Hříšnice Magdalena Kožená a Sir Simon Rattle rozechvěli Rudolfinum brilantním výkonem

Sedm smrtelných hříchů je příběhem lidské duality, rozumu a citu

Sedm smrtelných hříchů Kurta Weilla na text Bertolta Brechta ve formě souvislých satirických kabaretních scén je příběhem mladé dívky Anny I, kterou ztvárňuje pěvkyně, a její „sestry“ Anny II, jež je rolí taneční, přičemž tanečnice tu a tam stručně glosuje slova Anny I. Obě de facto ztělesňují jedinou bytost, její rozpolcení ve dvě části: pragmaticky rozumnou a intuitivní.

Tato „dvojice“ putuje po amerických velkoměstech ve snaze vydělat jako kabaretní umělkyně peníze na malý domek pro svou rodinu v Louisianě. Cesta je rozvržena na sedm let, každý rok v jiném městě na ně číhá pokušení spáchat jeden ze sedmi smrtelných hříchů, kterými jsou lenost, pýcha, hněv, obžerství, smilstvo, lakomství a závist. Tanečnice Anna II je poddajná, pomyslné otěže drží v rukou Anna I. Jako mentorka se snaží svou sestru usměrnit. Anna II je citovější, chybuje, ale nakonec je domek pro rodinu přes všechny peripetie přece jen dostavěn.

Celý vývoj děje průběžně komentuje mužský kvartet Rodina – rodiče a dva bratři v Louisianě, kde roli matky zpívá basista. Toto dílo bylo poprvé provedeno r. 1933 v Paříži taneční skupinou Les Ballets 1933 v choreografii George Balanchine, se sólistkami Lotte Lenya – pěvkyní, manželkou Kurta Weilla, a tanečnicí Tilly Losch, manželkou Edwarda Jamese, britského básníka a boháče, jenž celý projekt financoval. Neoklasicistní hudba Kurta Weilla je dozvukem jeho opery Vzestup a pád města Mahagonny.

Najdeme v ní nejen pozdní romantiku (Weillovými učiteli byli Engelbert Humperdinck a Feruccio Busoni), ale také inspiraci jazzem, obsahuje prvky kabaretu i muzikálu. Mezi nástroji orchestru je i klavír, banjo a kytara. Každá ze sedmi vět má odlišný taneční ráz, jsou zde mj. moderní blues, foxtrot, waltz a shimmy. Čtyřčlenná Rodina není tvořena mužským ansámblem nahodile – je reflexí podobných souborů z počátku 19. století i meziválečného období, v Německu byli populární např. Comedian Harmonists, u nás Červená sedma nebo Kocourkovští učitelé.

Weillovo dílo má dostatečnou sílu i na koncertním pódiu

Weillovy Smrtelné hříchy jsou hudebně dokonale promyšlené, dráždivé a na provedení náročné. Zdálo by se, že koncertní podoba tohoto typu jevištního díla nebude dostatečně sdělná. Ale Simon Rattle s Českou filharmonií dokázal, že opak je pravdou. Weillovo dílo představil publiku v exkluzivním tvaru. Orchestrální party jsou velmi obtížné, hráči České filharmonie je však provedli dokonale jak po technické, tak po výrazové stránce. Orchestr byl vždy vyrovnaný ve všech svých sekcích. V brilantním nastudování Simona Rattla vynikly díky pečlivě propracované dynamice a tempovému odstínění všechny vrstvy a nuance Weillovy hudby, její vtip, šarm i noblesa a mezi řádky náznaky dohasínající meziválečné avantgardy.

Magdalena Kožená jako Anna I provedla svůj part na výtečné technické úrovni, její lyrický mezzosoprán byl ukázkově vyrovnaný v celém rozsahu partu a všech polohách. Díky pečlivému vypracování přesně vystihla výraz role a podtrhla jej vhodně zvolenými uměřenými gesty. Mužský ansámbl ve složení Aleš Briscein (Otec), Andrés Moreno García (Bratr), Lukáš Zeman (Bratr) a Florian Boesch (Matka) Magdalenu Koženou zdařile doplňoval. Škoda jen, že tato čtveřice nebyla situována rovněž před orchestr (stranou od Anny I), při umístění za druhými houslemi zvukově poněkud zapadala. Sólistické výkony by celkově vyzněly ještě lépe, kdyby bylo možné zřetelně zachytit veškerý text, který byl především u pánů rozeznatelný jen sporadicky.

Provedení Sedmi smrtelných hříchů pod taktovkou Sira Simona Rattla jasně potvrdilo skutečnost, že tato Weillova „opera – balet“ nepotřebuje režiséry, choreografy a scénografy, ani tanečnici představující Annu II, aby dosáhla plného vyznění a účinku. Prokázalo, že je to dílo, jež patří i na koncertní pódia.

Pod taktovkou Simona Rattla zněly Slovanské tance jako virtuozní skladby pro orchestr

Tance pro klavír na čtyři ruce si u Antonína Dvořáka objednal jeho berlínský nakladatel Fritz Simrock v r. 1878, měla to být slovanská obdoba čtyřručních Uherských tanců Johannese Brahmse. Ještě téhož roku zkomponoval Dvořák během dvou měsíců osm tanců s názvem Slovanské tance op. 46. Cyklus zaznamenal obrovský úspěch, Simrock žádal pokračování, ke kterému Dvořák po jistém váhání nakonec svolil a vytvořil v r. 1886 druhou řadu op. 72. Současně se čtyřručními klavírními vznikly i orchestrální verze. Skladby obou řad nejsou citacemi lidových tanců jako u Johannese Brahmse, ale originální Dvořákovou stylizací. Antonín Dvořák je označil pouze číslem a tempem, jednotlivé tance jsou ovšem jasně identifikovatelné: v první řadě se jedná vedle ukrajinské dumky o české tance: o polku a dvojice furiantů, sousedských a skočných.

Simon Rattle zásluhou jasné charakterizace jednotlivých hudebních úseků a vynikajících tempových přechodů dosáhl plné plastičnosti provedení. Ve své interpretaci kladl důraz spíše na brilanci, než na taneční charakter děl, pod jeho taktovkou zněly Slovanské tance jako virtuózní skladby pro orchestr. Bylo obdivuhodné, v jaké jednotě a souhře provedli ve svižných tempech filharmonici své party. Vyznění Slovanských tanců ovšem naráželo na akustické limity Dvořákovy síně více než Kurt Weill. Především v rychlých a hutněji instrumentovaných pasážích se některé z fines slévaly.

Sir Simon Rattle přistupuje k hudbě s plným pochopením pro její nuance a s respektem k autorovi. Že zná partitury detailně, dokládá i skutečnost, že dirigoval zpaměti jak Dvořákovy Slovanské tance, tak i Sedm smrtelných hříchů Kurta Weilla. Když mu publikum po skončení koncertu bouřlivě aplaudovalo, skromně se uklonil, vzal noty z pultu koncertního mistra Jana Mráčka, zavřel je, titulní stranu ukázal publiku, poklepal na ni a mírně se uklonil. V tomto prostém gestu bylo ukryto mnoho. Tleskáme interpretům, ale potlesk vždy patří především autorovi. Díky němu jsme se v koncertní síni sešli. Hudebníci s publikem. Nezapomínejme na to.

Česká filharmonie a Magdalena Kožená
9. dubna 2025, 19:30 hodin, Rudolfinum

Program:
Kurt Weill: Sedm smrtelných hříchů, koncertní provedení jednoaktové opery
Antonín Dvořák: Slovanské tance, op. 46

Účinkující:
Magdalena Kožená – Anna (soprán)
Aleš Briscein – otec (tenor)
Andrés Moreno García – bratr (tenor)
Lukáš Zeman – bratr (baryton)
Florian Boesch – matka (bas)

Simon Rattle – dirigent
Česká filharmonie