Hudba není sled not, ale proud příběhů a emocí, které si mezi sebou vyprávějí nástroje, říká Steven Isserlis

Vaše koncerty a nahrávky odhalují vaše silné zkušenosti s vystupováním. Můžete našim čtenářům povědět o pocitech, které zažíváte před publikem?
No, ty se velmi liší! Může to být cokoli od hrůzy až po extázi…

Na pražském koncertě budete hrát hudbu ruských a sovětských skladatelů. Jak vznikla výše zmíněná dramaturgie?
Mezi těmito třemi díly existují silné vazby. Za prvé, Rosowského i Šostakovičovo trio jsou plné židovských témat, což je spojuje – navzdory jejich velmi odlišným atmosférám. A Šostakovičovo a Čajkovského trio jsou oba vášnivé nářky, elegie pro milované přátele (ale s důsledky daleko přesahujícími osobní). Mimochodem, Šostakoviče bych popsal spíše jako ruského než sovětského – myslím, že by to ocenil.

Co pro vás představuje hudba Dmitrije Šostakoviče? Je pro vás prostá politických konotací?
Samozřejmě lze v mnoha (i když zdaleka ne ve všech) dílech Šostakovičovy hudby slyšet politické implikace – ale především je to hluboce lidská hudba, kterou složil opravdový mistr, jehož umění přežije dlouho poté, co vzpomínky na Sovětský svaz vyblednou.

Kdo pro vás objevil hudbu Šalamouna Rosowského?
Upřímně si to nepamatuji! Promiňte…

Vaše výtvory ukazují promyšlený přístup ke konstrukci melodií. Jak budujete interpretační koncept melodií?
O „melodiích“ jako takových vlastně nepřemýšlím, spíše přemýšlím o harmoniích, struktuře, frázích – a příbězích.

Dáváte přednost sólovému vystupování s orchestrem nebo v komorním souboru? Co pro vás znamená komorní hudba?
Pro mě je veškerá hudba komorní hudba! Vezměte si například Dvořákův Koncert pro violoncello – dialog v celém díle mezi různými hlasy, pocit vyprávění sdíleného mezi mnoha různými nástroji. Co jiného je to než komorní hudba? Ale rád si ve svém hudebním životě ponechávám kombinaci koncertů, recitálů a hraní se souborem – všechny jsou stejně důležité.

Jaký je váš vztah k české hudbě? Hrál jste violoncellový koncert jiného českého skladatele než Dvořáka?
MILUJI českou hudbu! Účastnil jsem se sérií české hudby v Londýně, New Yorku a Salcburku a další velkou sérii plánuji v roce 2028. Česká hudba má zvláštní kouzlo, které je jedinečné. Nehrál jsem žádný jiný český koncert než Dvořáka, ale dvakrát jsem nahrál všechny tři Martinů sonáty, dvakrát Janáčkovu Pohádku a další díla Suka a Dvořáka a nedávno jsem nahrál Moscheleovu sonátu (disk vyjde začátkem příštího roku). A později letos budu na několika místech hrát čistě český program: hudbu Šťastného, Dvořáka, Moschelese, Suka, Janáčka a Martinů. Všechna tato díla jsou úžasná.

Můžete popsat nástroj, na který budete hrát v Praze?
Bude to “Markýz de Corberon” Stradivarius z roku 1726, který mi laskavě zapůjčila Královská hudební akademie v Londýně.

Jaké jsou vaše nejbližší plány?
No, Evgeny, Joshua a já zopakujeme náš program ve Vídni a Paříži; a krátce nato jedu na tři týdny do Japonska. A tak jde život dál…

Děkujeme za rozhovor!