Hudbou ke zdraví

  1. 1
  2. 2

Zápisky putujícího hudebníka (2)

Je to poměrně nedávno, co mexická dirigentka Alondra de la Parra oznámila, že ruší své závazky v sezoně 2015/16 z důvodu mateřské dovolené. Na jednu stranu tím přilila oheň do šovinistických kotlů, ze kterých se linou výroky o méně práceschopných ženách. Na druhou stranu vzbudila sympatie, protože co je hezčí, než s klidem a úsměvem na tváři oznámit takto radostnou novinu. Shodou okolností jsem sám řešil stejnou situaci, samozřejmě v pozici otce. V září loňského roku se nám s ženou narodila v Berlíně zdravá a krásná holčička. Jelikož s přesností určení termínu porodu lze počítat asi tak jako s přesností doletu italských aerolinií, dopředu jsem nevěděl, zdali budou narušeny mé koncertní povinnosti. S blížícím se příchodem novorozence se nakonec opravdu ukázalo, že termín do jedné z mých koncertních povinností pravděpodobně zasáhne. Ohroženo bylo sólové vystoupení s orchestrem, a tedy bylo mou povinností celou situaci oznámit pořadateli. Naštěstí jsem se setkal s velmi přátelskou a lidskou reakcí, ačkoliv jsem měl celou dobu černé svědomí z toho, že něco komplikuji.

U slova komplikace zůstanu. Je to tři roky zpátky, co jsem dostal nabídku vystoupit na jednom festivalu s Bachovými suitami. S chutí jsem se této výzvy chopil a začal program připravovat. Koncert se měl konat v kostele v měsíci listopadu – v mé hlavě tedy zasvítil pomyslný výstražný vykřičník a já jsem se nechal organizátory ujistit, že v kostele neklesne teplota pod určitou hodnotu. Bohužel jsem si již nepohlídal, aby tato úmluva byla zanesena i do smlouvy… Přes všechna ujištění byla po příjezdu v kostele zima. Ne velká, ale dostatečná na to, aby se vám po půl hodině hlásily prsty, že se jim tolik hýbat nechce. Měl jsem sto chutí koncert ihned odříci, ale před kostelem už stál přenosový vůz, na cestě byli pozvaní posluchači. A teď – co s tím? Komplikace jako vyšitá. Bachovy suity jsem nakonec odehrál a dokonce to byl i koncert podařený. Celou dobu jsem však věděl, že jdu takzvaně přes limit. Hned pár dnů na to se dostavil výsledek: bolavý kloub na levé ruce. Trvalo týdny, než mne bolest přestala obtěžovat a trvalo další měsíce, všehovšudy celé dva roky, než jsem bolest přestal úplně cítit. Při ohlédnutí zpátky se mé rozhodnutí jeví jako nerozvážnost či doslova hloupost. Ale řekněte, co byste dělali vy? Program již měsíce nacvičený, nahrávací tým nastoupený, hosté na cestě. Není to lehká otázka, že?

S oblibou srovnávám hudbu a sport, protože oba obory mají leccos společného. Zásadně je však odlišuje fakt, že muzikant může odehrát koncert s bolestí hlavy a devětatřicítkou na teploměru, zatímco fotbalista by po pár minutách padl k zemi jako střelený. Sám jsem několik takových koncertů odehrál, jelikož nemoc přišla znenadání. Často se od svých kolegů dozvídám, že právě tyto koncerty jsou vždy hodně speciální a leckdy se člověk v nemoci vyšvihne k neuvěřitelným výkonům. Nic naplat, hudba je chemie mezi interpretem a posluchačem a při bouřlivém boji s nemocí má tělo chemie více, než dostatek. Několikrát jsem musel koncert z důvodu nemoci zrušit, někdy byl koncert zrušen z důvodu nemoci mých spoluhráčů.

Vzpomínám si na kuriózní případ, kdy jsem měl vystoupit s francouzským klavíristou Jeanem Fondou, synem legendárního violoncellisty Pierra Fourniera. Pikantní byl již fakt, že mi klavírista bez diskuzí nadiktoval celý koncertní program, který tehdy přišel faxem, načmáraný klavíristovou vlastní rukou. Je to snad jediná faxová zpráva, kterou jsem kdy obdržel. Pointa však měla přijít později. Blížil se termín koncertu a – zrušeno. Nepamatuji si již uvedený důvod, avšak upřímně vám mohu prozradit, že se mi ulevilo, protože není nic hezčího, než finišovat přípravu koncertního programu a darem dostat ještě nějaký další čas na studium! Těšil jsem se tedy na druhý termín, na který jsem byl ještě lépe připraven a – zrušeno! Opět a zase, tentokrát byla omluvenka klavíristy jiná, snad něco se zlomeninou. Když poté zrušil koncert i do třetice, s pořadatelem jsme se shodli, že tento francouzský vlak do zastávky Praha asi nepřijede a že ho ani již nemáme chuť čekat.

Pro hudebníka je zdravotní stav alfou a omegou – jeho tělo je pracovní nástroj, který zásadně rozhoduje o jeho úspěchu či neúspěchu. Jaký stav, kterého by měl violoncellista, klarinetista, či tympánista dosáhnout, je tedy ideální? Jistě není vhodný jakýkoliv extrém. Vypracovaný a svaly obalený hudebník je pohledný artikl, ale ne nutně výhra v loterii pro hudbu samotnou. Tělo by spíš mělo být celkově vyladěné tak, aby mohlo bez jakýchkoliv překážek sloužit příkazům mozku shora. Nejedná se pouze o ruce, které při hře na nástroj hrají největší roli, jde o celkovou stavbu těla. Při hře na cello jsem zjistil, že pokud nemám dostatečně zpevněné svaly břišní a zádové, na pódiu mne začínají chytat křeče a silně mne omezují v motorice. Na samotné hledání múzy tedy moc času již nezbývá.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat