Když jste poprvé dostala nabídku na HER VOICE, co vás přesvědčilo, že do projektu chcete vstoupit? A vybavíte si text nebo okamžik během příprav, kdy pro vás přestal být jen hudebním projektem a stal se něčím osobním?
Hned od začátku mě nadchla možnost podílet se na projektu, v němž hudba rozeznívá slova a životní zkušenosti žen napříč kulturami a staletími. S PARMA Recordings jsem už spolupracovala na několika nahrávkách soudobé hudby a práce s jejich týmem pro mě byla vždy velmi obohacující. Když mě tedy oslovili s nápadem natočit album s Norimberskými symfoniky a nabídli mi, abych se aktivně podílela i na jeho umělecké koncepci, neváhala jsem ani chvíli.
Téma projektu je mi velmi blízké. Klasická hudba byla po staletí prostředím, v němž jednoznačně převažovali muži, a pro mě bylo vždy důležité připomínat, jak významně se na utváření naší kultury podílely a podílejí ženy – ať už jako umělkyně, skladatelky, spisovatelky, nebo vůdčí osobnosti. Jedním z hlavních cílů mého výzkumu české hudby v rámci Fulbrightova programu bylo například upozornit na tvorbu českých skladatelek, které často zůstávají neprávem opomíjené.
Při přípravě alba HER VOICE mi proto připadalo přirozené vyjít ze samotných slov. Chtěla jsem dát prostor ženám z různých kultur, staletí i společenských prostředí, aby jejich životní zkušenosti mohly inspirovat vznik zcela nové hudby. Projekt se tak pro mě stal nejen příležitostí k umělecké tvorbě, ale také možností naslouchat, poznávat osudy žen, jejichž životy se od mého tolik liší, a prostřednictvím hudby dále předávat jejich slova.
Skladby vznikaly přímo pro vás. Jak taková spolupráce se skladatelem vypadá? Nakolik jste autorům mohla dávat zpětnou vazbu a měla jste možnost ovlivnit také výběr textů?
Bylo důležité najít správnou rovnováhu mezi tvůrčí svobodou skladatelů a tím, aby nové skladby dobře odpovídaly možnostem a potřebám mého hlasu. V počáteční fázi jsem autorům nabídla seznam autorek a historických osobností, jejichž slova by jim mohla posloužit jako inspirace. Někteří mi poslali několik textů, o nichž uvažovali, a zajímalo je, které mě nejvíce oslovují. Jiní už měli vyhlédnuté texty, které chtěli zhudebnit, a pustili se rovnou do práce.
Když přišly první verze skladeb, mohla jsem nabídnout zpětnou vazbu z pohledu zpěvačky – především k tomu, jak vokální part vyhovuje mému hlasu a nakolik hudební zpracování umožňuje, aby text přirozeně vyzněl. Ještě před dokončením partitur jsem pak vše naposledy prošla. Po celou dobu pro mě bylo důležité, aby skladatelé měli svobodu vytvořit něco skutečně vlastního. Právě rovnováha mezi vzájemnou spoluprací a důvěrou byla pro mě zásadní.
Při práci na projektu jste se musela seznámit také s příběhy žen, jejichž slova zpíváte. Je mezi nimi některá, jejíž osud nebo myšlenky vás překvapily?
V těchto partiturách se skrývá nespočet pozoruhodných příběhů, ale jedna skladba mě při prvním čtení doslova ohromila. Je to Until od Dereka A. McKinneyho, která vznikla na slova a výroky Fannie Lou Hamerové a Harriet Tubmanové. Od samého počátku jsem si přála vyprávět prostřednictvím tohoto projektu příběhy žen z nejrůznějších prostředí, jejichž odvaha pomohla utvářet svět, který jsme zdědili. Slova této písně, vycházející z hrůz otroctví v Americe a pozdějšího boje za občanská práva, jako by se nesla napříč dějinami a s bolestnou naléhavostí nám připomínala, jak dlouhou cestu máme ještě před sebou. Jak řekla Fannie Lou Hamerová: „Nikdo není svobodný, dokud nejsou svobodní všichni.“
Některé skladby oslavují odvahu žen, které se staly vůdčími osobnostmi a promlouvaly za ty, jejichž hlas nebyl slyšet. Jiné vzdávají hold básnickému umění žen, jejich vynalézavosti a citlivosti. Na albu se objevují také texty středověké japonské básnířky Izumi Šikibu, legendární americké básnířky Emily Dickinsonové, německé spisovatelky a skladatelky Annette von Droste-Hülshoff a americké básnířky Edny St. Vincent Millay, držitelky Pulitzerovy ceny.
Zpíváte poezii, ale také dopisy, projevy či modlitby. Proměňuje se váš způsob interpretace podle toho, zda byla slova původně určena jedinému blízkému člověku, veřejnosti, nebo Bohu?
V tomto ohledu hodně čerpám ze svých zkušeností s interpretací operních rolí. Při většině svých vystoupení vyprávím během jediného večera ucelený příběh a na jevišti přivádím k životu určitou postavu. A přestože každá z těchto kratších skladeb zachycuje jen jediný okamžik, životní příběhy, které se za nimi skrývají, nejsou o nic méně bohaté. Při jejich interpretaci se proto snažím do každého příběhu co nejhlouběji ponořit – ať už jeho širší souvislosti vyplývají přímo z textu, nebo si je musím sama domyslet. Jen tak totiž mohu slova předat posluchačům co nejpravdivěji.
Právě v tom pro mě spočívá jedna z nejkrásnějších stránek pěveckého umění. Hudbu totiž oživujeme nejen melodií a rytmem, ale také prostřednictvím jazyka a všech jeho hluboce lidských výrazových možností.
Dlouhodobě se pohybujete mezi americkým a českým hudebním prostředím a věnujete se také českému repertoáru. Promítá se zkušenost s různými jazyky a kulturami nějak do toho, jak v HER VOICE přistupujete k textům pocházejícím z velmi rozdílných prostředí?
Rozhodně. Můj život „mezi světy“ měl ostatně na mou představu o tomto projektu od samého počátku velký vliv. Část dětství, navíc v letech, která mě výrazně formovala, jsem prožila v zahraničí a od té doby mě vždy přitahoval život na pomezí různých kultur. Po přestěhování do České republiky a díky neustálému cestování, které k životu zpěvačky neodmyslitelně patří, se dnes cítím doma v podstatě kdekoli na světě. A nikdy si nenechám ujít příležitost poznávat jiné kultury a setkávat se s lidmi z různých prostředí. K příběhům těchto žen, z nichž některé jsou mé vlastní zkušenosti velmi vzdálené, proto přistupuji s respektem, zvídavostí a pokorou, které mi umožňují dál se učit.
V Praze představíte skladby s Ahmadem Hedarem v komorní podobě, zatímco nahrávka vznikne s orchestrem. Jak se podle vás mění charakter těchto skladeb v komorní a orchestrální podobě a co to znamená pro vaši interpretaci?
Ahmad Hedar je vynikající klavírista a umělec, se kterým mám to potěšení spolupracovat už přibližně pět let. Na jeho hře je pozoruhodné především to, jak dokáže na jediném nástroji vykouzlit tolik orchestrálních barev. V tomto ohledu si skladby i v komorním provedení zachovávají svou podstatu. Intimita takového provedení zároveň umožňuje ještě více soustředit pozornost na text, vyprávění příběhů a jemné emocionální odstíny, které se v hudbě skrývají.
Na druhou stranu je pro mě jako pro zpěvačku jen málo věcí tak strhujících jako vystoupení s celým orchestrem. Když tolik lidí společně vytváří něco, co by nikdo z nich sám nedokázal, a každý přispívá svým uměním k jednomu společnému cíli, má to v sobě zvláštní kouzlo. Už samotná síla orchestrálního zvuku dokáže dodat dramatickým i pěveckým vrcholům zcela nový rozměr. Bohatství a rozmanitost orchestrálních barev mě navíc inspirují k výraznějším kontrastům v interpretaci.
Na komorní vystoupení i na nahrávání s orchestrem se proto opravdu moc těším!
HER VOICE vychází ze slov žen, které často promlouvaly v době, kdy jejich hlas neměl samozřejmou společenskou váhu. Co znamená „mít hlas“ pro vás jako zpěvačku dnes?
Mít vlastní hlas je výsada, ale také odpovědnost. Jako zpěvačce jsou mi často svěřována slova jiných lidí a dobře si proto uvědomuji, jak citlivě je třeba zacházet s jejich životními zkušenostmi. Tento projekt mě také přiměl přemýšlet o podobách svobody a o možnostech, které dnes považujeme za samozřejmost. Kolika generacím žen byl odepřen přístup ke vzdělání, vědomostem či institucím, které by jim umožnily naplno rozvinout svůj hlas a své nadání? A tato nerovnost zdaleka není minulostí. Podle zprávy OSN z roku 2026 mají ženy na celém světě stále pouze 64 procent zákonných práv, která mají muži, a žádná země dosud nedosáhla plné právní rovnosti žen a dívek.
Mít vlastní hlas v hudbě i v životě pro mě znamená především umět naslouchat, pomáhat rozeznívat slova, která stojí za to slyšet. Zároveň se svým životem snažím přispívat, byť jen malými kroky, k tomu, aby stále více lidí mohlo svobodně promlouvat a jejich hlas byl slyšet.
Kdyby si posluchači měli z HER VOICE odnést jedinou myšlenku, která by to byla?
Ráda bych se podělila o slova skladatelky Janice Macaulay, která napsala o své skladbě The Love a Life Can Show Below, zhudebňující poezii Emily Dickinsonové: „Pozemská láska nás přenáší za hranice smrtelnosti. Je jako křehké vlákno napjaté mezi tímto světem a rájem.“
Věřím, že právě to nám mohou láska i umění dát: umožnit nám zahlédnout něco, co nás přesahuje, připomenout nám naši nádhernou nepatrnost a zároveň nám dát pocítit, že nás nesou i ruce druhých.
Děkuji za rozhovor. Přeji vám i celému projektu HER VOICE mnoho úspěchů a těším se na jeho pražské uvedení.
