Hudba jako útočiště i nástroj odporu. Alma Rosé pohledem Antonie Formanové a Silvie Hessové

O hlavní roli Almy se podělily dvě herečky – Anna Brousková a Antonie Formanová, pro kterou jde o první velkou roli v takovémto představení. V rozhovorech s herečkou Antonií Formanovou a hudební režisérkou Silvií Hessovou vystupuje do popředí nejen historický kontext, ale i dramaturgické a interpretační postupy, které umožňují hudbě fungovat jako klíčový výrazový prostředek. Projekt staví na přesně volené hudební dramaturgii a scénické práci se zvukem jako formou autentického vyprávění i symbolického gesta odporu.

Antonie Formanová: Když stojím uprostřed hrajícího kvarteta, je to silný moment

Jaká podle vás Alma byla?
Antonie Formanová: Ztvárňuji šťastnější část jejího života, když byla malá holka a chtěla naplňovat svůj život hudbou. Obdivuji na ní, že přes to, co jí v životě potkalo, vždycky věřila, že hudba i v těch nejtěžších chvílích dokáže všechno zachránit. Byla to silná, tvrdá a někdy až tvrdohlavá žena. Bez té tvrdosti by nejspíš nedosáhla takových úspěchů a nezachránila tolik žen v koncentračním táboře.

Co na představení …because of Alma máte ráda?
Antonie Formanová: Spoustu věcí, i když příběh, Almin osud je těžký. Pro mě to byla první velká činoherní role, spousta textu a nových věcí. Hodně jsem se naučila. Líbí se mi herecké pojetí a celkové propojení s hudbou. Spojení herců a hudebnic krásně funguje. Něco takového na činoherním jevišti obvykle nezažijete, takže si to užívám. Když stojím uprostřed hrajícího kvarteta, je to silný moment. Na druhou stranu se mi líbí i chvíle úplného ticha, kdy mám pocit, že jsem jevišti skoro sama. 

Oblíbila jste si nějakou konkrétní skladbu z těch, které v představení zazní?
Antonie Formanová: Šostakoviče, ten ve mně hodně rezonuje.

Máte vážnou hudbu ráda?
Antonie Formanová: Mám. Dobře se mi při ní učí, soustředí. Mám ráda hudbu i ve filmu, kdy se najednou objeví a dokáže ovlivnit celou atmosféru. Některé skladby mám přímo spojené s filmy, v nichž zazněly. Proto si docela ráda pouštím soundtracky.

Proč by diváci měli přijít právě na představení …because of Alma?
Antonie Formanová: Protože je to neobyčejný příběh, který není tolik známý. Dozvědí se něco nového z doby, o níž si myslíme, že už o ní skoro všechno víme. Byla už tolikrát zpracovaná, ve filmech, v knihách, ale pohled skrze hudbu, tak jak je to právě v tomhle představení, je originální, silný.

Silvie Hessová: Hudba sice nemůže zachránit život, ale může dodat odvahu

Děj představení …because of Alma je protkán hudbou v podání souboru Alma Ansámbl. Jeho členkou, zároveň iniciátorkou projektu a hudební režisérkou je Silvie Hessová.

Jak jste vybírala hudbu, která v představení zazní?
Silvie Hessová: Hudba nebyla tvořena scénicky, tedy tak, jak je to obvyklé, kdy je znám text a hudba je k němu dotvářena, podbarvuje jej. Je tam například scéna, v níž Alma společně se svým otcem, koncertním mistrem Vídeňské filharmonie, hraje Bachův Houslový dvojkoncert. To se skutečně stalo a my jsme věděli, že právě tahle hudba musí v představení zaznít. Scenáristka Martina Kinská proto napsala scénu podle ní.

Co dalšího ve hře uslyšíme?
Silvie Hessová: Například Šostakoviče, kterého jsem vybrala pro jednu vypjatou scénu. Až později jsem se dozvěděla, že skladbu napsal pod dojmem z válkou zničeného Berlína. Jeho pocity přesně korespondovaly s těmi, které jsem chtěla vyjádřit. Byla to intuice. Máme tam také scénickou hudbu, která má navodit atmosféru. O ni jsem požádala violistu Matěje Kroupu. A zazní tam mimo jiné i píseň, kterou pro Almu upravil její bratr.

Kde jste hledala skladby, které Alma skutečně hrála?
Silvie Hessová: Byla jsem třeba ve Vídni, kde jsem našla noty k písni, kterou Alma ještě před válkou hrála v ženském orchestru. Hrávaly tam takový vyšší populár, vídeňské valčíky a podobně.

Víte z dobových záznamů, jaké skladby Alma nastudovala s dívčím orchestrem v Osvětimi?
Silvie Hessová: Vím. Hrály hodně marše, ale Alma se snažila zařadit i skladby Dvořáka nebo Mozarta, které milovala. Chtěla se jimi alespoň trochu vrátit k hudbě, kterou hrávala před válkou. Možnosti orchestru ale byly omezené. Byly v něm totiž i ženy, které příliš hrát neuměly. Alma dala dohromady padesát žen a dívek a těm, kterým hraní opravdu moc nešlo, dala alespoň přepisovat noty, aby je zachránila. Když přišel někdo, kdo uměl třeba na mandolínu nebo na harmoniku, což nejsou běžné nástroje v orchestru, Alma ho i přesto vzala a díky tomu, že byla hudebně velmi vzdělaná, upravovala skladby tak, aby se tam všechny nástroje využily.

Proč vlastně v Osvětimi vznikl orchestr?
Silvie Hessová: Ženské části osvětimského tábora vládla Maria Mandel, jedna z nejkrutějších dozorkyň, kterou pak po válce popravili. Byla hodně ambiciózní, a protože v mužské části měli orchestr, chtěla ho mít i ona. Alma přišla do Osvětimi v létě 1943 pod jinou identitou, a když se zjistilo, kdo skutečně je, dosadila ji Maria Mandel do čela svého vytouženého orchestru.

Při jakých příležitostech orchestr hrál?
Silvie Hessová: Hrál vždycky ráno, když šli vězni do práce a večer, když šli zpátky. Samozřejmě hráli také koncerty pro gestapo. Například Mengelemu museli hrát Schumannovo Snění, které zbožňoval.

Jaký měla Alma vztah k hudbě svého strýce Gustava Mahlera? Hrávala ji?
Silvie Hessová: To bohužel nevíme. Co se ale dá tušit je, že spolu nejspíš neměli užší vztah, protože Alma se narodila v roce 1906 a Gustav Mahler zemřel v roce 1911. Řekla bych, že měla blízko k jeho ženě Almě, podle níž se jmenovala. Přestože se Alma Mahlerová znovu vdala, s rodinou svého bývalého muže zůstala v kontaktu. Byla to hodně novátorská a známá rodina. Architekti, spisovatelé, skladatelé, hudebníci. V období belle epoque byli, jak bychom řekli dnes, celebritami.

Představení …because of Alma je úspěšné nejen u nás, ale i v zahraničí. Jak na něj reagují diváci?
Silvie Hessová: Ohlasy jsou velké. Hráli jsme ve Varšavě, protože v Polsku částečně žiju. Představení bylo v češtině s titulky a divákům to nijak nevadilo. Ve Varšavě jsou pocity ze hry ještě umocněny historií, která je u Poláků víc živá než u nás. S válkou na Ukrajině dostalo téma hry nový rozměr. Začali jsme zkoušet v době, kdy válka vypukla a po internetu kolovalo video houslistky hrající v krytu v koncertních šatech. Připomnělo mi to Almu a sílu hudby. Nemůže sice zachránit život, ale může dodat odvahu, povzbudit. A to platilo v době druhé světové války stejně jako to platí teď.