Houslista Wolfgang Redik: Mladá generace hudebníků potřebuje najít svůj vlastní hlas

S Pražskými komorními sólisty se rakouský houslista Wolfgang Redik představí vůbec poprvé, účinkovat bude místo původně ohlášeného izraelského houslisty Guye Braunsteina, jehož vystoupení je přeloženo na únorový termín. Proto dojde i k úpravě programu listopadového koncertu. Hned dvakrát zazní hudba Wolfganga Amadea Mozarta – v podání Wolfganga Redika si budou moci posluchači vychutnat Rondo pro housle a orchestr C dur KV 373, Radek Baborák přednese Koncert pro lesní roh č. 4. Es dur KV 495. Večer otevře Diptych pro smyčce op. 66 Viktora Kalabise a uzavře Serenáda pro smyčce C dur op. 48 Petra Iljiče Čajkovského. PKS bude hrát pod taktovkou Radka Baboráka, koncert začíná v 19:30 hodin.

Wolfgang Redik velkou část své kariéry věnoval komorní hudbě, je zakladatelem Wiener Klaviertrio a Mozart Chamber Ensemble. Založil rovněž Institut Sándora Végha pro komorní hudbu, je hudebním ředitele Sándor Végh Chamber Orchestra a Salcburského festivalu komorní hudby. Jako sólista vystupoval v Evropě i Asii, na pozici koncertního mistra působil ve Wiener Kammerphilharmonie, Symphonieorchester Vorarlberg, Haydn Orchester Bozen, Österreichisch-Ungarische Haydn Philharmonie a Camerata Salzburg, jako sólista vystupoval mimo jiné s Orchestre Philharmonique Royal de Liège, English Chamber Orchestra či Orchestre Métropolitain. V jeho ruce se ovšem čím dál častěji objevuje i taktovka, mimo jiné řídil Orchestre symphonique de Montréal. Významná je rovněž jeho pedagogická činnost – vyučoval na hudebních akademiích v Rakousku i Německu, v roce 2019 byl jmenován profesorem na Hochschule für Musik Hanns Eisler Berlin. Wolfgang Redik hraje na housle Giovanniho Battisty Guadagniniho z roku 1772.

V Praze se představíte interpretací Mozartova Ronda pro housle a orchestr C dur. Jste zakladatelem Mozart Chamber Ensemble. Je pro vás W. A. Mozart klíčovým autorem?
Ano, Mozart je určitě jednou z nejsilnějších inspirací mého uměleckého vývoje! Není to jen jeho bezkonkurenční mistrovství, je to lehkost jeho hudby spojená s hloubkou a intenzitou, která inspiruje hudebníky dodnes! Také technika hry na smyčcové nástroje, kterou potřebujete pro pružné hraní Mozarta, je klíčem pro jakýkoli pozdější repertoár. To platí i pro orchestry. Mám zkušenost, že pokud hudebník nebo skupina hudebníků dokáže zahrát Mozarta ve stylu zamýšleném skladatelem, dokáží bez obtíží zahrát doslova cokoliv jiného.

Významná část vaší kariéry je spjata s komorní hudbou, i Mozart Chamber Ensemble vychází ze smyčcového kvarteta. V čem vidíte kouzlo komorní hudby?
Komorní hudba je nejintimnější formou hudební produkce. Vyžaduje jak nezávislost, tak schopnost jednat a reagovat ve stejném čase. Je to také krásná kombinace sólové a skupinové hry. A repertoár je extrémně zajímavý: není náhodou, že mnoho známých skladatelů napsalo jedny ze svých nejvýznačnějších děl pro komorní hru: Ludwig van Beethoven, Franz Schubert a také Antonín Dvořák a Bedřich Smetana.

Českou hudbu máte ve svém repertoáru. Jak ji vnímáte jako zakladatel a člen Wiener Klaviertrio? Co pro vás znamená?
Česká hudba byla vedle rakouských a německých skladatelů centrem mé hudební kariéry. Když hovoříme o klavírních triích, hrál a nahrál jsem všechna Dvořákova klavírní tria, jeho 3. klavírní trio f moll je pro mě osobně jedním ze základu repertoáru romantických klavírních trií. Klavírní trio g moll Bedřicha Smetany jsem také velmi často zařazoval na program svého souboru a vždy jsem ho rád hrál. Toto mistrovské dílo s dojemnou, smutnou historií svého vzniku podle mého názoru velmi dobře reprezentuje duši české hudby. Jako koncertní mistr komorních a symfonických orchestrů jsem rád a velmi často hrál nejen díla Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany, ale také Josefa Suka. A nesmím zapomenout na jedinou symfonii Jana Václava Huga Voříška z roku 1821, Symfonii D dur, kterou jsem před pár lety dirigoval s Orchestre symphonique de Montréal a myslím, že to bylo vůbec poprvé, kdy ji tento orchestr provedl.

Jako sólista vystupujete v Evropě i mimo ni – vnímáte rozdíly mezi publikem? V jeho spontánnosti, v inklinaci k určitému hudebnímu období, k autorům či dokonce konkrétnímu autorovi?
Ano, opravdu velmi výrazně! Tradice publika jsou často velmi odlišné. Doma ve Vídni má publikum tendenci být velmi tradiční a kritické, takže postrádá určitou spontánnost a otevřenost pro něco nového. V Severní Americe je to přesně naopak! A jsou tu dokonce i vtipné rozdíly, například v potlesku: namátkou – v Belgii tleská publikum rytmicky, a zatímco v jiných zemích by takový skandovaný potlesk vyjadřoval extrémní nadšení lidí, v Belgii je to zkrátka “jen” tradice. Nebo například v Číně se potlesk odehrává často mezi větami, ale to jen znamená, že lidé mají jiné kulturní pozadí a reakce je vlastně spontánní. Pokud by se to stalo ve střední Evropě, většina lidí by pohoršeně kroutila hlavou.

A jak se těšíte do Prahy na české publikum?
Opravdu se těším! Pamatuji si české publikum jako velmi nadšené, připravené přijímat a naslouchat. Čekám vážné, znalé posluchače otevřené upřímnému muzicírování. Co víc by si mohl umělec přát?

Jste houslista i dirigent – kdy jste zatoužil po dirigování?
Už když jsem byl ještě velmi mladý, hrál jsem většinou jako koncertní mistr a také jsem byl často osloven, abych soubor řídil. Když jste aktivní houslista, který vede orchestr, pohyby jsou velmi podobné dirigování, také způsob, kterým ukazujete kde a jak dýchat s hudbou. Dirigování mě vždy fascinovalo, ve Vídni jsem ho studoval a dnes často kombinuji hraní a dirigování. Největší rozdíl není ve vlastní produkci, ale ve zkoušení. Když dirigujete, můžete se více soustředit (také z neutrálnějšího úhlu pohledu) na celkové dění v orchestru. Posloucháte z centra, abych tak řekl. Když hrajete, soustředíte se přirozeně na vlastní zvuk a nemůžete být celou dobu soustředěný na celek. Ale nezapomeňme také, že v historii byl dirigent ve skutečnosti koncertním mistrem, například za dob Josepha Haydna. Takže být koncertní mistr a dirigent současně je vlastně z historického úhlu přirozené a „má to tak být“.

Dnes hrajete na housle J. B. Guadagniniho z roku 1772 – můžete je posluchačům více přiblížit?
Tyto housle jsou pro mě jako druhá kůže. Hraji na ně už přes 25 let a staly se z nás nejlepší přátelé. Kvalita a zvuk jsou vynikající a mohu s nimi dělat téměř cokoliv za jakýchkoli podmínek. Takže i zde splňují ctnosti nejlepšího přítele: jsou věrné a vždy se na ně mohu spolehnout.

Vyučoval jste na několika hudebních akademiích a na Mozarteu v Slacburku, od roku 2019 jste profesorem na berlínské Hochschule für Musik Hanns Eisler, pořádáte mistrovské kurzy – jak vnímáte nastupující generaci mladých houslistů?
Obecně velmi pozitivně. Standard pro mladé muzikanty (nejen houslisty) se za poslední 2–3 roky silně zvedl. Úroveň mladých hráčů na strunné nástroje je vysoká a neustále se zvyšuje. A proto to mají mladí hudebníci se svojí vášní pro hudbu při hledání uplatnění těžší. Konkurence je tvrdá. Ale mince má dvě strany a bohužel mnoho mladých hudebníků zapomene při této snaze soutěžit na to, že musí také pracovat na své individualitě. Je mnoho téměř „dokonalých“ hráčů, ale jen málo z nich má individuální poselství, které by mohli sdělit. Měli bychom povzbudit mladou generaci hudebníků, aby se odvážili mít vlastní charakter ve své hudební produkci, jinak neuspějí. A upřímně, to, co v nás zůstane po skvělém představení, není jen dokonalost, je to to, co se nás opravdu dotkne, co si ponecháme po emocionální stránce a co nezapomeneme. A přesně to můžeme najít jen ve velmi osobním a individuálním přístupu. Potřebujeme se postarat, aby si toto mladá generace hudebníků uvědomovala a nelezla „svůj vlastní hlas“. Potom nás obohatí svojí hrou.