Hudba je jediný jazyk, kterému všichni rozumíme, říká violoncellistka Alisa Weilerstein

Paní Weilerstein, první lekce na violoncello jste začala ve čtyřech letech. To je neuvěřitelné. Co vás na tomto nástroji fascinovalo, že jste se rozhodla právě pro něj?
Oba moji rodiče jsou hudebníci. Můj otec je houslista a maminka klavíristka. A přestože už jsou v relativně pokročilém věku, stále hrají a učí. Vyrostla jsem v hudebnickém prostředí. Když mi bylo dva a půl roku, moji rodiče odjeli na turné a o mě se starala babička. Byla jsem nemocná a babička se snažila mě nějak rozveselit. A tak mi z krabic od cereálií sestavila smyčcový kvartet. Violoncello byla krabice s nalepeným starým kartáčkem na zuby jako hmatníkem a smyčec byl nějaký kus klacku. Mě z nějakého neznámého důvodu přitahovalo pouze cello, nevím proč. Asi jsem následovala svůj instinkt. Když se rodiče vrátili domů a začali cvičit, vzala jsem si svůj “nástroj” a chtěla s nimi hrát. Uvědomila jsem si, že neslyším žádný zvuk. Když mi byly čtyři roky, poprosila jsem maminku, aby mi pořídila skutečný nástroj. Napoprvé to ale nebylo.

Nikdy jste nelitovala, že jste si vybrala právě tento nástroj?
Ne, nikdy. Jediná věc je, že repertoár pro violoncello je relativně omezený. Snažím se to napravit. Tuto sezónu jsem hrála 30 premiér zakázek, které byly napsány pro mě – z toho tři koncerty pro violoncello. The Recovery of Paradise od Richarda Blackforda objednaný Českou filharmonií (poznámka autorky: zazněl ve světové premiéře v únoru 2025). Gabriela Ortiz je mexická skladatelka, která pro mě napsala koncert nazvaný Dzonot provedený s Losangelskou filharmonií. Je to vynikající skladatelka a velmi silná žena. Třetím z autorů je Thomas Larcher, skutečný génius a jeho koncert pro violoncello Returning into Darkness, uvedený Newyorskou filharmonií v dubnu tohoto roku. Potom je tu také můj projekt FRAGMENTS, ve kterém jsem oslovila 27 skladatelů, z toho 14 žen a 13 mužů. Jedná se o sólový recitál. Letošní sezóna se soudobou hudbou byla tedy skutečně velmi náročná.

Co je pro vás náročnější – naučit se tolik nových soudobých skladeb, nebo hrát po třistadeváté např. Dvořákův violoncellový koncert?
Miluju všechno. Jsem ráda, když můžu hrát takovýto repertoár. Pokud jsem Dvořáka hrála po třistadeváté má to svůj důvod: je to jednoduše mistrovské dílo génia. Pořád mě to baví, i když ho hraji často a to platí i pro Šostakoviče, Prokofjeva, Elgara nebo Saint-Saënse. Je to velmi důležitý repertoár. Cítím se nicméně zavázána zesilovat hlasy dnešní doby. Jak už jsem zmínila, cellový repertoár je v porovnání s klavírem nebo houslemi nepatrný. Jedním z mých velkých vzorů je Mstislav Rostropovič, který podnítil vznik stovek nových skladeb a skutečně propagoval hudbu své současnosti. Díky němu máme velmi silný repertoár hudby 20. století. Bez Rostropoviče bychom neměli Prokofjevovy a Šostakovičovy koncerty, Pendereckého, Lutoslawského, Dutilleuxe. Všichni jsou klasikové 20. století. Já se snažím v tomto úsilí pokračovat a iniciovat vznik nových skladeb, aby se repertoár pro cello nadále rozrůstal.

Violoncello je geniální nástroj velkého rozsahu od pomalu kontrabasových hloubek až po houslové výšky…
Přesně tak. Možná, že tohle byl zrovna ten důvod, proč jsem se už v dětském věku rozhodla pro tento nástroj, i když jsem to tehdy nedovedla přesně pojmenovat. Violoncello je svým způsobem velmi přímý nástroj v každém ohledu.

Můžeme-li se ještě vrátit k Vašemu projektu FRAGMENTS. Spojujete v něm soudobou hudbu s díly Johanna Sebastiana Bacha. Proč právě Bach – odhlédnuto od faktu, že to byl hudební génius píšící nadčasovou hudbu?
Když dám nějakému skladateli zakázku, do doby, než dostanu noty vůbec netuším, jaké to bude. Důvod, proč hraju Bacha je, že je prostě ohromný. To je také hlavní důvod, proč oslovuji současné skladatele, protože jsou výborní. Chci spojit dohromady vynikající hudbu, hudbu současnosti s klasikou, kterou posluchači znají, s hudbou, kterou všichni milujeme. Bachovu hudbu lze spojit skoro se vším. Většina skladatelů z Bacha nějakým způsobem vychází. Každý skladatel, vycházející z evropské tradice má co do činění s Bachem. Můj záměr v projektu FRAGMENTS bylo vytvoření jakéhosi velkého oblouku v rámci šesti koncertů, sólo recitálů v rozsahu 60 minut. Každého ze zúčastněných skladatelů jsem požádala o desetiminutové skladby po dvou – třech větách, které lze hrát každou zvlášť. Nehraji celou skladbu, ale jednotlivé věty kombinuji s Bachovou hudbou. Celý program je velmi pečlivě promyšlen a zazní bez přerušení od začátku do konce. Snažila jsem se vytvořit koncert, během kterého by publikum bylo plně soustředěno a se mnou v určitém transcendentálním, meditativním stavu bytí dotýkajícím se božské podstaty.

Když už se bavíme o Bachovi – jaký je váš postoj k dobové interpretační praxi?
Dá ze z ní hodně naučit. Každý z nás má svou cestu. Já jsem vyrostla na nahrávkách Pabla Casalse. Přestože stylisticky mnohdy neodpovídají současné interpretační praxi staré hudby, jsou stále mými nejoblíbenějšími nahrávkami Bachových Suit. Jeho frázování je tak unikátní a perfektní, má neuvěřitelně sladěnou kombinaci emocí a intelektu. Stále se k jeho nahrávkám vracím. Sleduju samozřejmě řadu svých kolegů, kteří se dobové interpretační praxi věnují a hodně jsem se od nich naučila.

Když pro vás skladatelé a skladatelky píší hudbu, konzultujete tento tvůrčí proces společně?
Do jisté míry ano. Každý má samozřejmě svůj způsob práce při studiu nových skladeb. Někdy jsem ráda, když si sama můžu najít svůj přístup ke skladbě a pak s tímto „polotovarem“ přijdu za skladatelem. Tenhle způsob práce mám nejradši, protože mám pocit, že můžu pochopit, co skladatel myslí. Když je to špatně, pak se nedá nic dělat, než to změnit podle skladatelovy představy po konzultaci s ním. Nicméně, moc ráda pracuju se skladateli. Někteří řeknou, vezmi si to a dělej s tím, co chceš, někteří jsou naopak extrémně vybíraví a zbytek je něco mezi tím. Je to moc zajímavé.

Před nějakou dobou jste natočila s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem Dvořákův Violoncellový koncert. V České republice máme velmi přesnou představu o tom, jak správně provádět naše národní skladatele. Našla jste díky této spolupráci jako rozená Američanka pro vás v interpretaci Dvořáka něco nového, inspirujícího?
Česká filharmonie má naprosto jedinečný, sametový zvuk. Jakýkoliv druh hudby, i té „drsné“ má v jejich provedení svým způsobem měkký dopad. Neexistuje tu žádná ostrá hrana. Hodně jsem se v tomto směru naučila. Možná vám to bude znít zvláštně, ale sama sebe nepovažuju, že bych patřila k nějaké určité zemi. Žila jsem v mnoha roztodivných zemích a studovala u mnoha různých lidí, všech národností a ras. Moje rodina je smíšená z mnoha ras, hrála jsem všemožnou hudbu, je to jako velký tavící kotel. Nikdy jsem neuvažovala ve smyslu jsem Američanka a jedu do Evropy.

Hudba je univerzální komunikační prostředek. Pro mě osobně je fascinující, když dnešní skutečně mezinárodní orchestry ve smyslu obsazení hrají hudbu, která není jejich národní, vlastní a přestože hudebníci, sólisté, dirigenti i publikum jsou rozličných národností, ras a kultur, sjednotí se v daném okamžiku díky hudbě, která zní a zažívají momenty přesahu, kdy tyto kategorie jsou irelevantní.
Já jsem to takto v hudbě vždycky cítila. Nikdy jsem neuvažovala v kategoriích, tohle je příliš britské, nebo správně německé. Takto to pro mě nefunguje.

Myslíte, že tato skutečnost, tento druh přesahu je možné přenést do našich každodenních životů?
Dnešní doba je velmi náročná. Jedna moje kamarádka diplomatka mi nedávno řekla: „Díky Bohu, že máme hudbu.“ Protože žijeme ve velmi složité době.

Paradoxně, když stát nemá peníze, hudba a kultura je to první, kde se rozpočet krátí nebo vezme úplně… Přestože kultura, kreativita je právě to, co dává naději a posiluje.
A pokud tomu takto je ve střední Evropě, České republice, Rakousku, Německu, co teprve zbytek světa? Ve Spojených Státech nejsou prakticky žádné státní peníze na kulturu. Vše je založeno na privátní podpoře. Po celém světě stojí kultura na dně seznamu.

V jednom rozhovoru jste zmínila, že je pro vás náročné hrát pro nejbližší rodinu a přátele. Takže kdyby vám vaše dcera řekla: „mami, tohle se ti tedy opravdu nepovedlo“, mělo by to pro vás větší váhu, než tzv. odborná kritika?
Naprosto, i když to nerada přiznávám. Odbornou kritiku si neberu osobně, přestože jsou ke mně obvykle velmi pozorní. Ale když mi něco řekne moje dcera, beru to velmi osobně, protože děti říkají pravdu. Pamatuju si, moje mladší dcera má tři roky, starší devět a když jsem cvičila, řekla mi: „Mami, myslím, že potřebuješ nakalafunovat smyčec.“ Měla pravdu. Hrála jsem nějaké flažolety, které nezněly správně a to ji rozčilovalo.

Když jste začala hrát na cello, byl nástroj a hudba ten důvod, nebo fakt, že budete stát na jevišti a hrát?
Myslím, že to byla hudba. Už si to nepamatuju, byly mi čtyři roky. Byl to hlavně instikt, věděla jsem, že to je to, co chci stoprocentně dělat. Studovala jsem spoustu věcí, měla jsem vlastně dobrou akademickou kariéru, četla hodně knih, ale co se týkalo mojí životní profese, nedovedla jsem si představit dělat něco jiného.

Cesta k tomu stát se světovým sólistou, sólistkou je lemována nejen dřinou a disciplínou při cvičení, ale také účastí na mnoha soutěžích. Což sebou nese enormní stres. Myslíte si, že je to potřeba? Přeci jenom je rozdíl hrát před nadšeným publikem, které mnohdy hráče inspiruje a přísnou porotou, sledující každou chybu?
Často jsem říkala, že nesnáším všechny soutěže. Ale postupně jsem změnila názor. Každý člověk by měl následovat svou cestu. Já osobně jsem měla velké štěstí, protože jsem tímto nemusela projít, narozdíl od mnoha kolegů, pro které to byla velmi důležitá zkušenost. Můj bratr i manžel dirigovali na soutěžích a pro ně to byla výjimečná zkušenost. Záleží na tom, kdo v komisi sedí, co očekávají, jaká je atmosféra… Před mnoha lety jsem sama seděla v porotě a byla to velmi zajímavá zkušenost. Sama jsem svou úlohu tam viděla spíš v tom, dodávat odvahu všem těm mladým lidem, než je posuzovat nebo shazovat. V dobrém prostředí to může být velmi užitečná zkušenost pro mnoho lidí. Záleží na tom. Omlouvám se za tuto polovičatou odpověď. Je to komplikované.

Kdo vybíral dramaturgii pro Smetanovu Litomyšl?
Myslím, že to byla Česká filharmonie. Saint-Saënsův koncert miluju, hraje výborný orchestr, souhlasila jsem. Koncert se bude opakovat o pár dní později v Bad Kissingenu.

Když jsem viděla váš koncertní program, nabyla jsem dojmu, že do Vánoc nemáte šanci na prázdniny.
Není to tak. V červenci a říjnu budu trochu odpočívat. Než se mi narodily děti, byla jsem na cestách možná 300 dnů v roce, někdy víc. Dnes je to tak třetina. Velmi si vybírám, abych také byla naplno se svými dětmi a manželem. V průměru pracuju tak dva týdny v měsíci. Miluju být aktivní. Obvykle v létě a o Vánocích si beru pár týdnů volna, kdy odložím cello kompletně. Potřebujeme si jeden od druhého odpočinout. Tak jako v partnerství.

Uvažovala jste někdy o tom vyučovat nebo inspirovat hudebníky na mistrovských kurzech?
Pár už jsem jich dělala, ale ne konstantně. Obecně vzato později. Momentálně na to nemám čas. Vychovávat studenty a budovat si s nimi vazbu, vyžaduje hodně času a trpělivosti. Chtěla bych se tomu věnovat pořádně.

Možná v této fázi je důležitější podporovat skladatelky a skladatele…
To rozhodně.

Velice Vám děkuji za krásný a inspirativní rozhovor.