Hudba potřebuje čas na rozvinutí příběhu, říká slovenská skladatelka Ľubica Čekovská

Těšíte se na symfonickou narozeninovou oslavu během Košického hudebního jara?
Upřímně říkám, že to bylo jedno z nejkrásnějších překvapení, které jsem vůbec nečekala a velmi příjemně mě potěšilo. Jsem vděčná a šťastná za možnost být součástí programu Košického hudebního jara. Tím spíš, že jde o autorský koncert a mohla jsem si vybrat z toho, co je v mé tvorbě aktuální. Navíc se tato konstelace hvězd s vaším skvělým hudebním tělesem doplní o jméno dirigenta Andrease Ottensamera, kterého si velmi vážím.

O+

Můžeme se pozastavit u vašeho dramaturgického výběru skladeb?
Hudba je mou vášní, rozděluji ji jen na tu dobrou a tu méně… Mezi moje srdcovky patří filmová hudba. Tak jsem se rozhodla přispět i tímto žánrem a propojím dvě pohádky – Zakletá jeskyně a Tři zlaté dukáty, které jsou z režisérského pera Mariany Čengel Solčanské, mé dobré přítelkyně.

Symfonickou oslavu otevře vaše dílo Maison de la Musique en sept périodes…
Jde o velkou 45minutovou skladbu, premiéru měla loni na podzim. Vznikla na objednávku Gesamtkunstwerk s podporou UNIQA a Nadace EPH, vlastně to byla objednávka Slovenské filharmonie. Budova jako „Chrám hudby“ nacházející se v blízkosti řeky a zasazená do běžných zvuků města, tramvaje, zvony dómu… Goethemu se připisuje přirovnání architektury k zamrznuté hudbě. Architektura bude totiž vždy existovat v prostoru bez vztahu k času. Naopak hudba pro svůj život čas potřebuje. V sedmi částech cyklu citlivě „rozmrazuji“ svůj příběh hudby inspirovaný vnitřními i vnějšími vlivy kulturně-společenských událostí, které slovenskou metropoli v ostatních dekádách přetekly. Těší mě, že zazní i v krásném prostředí Státní filharmonie Košice, která má velmi silné historické kořeny a dějinné souvislosti.  

Další dílo, které zazní, je 24minutová velká orchestrální skladba, jmenuje se Palingenia, v překladu Jepice. Hans Christian Andersen ve své povídce Der Traum der alten Eiche (Sen starého dubu) vystihl podstatu života a jeho krásy: „Skončí veškerá nádhera světa, až zemřeš?“ „Ne,“ řekl strom, „určitě to bude trvat déle, nekonečně déle, než si dovedu představit.“ „No, pak máme stejně vymezený čas života, jen rozdílně počítáme.“

Život jepice trvá 24 hodin, tedy jeden den se rovná jednomu životu a tento čas se promítá do trvání 24minutové skladby, která se skládá ze tří částí: Probuzení – Život – Spánek (jako pohřební nářek). Vývoj jepice probíhá poměrně dlouho, její krásný „tanec života“ ale končí jako obrovský „květ“ z jejich mrtvých bílých tělíček na řece. Rybáři mu říkají „Dunavirág“ – Květ Dunaje. Tato symfonická skladba na objednávku Essen Philharmony Orchestra měla premiéru před deseti lety, připravil ji Tomáš Netopil.

Zajímal by mě váš umělecký vztah k estonskému skladateli Arvo Pärtovi. Možná tušíte, kam mířím…
Ano, tuším a tleskám koncertu s tvorbou Arvo Pärta, krásnému dramaturgickému počinu vašeho festivalu. Když jsem studovala na Královské hudební akademii v Londýně, právě Arvo Pärtovi věnovali na půdě akademie opravdu krásný prostor. Program završil koncert, kde mimo jiné zazněla Pärtova Symonie č. 4 a 5 a moje první symfonická skladba Turbulence pod dirigentskou taktovkou Edwarda Gardnera. Tam jsme se seznámili. Později jsem byla Pärta navštívit i v Berlíně. Když vyšlo moje CD Passing Impressions, poslal mi krásný rukou psaný dopis v azbuce, věnovaný mým skladbám. Je to bezprostřední člověk, který jako by odložil jakékoli své ego. Chvíle v jeho přítomnosti byly pro mě darem, měla jsem vždy ten nejkrásnější a nejčistší pocit. Velmi mě těší, že je součástí vašeho festivalu a pokud by mi to čas dovolil, mohu si ho alespoň takhle z dálky poslechnout.

Milá Ľubico, uvidíme se tedy 28. května 2025 na koncertě. A těšíme se už na předkoncertní setkání!
I já. Hudba probíhá v čase a potřebuje svůj čas na rozvinutí příběhu. Předkoncertní setkání je kouzelný moment, kdy má posluchač možnost seznámit se s autorem či dirigentem, a ještě větší zážitek má v okamžiku, kdy celý orchestr náhle utichne a nastane magická harmonie orchestrálních hráčů, kteří se soustředí pouze na to, co mají před sebou.