mi ještě několik dní hrály dokolečka právě odehrané skladby. První věta, druhá, třetí, čtvrtá – myslel jsem si, že tam to skončí, ale jakmile dohrál poslední akord skladby, znovu se spustila – první věta, druhá, třetí, čtvrtá. Jsem šťastný, že to byly jen jednorázové zážitky. Mnoho mých kolegů si stěžuje na to, že jim v hlavě takto zní nějaká hudba neustále. Já naštěstí většinou slyším jen ticho.

Posloucháte ve volném čase hudbu?
Tolik ne. Nejlépe si odpočinu v tichu, případně s knížkou, v muzeu či u dobrého filmu. Co se týče hudby, rád ve volném čase poslouchám zvuky moře či zpěv ptáků. Obecně hudbu nejraději poslouchám naživo, chodím na koncerty i operní představení.

A jak se vypořádáváte s hudbou či hlukem například na letištích a v restauracích?
Dokážu se od toho oprostit natolik, že když se mě někdo zeptá – „Taky tě ten zvuk tady ve výtahu tak irituje?“ – teprve si uvědomím, že ten zvuk kolem nás je. Je to taková moje malá superschopnost, soustředit se jen na ty zvuky, na které chci.

Věnujete se i pedagogice…
Ano, zrovna za několik měsíců zveřejníme s mým týmem nový startupový projekt. Vymysleli jsme online aplikaci podobnou Skypu, která je uzpůsobena pro potřeby hudebníků. Má kvalitnější zvuk i video, navíc jejich přenos je téměř bez zpoždění. Učitelé se svými studenty tak budou moci hrát současně.

Jak se aplikace jmenuje?
Ještě oficiální název nemá, není spuštěná, zatím ji stále vyvíjíme, ale za pár měsíců ji zveřejním na svém instagramovém profilu.

To určitě mnohé čtenáře a hudebníky potěší, včetně mě.
To jsem rád. Často vedu masterclassy online do nejrůznějších koutů světa. Hudba lidi spojuje a díky této aplikaci věřím, že to půjde ještě lépe.

Určitě ano. Moc děkuji za rozhovor!