Hudba je spirituální sama o sobě, nikdy není prázdná, říká Anna-Maria Helsing

Přestože je už čím dál víc dirigentek na světových pódiích, stále jde o povolání, které není tolik spojováno se ženami – možná proto, že je fyzicky i psychicky velmi náročné. Jak jste se vy dostala k dirigování?
Stalo se to postupně, krok za krokem. Dlouhou dobu jsem působila jako houslistka, studovala jsem v Polsku a často sedávala jako koncertní mistr v mnoha orchestrech. Cítila jsem se dobře na dělených zkouškách a vždycky mě zajímaly partitury. Už jako teenager jsem si na konzervatoři kupovala různé použité noty, zkrátka z čistého zájmu o orchestrální hudbu. No a pak se mi otevřely určité možnosti v životě – i když, pravda, možná poněkud pozdě. Založila jsem svůj vlastní smyčcový orchestr ve Finsku poté, co jsem před tím po mnoho let dirigovala různé mládežnické ansámbly. Všechno se to budovalo krok za krokem, až jsem dosáhla úrovně, kdy jsem si uvědomila, že je třeba začít studovat dirigování profesionálně. Odešla jsem do Helsinek, abych se zde stala profesionální dirigentkou.

O+

Kdo byli vaši učitelé?
Studovala jsem u profesora Leifa Segerstama, Jormy Panuly, Hannu Lintu. Finský systém funguje tak, že většinu lekcí máte u svého profesora, ale pokud do Helsinek přijel nějaký zajímavý dirigent, pak se ho škola snažila přesvědčit, aby o víkendu udělal workshop pro studenty. Všichni finští dirigenti tu byli pro nás.

Bylo vás víc kandidátek dirigování?
Ano, bylo nás pár. Dirigentská třída byla ale obecně malá, něco mezi pěti až deseti studenty. Studium trvá pět a půl roku, ale mně uznali můj master diplom z Polska a stačily mi tak dva roky, nicméně já jsem si studium prodloužila na tři roky, přeci jenom studium houslí a dirigování je rozdíl. Snažila jsem se toho během těch tří let naučit co nejvíc.

Dirigujete symfonické i operní orchestry. Jaký je v tom rozdíl?
Mám ráda obě práce, přestože sama jako houslistka pocházím ze symfonického prostředí. Miluju operu, proto jsem si nedovedla představit, že bych dělala jen jedno. Je to jako rozhodnout se mezi tím, jestli budu jíst, nebo dýchat či které z vlastních dětí mám raději. Je to ale samozřejmě naprosto odlišný způsob práce. Se symfonickým orchestrem pracujete před koncertem tři až čtyři dny, zatímco operu studujete několik týdnů a potom máte možná tak deset představení a během tohoto času máte možnost stále zvyšovat jeho úroveň. Opera je ale obrovská mašinérie, kdy musíte vzít v potaz řadu prvků. Může to být úžasné, když všechny tyto složky jako například kostýmy, světlo nebo sbor souzní s orchestrem a sólisty, ale může to být také pěkná noční můra, když to nefunguje. Nestojí to jen na mně, ale když se sejde dobrý tým, pak je to krásné povznést hudbu v její celistvosti. U symfonického orchestru mám samozřejmě větší kontrolu a zároveň zkouší stále stejní hráči. V opeře něco nazkoušíte a pak na premiéře sedí v orchestru jiní hudebníci. Opera je z hlediska techniky pro každého dirigenta moc důležitá, protože musíte velmi rychle reagovat na situace, které se nedají dopředu nacvičit, například nějaký zpěvák se zapomene v portálu a vy to musíte okamžitě řešit.

V této souvislosti mě napadá možná trošku provokativní otázka. Řada operních režisérů v dnešní době naprosto nerespektuje dílo samotné a přijde s vlastní interpretací, která s podstatou díla nemá vůbec nic společného, mnohdy právě naopak. Dovedete si představit, že byste jako dirigentka tímto způsobem interpretovala hudbu?
To není možné. Je třeba vycházet z díla, z partitury. Samozřejmě, že jsem pro novou interpretaci, nový náhled na dílo, ale musí vycházet z opery, z hudby samé. Verdi, Puccini, Mozart musí být Verdi, Puccini, Mozart, pokud je to jejich partitura. Takže pokud bych měla jít proti hudbě, pak nevím jako dirigentka jak. Jsem omezena partiturou a chci, aby to tak bylo. Měla jsem vždy štěstí na režiséry, jinak by to bylo asi těžké.

Zajímáte se o soudobou hudbu a váš debut ve Finské národní opeře bylo provedení opery Adriana Mater od Kaiji Saariaho. Znaly jste se se skladatelkou?
Byla jsem v tu dobu v Helsinkách a ona je finská skladatelka. Před tím jsem ji moc neznala. Byla jsem na začátku kariéry a myslím, že tato opera byla první dílo od Saariaho, nicméně zdaleka ne poslední, které jsem dirigovala. Její hudba je mi velmi drahá. Má velmi originální styl. Byla to pro mě velká výzva, velký úkol. Je to její druhá opera. Kaija má velmi dobrý cit, jak psát pro divadlo. Setkaly jsme se při této příležitosti poprvé.

Na Velikonočním festivalu duchovní hudby budete dirigovat mimo jiné Symfonii č. 7 „Angel of Light“ vašeho slavného krajana Einojuhaniho Rautavaary. Jste vy autorkou dramaturgie závěrečného koncertu?
I když by to tak mohlo vypadat, nejsem. Brněnská filharmonie mě oslovila, abych koncert dirigovala, program už byl dán. Obě skladby jsem už dirigovala několikrát. Rautavaarovu symfonii miluju. Myslím, že je to vedle Sibelia nejhranější finský autor v zahraničí.

Propagujete v zahraničí finskou hudbu?
Samozřejmě, nejen proto, abych pomáhala svým kolegům – skladatelům. Přicházím s ní do styku, mám ji ráda, nejen Sibelia, oslovuje mě. Možná jsou finští dirigenti ti nejlepší ambasadoři finské hudby za hranicemi. Snažím se propagovat nejen finskou hudbu, ale i další skandinávské země, například Švédsko nebo Island. Čím dál víc se dostávám do pozice, kdy já sama určuju program daného koncertu.

Často slyšíme od pořadatelů argumenty, že soudobá hudba je drahá, provozovací náklady, notový materiál, nikdo na ni nepřijde… Setkáváte se s rezistencí, nebo se situace v poslední době zlepšila?
Například v Londýně existují velké orchestry, které hrají sto až dvě stě koncertů za rok a ti musí prodat vstupenky. Tyto se současné dramaturgie bojí, protože musí vydělat peníze. Obvykle mi dají dramaturgii s mnoha „mrtvými“ skladateli a žádnými ženami. S nimi se nehádám.

To není jako BBC nebo jiné podporované ansámbly. Když jde o státem dotovaný orchestr, je to něco jiného. Myslím, že skandinávské země jsou dobrým příkladem, že je potřeba začít hrát soudobou hudbu a publikum přijde, začne mít postupně současnou hudbu rádo. Jak může přijít na něco, co se nehraje, co nikdy neslyšelo? Současná hudba je samozřejmou součástí běžných koncertů u nás ve Finsku a publikum ji skoro samozřejmě očekává, a to po celém Finsku i v případě menších orchestrů.

Už od osmdesátých let minulého století se soudobá hudba systematicky zařazovala do koncertních programů. Je to svým způsobem pro každý orchestr prestižní záležitost dát příležitost mladým skladatelům nebo jiným žijícím autorům včetně žen, i v historickém kontextu. Když je budeme hledat, pak je najdeme. Když sestavuju svůj vlastní program, musím vzít v úvahu řadu aspektů. Chci přinést nordického ducha, pomoci skladatelkám, jednoduše rozšířit repertoár a nehrát stále dokola tytéž kusy. Je potřeba najít nové cesty.

Lidé se mě často ptají, jak to, že máme ve Finsku tolik dirigentů. Myslím, že to je díky orchestrům, výbornému vzdělávání, máme zkrátka dobrý systém. Stejně jako skladatelům, dávají finské orchestry možnost i mladým začínajícím dirigentům. Ještě když jsou na škole, mají možnost dirigovat některý z nich. Vyzkouší si vás na jednodušším repertoáru, a když se osvědčíte, dostanete víc práce – a to je, myslím, ve skutečnosti to pravé vzdělávání. Nikdy nebudete dobrý dirigent, pokud nebudete mít zkušenost se skutečnými profesionálními orchestry. U skladatelů je tomu podobně. My dirigenti máme také určitou zvukovou představu na základě partitury, ale realita je realita. Jedině takto se stáváte profesionálem.

Stávalo se vám, že vás orchestr neposlouchal nebo dělal různé schválnosti, aby vás prověřil?
Orchestry ve Finsku jsou velmi zdvořilé a dirigenta podporují. Nikdy by například nehrály schválně falešnou notu. Samozřejmě, že v orchestrech existují skeptici, hudebníci, kteří vždy budou kritizovat nebo říkat velmi nepěkné věci. To se stává a nejen mně. Většinou jde o hudebníky, kteří si nejsou jistí sami sebou. Takže například když mají hrát nějaký exponovaný part a nejsou si jistí před svými kolegy, hledají záminku jinde a kopou do někoho jiného. Moje zkušenost je nicméně, že orchestr takovéto jednání nikdy neakceptoval. Málokdy se mi něco takového stalo, většinou v zahraničí, kdy například koncertní mistři nechtěli jít se mnou. Podařilo se mi je ale během týdenního zkoušení přesvědčit, dostat je do hudby, a když jsem přijela příště, byli velmi zdvořilí. Když dirigujete, musíte se s takovýmito situacemi umět vyrovnat, nesmí vás to znejistit.

Prvních pět let bylo pro mě velmi obtížných – ne ani tak kvůli hudebníkům, ale spíš kvůli profesi samotné. Během prvních pěti let je třeba se toho tolik naučit, máte pořád pocit, že nikdy nejste dostatečně připraveni, takže je těžké udržet si sebevědomí. Často si říkáte, jsem ten nejhorší dirigent na světě. Každý den musíte překonávat sám sebe a pak to časem může být jednodušší.

Kde jste čerpala sílu během těchto prvních náročných pěti let?
Asi v lásce k hudbě. Nechtěla jsem to vzdát, protože jsem chtěla být v tomto prostředí celé té nádherné hudby. Před každou první zkouškou jsem byla tak nervózní, že jsem pravděpodobně trpěla chronickými bolestmi žaludku, bylo to jako diplomová zkouška. Máte neustále pocit, že to, co chcete zkusit, nebude fungovat. Musíte překonat sám sebe a věřit v sílu hudby. Nicméně teď už je můj žaludek v pořádku.

Myslíte si, že je dobré, když jako finská dirigentka dirigujete finskou hudbu? Není člověk mnohdy příliš zatížen tradicí, tradiční interpretací díla, jak se očekává?
To je velmi zajímavá otázka. Finská hudba je velmi specifická, protože nejsme součástí hudební tradice mnoha staletí, jaká existuje ve středoevropské hudbě. Přidali jsme se velmi pozdě. Podle toho možná finskou hudbu poznáte, protože je syrovější, ne vždy kultivovaná a svým způsobem je to naše přirozenost, v tom máme výhodu.

Všimla jsem si toho například, když jsem zkoušela Sibelia v zahraničí, a i když jde o skvělý orchestr, přesto to není Sibelius. Dívám se do not, stojí tam Sibelius, ale přesto to jako Sibelius nezní. V takových případech to musím napravit. Dovedu si ale představit, že někdo přijde a vytáhne z partitury něco úplně nového, svěžího. A tomu jsem otevřená. Například Simone Rattle zahrál s Berlínskými filharmoniky všechny Sibeliovy symfonie. Každý dirigent po celém světě diriguje Sibelia a nemůžete je propustit jenom proto, že nejsou Finové. A pokud by tomu tak bylo, pak by repertoár můj a mých finských kolegů byl značně omezený.

Jelikož budete dirigovat závěrečný koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, ráda bych se vás zeptala, jak budete trávit Velikonoce?
Často trávím Velikonoce s hudbou. Uvažuju nad všemi skladbami, které se během Velikonoc hrají. Nemám žádnou tradici, kterou bych během Velikonoc dodržovala. Záleží to na tom, jestli mám volno, nebo pracuju. Musím se přiznat, že nejlepší je, když můžu být na Velikonoce doma.

Před měsícem odešla na věčnost jedna z největších skladatelek tohoto a minulého století Sofia Gubajdulina, autorka navýsost spirituální hudby. Myslíte si, že duchovní dimenze je v hudbě důležitá? Nebo může vůbec existovat hudba bez duchovní dimenze?
Samozřejmě, může bez toho existovat, ale potom něco postrádáte. Duchovní dimenze vždy něco prohlubuje, jde do hloubky. Myslím, že hudba je sama o sobě spirituální. Je to, jako by hudba byla jazykem něčeho, co můžeme označit slovem Bůh. Hudba sama o sobě není prázdná. Má význam sama o sobě. Když posloucháte Brahmsovu symfonii, nemusí mít žádný program, Brahms neříká, že je duchovní, ale přesto v sobě duchovní dimenzi má, je v ní všechno, život i smrt, zrození, má v sobě nebe i peklo, cokoliv. Tuto dimenzi vkládají do hudby skladatelé jako Gubajdulina, Pärt, Vasks, Bach samozřejmě – když my hudebníci mluvíme o Bachově hudbě, nevíme proč, je Bach svým způsobem svatý. Je v něm něco, co přesahuje tento svět a možná to je ta pravá duchovní dimenze.