“Hudba je posvátné umění…”

  1. 1
  2. 2

Ariadna na Naxu v Divadle na Vídeňce

„Tak tomu se říká režie…“, pronesl kdosi spontánně, jen co dozněl poslední tón. A byla to pravda. Režie, která rozumí záměru autorů a dokonce jim dokáže pomoci i tam, kde sami zůstali trochu bezradní. Ariadna na Naxu Richarda Strausse a Huga von Hofmannsthala vznikala svízelně a při dlouhých debatách, jejichž svědectvím jsou jejich dopisy. Běžná formulace „opera na libreto toho či onoho“ v řadě případů hudebních dějin zcela neplatí, a tedy ani zde. Hofmannsthal sice pochopitelně nenapsal ani notu, ale jeho byla výchozí idea. Strauss zase výrazně zasáhl do proměn libreta a celé struktury díla.


V březnu roku 1911 se Hofmannsthal v dopise Straussovi zmínil o námětu asi třicetiminutové opery pro malý komorní orchestr, „v hlavě ji mám skoro hotovou, jmenuje se Ariadna na Naxu, je to směs heroicko-mytologických postav v kostýmech 18. století s fraky a pštrosími pery a postav z commedie dell‘ arte, kteří jsou nositeli buffózního prvku.“ Ve stejné době přišlo přání režiséra Maxe Reinharta na adaptaci Molièrova Měšťáka šlechticem s novou hudbou; jako autory úpravy si představoval Hofmannsthala a Strausse, kteří za sebou právě měli dva velké společné úspěchy, Elektru a Rosenkavaliera. Tehdy vznikl nápad na uplatnění Ariadny spolu s Molièrem v jednom večeru. „Molièrův Bourgeois Gentilhomme by se hodil k opernímu divertimentu“, psal Hofmannsthal Straussovi 15. května 1911. „Z pěti dějství udělám dvě. Divertimento Ariadna na Naxu by se hrálo po večeři před Jourdinem, hrabětem a pochybným markýzem, tu a tam s krátkými poznámkami přihlížejících, a večer by tím končil. Jmenovalo by se to Měšťák šlechticem, komedie s tanci od Molièra, přepracovaná Hugem von Hofmannsthalem. Na závěr druhého dějství divertimento Ariadna na Naxu (hudba od Richarda Strausse). […] K diner bych chtěl jen instrumentální hudbu, zpěv ne, protože hned pak bude následovat opera. Jakmile dopis dostanete, dejte mi prosím zprávu. Nepíšu rád jen tak do luftu. Hned Vám pak pošlu skicu. Vypracovat bych to mohl, pokud vůbec něco slíbit mohu, do konce června. Pak budete mít v červenci a srpnu co dělat.“

Hofmannsthal a Strauss nebyli jediní, kdo se snažili nalézt pro hudební divadlo novou formu a pokoušeli se propojit rozdělené žánry, z nichž si každý šel už dlouho svou cestou. V tomto případě si dokonce troufli propojit nejen komické s tragickým, nýbrž také činohru s operou. Strauss byl nápadem nadšen a Hofmannsthal rozvíjel nápad dál: „Představuju si to ne jako otrockou napodobeninu, nýbrž jako duchaplnou parafrázi starého heroického stylu, prolnutou se stylem buffy.“ (19. května) A hned poukazuje na předchozí zkušenost: „Uděláte dobře, když mi naznačíte, na kterých místech přesně chcete mít zpěvní čísla, a kde se chcete operní formy jen zlehka dotknout, jako to několikrát bylo v Rosenkavalierovi.“ Strauss se podivoval otevřenému konci první části („myslím, že celému kusu chybí pointa“). Hofmannsthal oponoval: „To je právě ku prospěchu věci. Ke kusu, který končí dobře a vypointovaně, by se stěží dala přilepit opera.“ Dokonce píše, že „to všechno má být jen drátěná kostra, aby se na ni dala pěkně navěsit dobrá hudba“. Strauss pak Hofmannsthalovi odpověděl na jeho výzvu, jak si představuje strukturu oné „přilepené opery“, jaké by volil hlasy pro jednotlivé postavy a podotkl: „ Protože je dramatická kostra sama o sobě slabá, všechno závisí na básnickém vypracování. U Vás se však člověk nemusí o vzletné verše bát. Osedlejte tedy Pegase.“

Oba se pustili do práce, která měla být původně spíše odpočinková, a protáhla se nakonec na několik let, než dospěla ke konečnému tvaru. Premiéra první verze se uskutečnila 25. října 1912 v režii Maxe Reinhardta ve Dvorním divadle ve Stuttgartu pod Straussovou taktovkou jako Hoffmannsthalem přepracovaný Molièrův Měšťák šlechticem, k němuž Strauss napsal scénickou hudbu, vycházející z historického hudebního stylu (dnes existuje jako samostatná suita). Po něm byla uvedena Ariadna na Naxu. Večer se rozpadal do dvou jen velmi vágně propojených polovin, hlavně se však okamžitě projevily provozní problémy. Představovalo je nejen zaměstnání dvou souborů (činoherního a operního) v jednom večeru, ale především: „Publikum, které jde na činohru, nechce slyšet operu a naopak, a tak to roztomilé dvojče nenalezlo pochopení,“ svěřil se Strauss. Nalézt řešení však oba umělce lákalo a tak byla 4. října 1916 ve vídeňské Dvorní opeře premiéra přepracované verze, kdy se i z první poloviny, označené jako „předehra“, stala opera.

Strauss i Hofmannsthal udělali, co bylo v jejich silách, přesto zůstala Ariadna na Naxu inscenačním oříškem, který se ne vždy podaří rozlousknout. Harry Kupfer předvedl, jak může režisér vtisknout dílu svou osobnost, aniž by je přitom zotročil, aniž by jakkoli omezil vyjadřování interpretů či činil násilí na vnímavosti publika. Před premiérou prohlásil, že právě to rozporné v díle jej lákalo. „Ariadna není jen lkající heroina, v předehře byla přece představena jako operní primadona, která Ariadnu hraje. V průběhu děje přijde na to, jak je ta postava vzdálená od toho, co si sama myslí a co cítí. A také Zerbinetta je povrchní jen zdánlivě. Pořád je tam cosi proměnlivého.“ V opeře jsou kromě různých žánrů a forem také současně přítomny různé doby – antika, baroko i současnost –, a i toto prolnutí se Kupferovi zdařilo.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


3
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
3 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Anonymous

taky jsem videl predstaveni 17.X.
ariadna je moje srdcova zalezitost – asi ji nikdo tak brzy nezazpiva jako jessye norman … i zerbinetta gruberove je asi neprekonatelna, ale tahle inscenace si zaslouzi opravdu uznani. citliva a pritom napadita. Bacchus Johana Bothu byl dechberouci ;) Zerbinetta rozkosna a Arianda – souhlasim mirne zklamani.
robert

Lada

Ariadna je nááádherná opera, navíc divácky vděčná. Škoda, že se u nás nehraje. I tentokrát závidím Vídeňanům ï všem, co tam mají blízko.

Anonymous

Videl jsem reprizu 17.10., je to nadherne predstaveni, vyborna rezie, vynikajici vykony. Ohromným zazitkem byl objev norske Zerbinetty, ktera jiste zazari na opernim nebi velmi brzko. Trochu zklamani jsme byli vykonem jinak velmi uznavane nemecké sopranistky A.Schwanemils,u které jsme zvyklí na podstatně lepší výkony. Ale celkově představení na jedničku s hvězdičkou.