Právě se nacházíte v Pardubicích, kde vás čeká koncert s Komorní filharmonií. Jaký je váš vztah ke skladbám, které zazní?
Koncerty otevíráme skladbou Tři lásky Josefa Vejvody. Je to starší titul, který vznikl zhruba před patnácti lety, a já jsem ho shodou okolností premiéroval právě tady, na abonentních koncertech Komorní filharmonie Pardubice. Tehdy to ale bylo v jiném nástrojovém obsazení – pro sólové trio s klavírem, kontrabasem a bicími nástroji, na které hrál sám autor. Josef tuto kompozici teď k příležitosti svých osmdesátin kompletně přepsal čistě pro komorní orchestr, takže to původní sólové trio se z ní vytratilo. Je to vlastně taková vzpomínka na to první uvedení a Josef bude na obou dubnových koncertech v Pardubicích osobně přítomen. Dále zazní slavný hobojový koncert Květinový orloj od Jeana Françaixe se sólistkou dánsko-rumunského původu a po přestávce Schumannova První symfonie, zvaná „Jarní“. Je to interpretačně velmi náročné dílo a mám pocit, že v Pardubicích zazní vůbec poprvé v historii orchestru.
Věnujete se i filmové hudbě. Je to pro vás jako dirigenta v něčem snazší, jakoby „za odměnu“?
Naopak, dirigovat filmovou hudbu je ve skutečnosti velmi náročné, zejména ve fázi natáčení, kdy máte před sebou obrazovku s běžícím timecodem. Dodnes si živě vybavuji například práci na hudbě k oscarovému filmu Kolja. V jedné scéně doběhne malý Kolja v metru k eskalátoru a v ten moment musí v hudbě zaznít přesný úder bicích – a to na setinu vteřiny přesně. Dirigent musí hned na začátku záběru zvolit naprosto identické tempo, abychom se k tomu bodu přirozeně propracovali. Povedlo se nám to tehdy asi na čtvrtý pokus a Jan Svěrák nás v režii odměnil potleskem, protože to byl skutečný oříšek.
Hodně jsem spolupracoval také s Ondřejem Soukupem a Janem Jiráskem na filmech Juraje Jakubiska, jako byly Bathory nebo Perinbaba a dva světy. V tom druhém shodou okolností hraje i moje dcera, takže pro mě to byla práce za odměnu. Podílel jsem se i na filmu Kytice. Tato zkušenost mi navíc nesmírně pomáhá při natáčení klasických alb – dirigent si díky filmu vypěstuje v hlavě mimořádný cit pro udržení přesného tempa.
Takže si to tempo opravdu držíte v hlavě? Není to tak, že byste si mohl vypomoci digitálním metronomem, který by vám rytmus ukazoval?
To nedělám. Někdy poprosím režiséra, aby mi pustil tempo z už natočeného záběru, který se mu nezdál, a já si ho pak jako dirigent znovu zafixuji. Jde tu samozřejmě hlavně o úsporu času, protože orchestr na natáčecí frekvenci stojí desítky tisíc korun. Je potřeba, aby se za ten vymezený čas natočilo co nejvíce hudby.
Když už mluvíme o rytmu, janáčkovskou tradici jste prý plně pochopil až v Brně. V čem je brněnský Janáček jiný než ten pražský?
Ten rozdíl je markantní. Brněnský Janáček je vyhrocenější, ostřejší a kontrastnější, zatímco pražská interpretace bývá spíše měkká, melancholická a zpěvná. Přiznám se, že ty brněnské kontrasty jsou mi bližší. Nositeli této tradice byli dirigenti jako František Jílek nebo Břetislav Bakala. Naučil jsem se ji přímo od Filharmonie Brno, která v janáčkovské interpretaci zaujímá světové postavení.
Do Japonska jste zavítal na turné více než padesátkrát. Uváděl jste Janáčka i s japonskými orchestry?
Víte, tady jste mě trochu nachytala. Já jsem sice v Japonsku dirigoval Janáčka nesčetněkrát, ale vždy to bylo s Filharmonií Brno nebo se Slovenskou filharmonií. Japonské publikum je velmi konzervativní. Hudba Janáčka nebo Martinů už je pro ně trochu na hraně vkusu, protože jejich doménou zůstává klasicismus a romantismus. Pokud chcete asijské publikum skutečně nadchnout klavírním koncertem, zvolíte raději Rachmaninova nebo Čajkovského.
Vy sám pocházíte z výrazné muzikantské rodiny. Bylo o vaší cestě k hudbě rozhodnuto od dětství?
Naprosto, s klasickou hudbou jsem spjatý celý život. Maminka byla učitelkou klavíru a tatínek patřil k našim nejlepším fagotistům a vyhrál světovou soutěž. Moje sestra hrála jako flétnistka v opeře a švagr byl violistou. Moje směřování k hudbě bylo tedy od raného dětství úplně jasné.
Vybavíte si své úplně první hudební vzpomínky?
Byl jsem tehdy docela drzý kluk. Pamatuji si, jak jsem v roce 1967 přijel do Ústí nad Labem na klavírní soutěž Virtuosi per musica di pianoforte. Někdo se mě u zápisu zeptal: „Tak co, chlapče, jak myslíš, že dopadneš?“ A já suverénně odpověděl: „Já to vyhraju.“ A ono se to skutečně stalo.
Jaké skladby jste hrál?
Vyhrál jsem tehdy se skladbou Pražské zvony od Otmara Máchy. Kvůli nervozitě jsem ji sice začal hrát v úplně špatné oktávě, ale protože šlo o premiéru, nikdo v porotě to nepoznal. Až později mi předseda poroty Pavel Štěpán říkal: „Leošku, měli jsme pocit, že na té soutěži jsi to hrál takovým veselejším způsobem.“
Jak probíhalo vaše přemostění od klavíru a flétny k dirigování?
Studoval jsem na pražské konzervatoři a díky rodinným kontaktům se mi podařilo navázat vztah s věhlasným dirigentem Robertem Brockem, což byl jeden z nejvýznamnějších žáků Václava Talicha. Dirigenty jsem vždy obdivoval – fascinovalo mě, jak vládnou celému orchestru tou malou taktovkou. Na AMU jsem pak dělal zkoušky z flétny i dirigování a přijali mě na oba obory. V roce 1986 jsem je absolvoval oba najednou – flétnu s cenou děkana a dirigování s cenou rektora.
Na HAMU jako profesor v současnosti vedete dirigentské oddělení.
Snažím se studenty vést k vlastnímu názoru, nikdy jsem nechtěl vytvářet klony Leoše Svárovského. Jsem pedagogem na HAMU už dvacet let, prošel jsem cestu od odborného asistenta přes docenta až k profesorovi. Je to obrovská zkušenost. Studenti člověka obohacují, díky nim tak trochu mládnu a jejich nadšení je inspirující s každou novou generací. Hudba se totiž neustále vyvíjí – například interpretace barokní hudby je dnes úplně odlišná než před třiceti lety. Interpretace je velmi subjektivní záležitost. Novosvětská může být rychlá a agresivní, nebo naopak melancholická a empatická. Obojí může být správně, pokud je to přesvědčivé.
Jakou roli pro vás hraje v komunikaci s orchestrem psychologie?
Zásadní. Vždycky studentům říkám, že dirigování je z devadesáti procent diplomacie. Musíte být perfektně připravený profesionál a k lidem se chovat velmi slušně. Musíte vyžadovat přesně to, co chcete, ale musí to mít pevnou a slušnou formu. Někdy narazíte na někoho, kdo vás zkouší vyprovokovat. To musíte zvládnout slušně, ale rázně. Jakmile orchestr o svém pojetí přesvědčíte, výsledek je vždy pozitivní.
Svá přesvědčení ale také měníte?
Je neuvěřitelné, jak se nahrávka stejné skladby liší v různých etapách života. Například Dvořákovu Slavnostní mši jsem natočil třikrát s různými orchestry a jsou to tři úplně jiná provedení. Životní zkušenost v tom hraje velkou roli. I když dirigujete jednu symfonii opakovaně na turné, nikdy to není stejné. Jednou jste unavená, jindy máte „sluníčko v hlavě“, a to vše se promítne do tempa i charakteru. Hudba není konzerva, nikdy není stejná.
Ani ta konzerva není vždy stejná! Děkuji, že jste si na dnešní povídání našel čas.
