Je to takřka neuvěřitelné, ale letos se koná už 21. ročník u nás ojedinělého festivalu Hudební fórum Hradec Králové s podtitulem festival soudobé orchestrální hudby. Pořádá jej Filharmonie Hradec Králové společně s Českým rozhlasem. Prezidentem festivalu zůstává Lukáš Hurník, dříve šéfredaktor stanice Vltava, nyní D dur, který se o vznik festivalu zasloužil. Stanice D dur všechny koncerty tohoto ročníku živě přenáší.
Letošní ročník dramaturgicky vyzdvihuje stoletá výročí silné generace skladatelů evropské soudobé hudby v letech 2025 a 2026 – Györgyho Kurtága (1926), Pierra Bouleze (1925–2016), Friedricha Cerhy (1926–2023), Hanse Wernera Henzeho (1926–2012) a Luciana Beria (1925–2003). K tomu ještě můžeme přidat zařazení dalších autorů s kulatými výročími – Henriho Dutilleux (1916-2013) a Arvo Pärta (1935).
Dramaturgem festivalu je Marek Hrubecký. Čtyři orchestrální koncerty festivalu se odehrávají ve filharmonickém sále dedikovaném Soně Červené. První a třetí koncert festivalu zazní v provedení Filharmonie Hradec Králové, druhý koncert v realizaci Komorního orchestru Pomořanské filharmonie a závěrečný čtvrtý koncert v provedení Filharmonie Brno s Mariánem Lejavou v roli dirigenta. Všechny skladby mají být, podle komentáře, českými premiérami.
Tato recenze je věnována zahajovacímu koncertu festivalu F1/B2 Boulez & Kurtag 100 v provedení Filharmonie Hradec Králové, řízené mladým estonským dirigentem Henrim Christopherem Aavikem se sólistou, francouzským violoncellistou Aurélienem Pascalem. Rozhlasový přenos komentovala s poslechem i do sálu Wanda Dobrovská.
Zahájení festivalu s funerální náladou
První skladbou večera byla Stele (Stéla), op. 33 nejznámějšího žijícího maďarského autora Györgyho Kurtága. Je to jeho první dílo pro velký orchestr, na který si musela Filharmonie Hradec Králové najmout výpomoci v ostatních orchestrech, aby se počty dostala takřka na dvojnásobek svého běžného obsazení, které se využilo i u Dutilleuxe a Bouleze. V partituře jsou předepsány nástroje v plném rejstříku ve flétnách od piccolo po basovou, v klarinetech až po basový a kontrabasový, podobně i u fagotů. Speciální význam má i včlenění Wagnerových tub. Ke konci první věty s odkazem nad kvartetem tub připsal autor Feierlich Hommage à Bruckner (Slavnostně k poctě Brucknerovi). Perkuse jsou obohacené o melodické. Kurtág nadepisuje partituru i řecky στήλη , čímž odkazuje k stélám jako náhrobkům.
V Kurtágově případě byla motivací k tak velkému kusu, do kterého se pustil ve svých 68 letech, smrt jeho přítele, violoncellisty, skladatele a pedagoga Andráse Mihályho. Do té doby vytvářel působivé kompozice pro menší soubory, pro nás je například zajímavá kompozice Kafka Fragments pro soprán a housle, op. 24 z roku 1986. Stéla měla premiéru 14. prosince 1994 s Berlínskými filharmoniky za řízení Claudio Abbadem, se kterým skladatel diskutoval i o významu skladby.
Z uvedených skladeb večera na mne tato vstupní kompozice zapůsobila asi nejvíce, zejména její třetí částí, která má být podle Kurtágových slov spjata s funerální náladou klavírní miniatury Flowers we are z šestého svazku jeho Her/Játékok, ale jde spíše o spjatost nálad. Chybí v ní fascinující řešení opakujícího se homofonně orchestrem procházejícího kvintolového motivu s akcentem a diminuendem, který vypadá jako odkapávání osudového času, jenž pomalu vyhasíná. Velmi jednoduchý nápad, zcela nezvyklý, ale je svou desubjektivizací doslova „dotekem smrti“.
Kurtág vyniká schopností přenést do hudby určitý význam a náladu. Jestliže posluchači po koncertě komentovali, že uvedení autoři měli „mnoho společného“, pak je to bezesporu zcela odlišná práce s hudebními prostředky, než je klasicko-romantická motivická a harmonická dikce. Je zde velké kolísání mezi tichem, jednoduchostí a komplexitou, zahušťování a ředění zvuku, metro-rytmická tekutost střídaná až strojovým rytmem, myšlení v pásmech, gestech a situacích, střídání chaosu a řádu, neobvyklé instrumentace a orchestrace, chromatičnost a disonantnost spíše ve funkci barvy než rozváděného napětí, velké rozpětí intenzity a diapazonu zvuku a podobně. To vše je i v Kurtágovi. Začíná homofonním G, ale okamžitě je disonantně rozmlží následnými „nářky“. Celá první věta je skličující, aby druhá vybuchovala explozivní hněvem, kterým zřejmě Kurtág konotuje psychické fáze smiřování se se smrtí, jež přichází ke konci druhé věty, kdy najednou dochází k jakémusi zklidnění a vymizení. Tato atmosféra připravuje nástup třetí větě (molto sostenuto) s typickými kvintolami odkapávajícího času, který je probarvovaný harmonií v dechové a smyčcové sekci v kráčivých dlouhých tónech a zahuštěné harmonii. Zůstává tichý otevřený konec bez katarze.
Inspirace sbírkou Květy zla je znát, skladba má vlastní osobitý výraz
Následující skladba Henriho Duttilleuxe Tout un monde lointain (Celý vzdálený svět) pro violoncello a orchestr je pro sólový nástroj i orchestr velmi virtuózní. Skladba je inspirovaná Baudelairovou sbírkou Květy zla. Koncert vznikl na objednávku Mstislava Rostropoviče v letech 1968–70 a violoncellista ji premiéroval na Festivalu Aix-en-Provence 25. července 1970 s Orchestre de Paris a Sergem Baudo.
Dutilleux uvedl v rozhovoru pro France Musique, že „verše nejsou ilustrací, ale připomínkou vzdáleného světa, jenž v člověku zůstává.“ Každá z částí má osobitý výraz, který se váže na textovou inspiraci, ale nejedná se o programní hudbu, spíše o nacházení různých výrazových zvukových nálad a možností nástroje. Dutilleux propojuje racionální přístup s velkým citem pro přirozený zvukový svět.
Skladba začíná velmi neobvykle pianissimovým sólem violoncella uvozeným jemně šustivým zvukem činelů, kdy se nástroj jakoby vkrádá a postupně rozmachuje. Je to úplně jiný sociální model instrumentálního koncertu, než je jeho tradice. Kompozice postupně graduje, sólový nástroj se pohybuje ve velmi vysokých tříčárkovaných polohách, ve dvojhlasech. Metrum se rychle střídá. V dramatizaci se zvuk zahušťuje a přechází do scherzózního pizzicata. Violoncello se začleňuje do orchestru. V podstatě všechny nástrojové skupiny mají v tuto chvíli virtuózní party. Nálada se mění v jakési tiché bzučení. Violoncello se pohybuje v jemném, sotva slyšitelném rychlém vysokém rejstříku se střídáním legata s pizzicato a glissandy. To vše vyžaduje od sólisty virtuozitu, kultivovanaý tón, vhled i nadhled, což je typický nárok Dutilleuxovi hudby, která kombinuje poetičnost s racionalitou.
Ve druhé větě Regard (Pohled) je violoncello především velmi zpěvné. Podstatný je i harmonický vývoj v orchestru. Třetí věta Houles (Vlny) je kontrastního charakteru. Tato část začíná dramatickým sólem violoncella ve forte a dvojhmatech. Hudba se živelně rozvíjí v celém orchestru. Violoncello se vynořuje a noří do impresivní vlnící se nebo pizzicatově projasněné zvukové masy. Inspirativní text je velmi poetický: „Tu contiens mer d’ébène, un éblouissant rêve. De voiles, de rameurs, de flammes et de mâts“ (Skrýváš v sobě ebenové moře, oslnivý sen plachet, veslařů, plamenů a stěžňů).
Následující Miroires (Zrcadla) začínají osobitě s odkapávajícím zvukem marimby podbarvující legato violoncella. Reflexivní Zrcadla jsou symbolickým odrazem světa v nitru. Instrumentace je jedinečná, žestě hrají takřka neslyšně v pianissimu, to je velmi obtížné. Jemnost zvuku celého orchestru i violoncella je fascinující, gradace v závěru navazuje na poslední Hymne (Hymnus) inspirovaný textem „Garde tes songes: Les sages n’en ont pas d’aussi beaux que les fous!“ (Chraň své sny. Sny rozumných nejsou tak krásné jako sny bláznů). Nástroj a orchestr jsou v dikci zcela rovnocenné. Hymnus působí synteticky, a i když je poslední část dramatická, její závěr je zvláštním vymizením violoncellového sóla do prostoru.
Mladý francouzský violoncellista přednesl skladbu zpaměti a při vší obtížnosti – uvedené vysoké polohy, střídání artikulace zvuku, virtuózní běhy, dvojhmaty, metrorytmická proměnlivost, dynamické rozpětí – naprosto suverénně. Skladbu má v repertoáru. Jeho tón i ve vysokých polohách byl velmi kultivovaný a nosný, pianissima citlivá. Publikum ocenilo jeho výkon dlouhým potleskem. Stejný obdiv ovšem patřil i náročnému výkonu orchestru, zejména dechové sekci.
Bipolární Mozart a výbuchy orchestru
Kratší desetiminutovou skladbu Le sourire (Úsměv) složil Olivier Messiaen na objednávku u příležitosti dvoustého výročí úmrtí Mozarta. Z programu mne zaujala nejméně. Je spíše vyspekulovaná. Několikrát střídá části jemné a pomalé, impresivní a melancholické s částmi „modéré“, které působí jako náhlé vzruchy až trochu potrhle. Symbolicky, jako by Mozart vykazoval tak trochu bipolární poruchu. Když si vzpomeneme na Formanův film, tak možná… Výraz „modéré“ je instrumentován à la oblíbený „ptačí zpěv“ xylofonů a dechů. Skladba končí pomalou částí do jakéhosi pročištění v dlouhých harmoniích ve smířlivém A dur akordu. To dává smysl.
Po této „odpočinkové skladbě“ program vrcholí náročnými Notations (Notace) pro orchestr Pierra Bouleze. Skladba je typická pro jeho analytický přístup a koncept „otevřeného díla“, „work in progress“, který uplatňuje od 60. let. Dutilleux rozvíjí formu zevnitř, Boulez hledá systém. I proto zakládá IRCAM s výzkumnou složkou. Piluje svůj jazyk (langue), proto stále reviduje skladby. Nevidí svá díla jako jednotlivé uzavřené promluvy, ale jako hledání jazyka hudby. Známý je jeho citát „Écouter, c’est penser“ (Poslouchat, znamená myslet). Jeho typický styl poznáváme i zde. Vyznačuje se například akcentovanými zvuky s dozvučnými, nebo i přípravnými aurami, jasně definovanými a oddělenými zvukovými gesty většinou ve světlé barvě podepřené instrumentací s melodickými perkusemi.
Podobně jako Umberto Eco v románu Jméno růže vrství různé čtenářské úrovně a strategie, i Boulez tvoří v jakémsi polyparametrickém stylu a obdobně jako Kurtág se v uvedené skladbě mentálně odráží od své klavírní drobnosti (Miniatur pro klavír z roku 1945) a přitom vytváří něco zcela nového. Každá věta je specifická s jasně definovanou hierarchií parametrů. Interpretačně patří Boulezovy Notace k nejnáročnějším. Boulez v nich prokazuje skvělou znalost instrumentace a orchestrace, ve které sjednocuje zvuk například i dusítky žesťů. Myslím, že bylo šťastné, že dirigent přeházel části skladby, i když nevím, jak by se s tím vyrovnal perfekcionistický Boulez. Druhá část, která začíná doslova výbuchem orchestru, který musí hrát jako „jeden muž“ v náročné rytmice a synkopaci a končí náhlým utnutím ve vysoké dynamice byla fantastickým závěrem. Předeslal jí třetí část, která má spíše organickou sazbu s dynamickými vlnami a má takřka filmový charakter. Svou zvukovou komplexnostní a délkou to byla nejnáročnější skladba večera nejen pro orchestr, ale i pro publikum.
Netuším, jak dlouho orchestr s mocnými výpomocemi zkoušel, ale fascinoval mne jeho výkon, už proto, že české orchestry mají mizivou zkušenost s tímto po všech stránkách náročným stylem. Bezpochyby ohromná práce mladého dirigenta Henriho Aavika, který řídil koncert bez velkých efektů a zdálo se i bez únavy. Už mnohokrát jsme se přesvědčili, jak dokážou skvělí dirigenti orchestr povznést.
V této souvislosti velká poklona všem – skvělému dirigentovi, sólistovi, výkonu orchestru, dramaturgii i festivalu. Bohužel, tento typ programu nemá ještě stále své publikum. Sál nebyl plný a odezva taková, jakou by si umělci zasloužili. Jen drobnost – přenos rozhlasového komentáře Wandy Dobrovské do sálu je určitě přínosem, ale její rozhovor s dramaturgem festivalu nebyl technicky zvládnutý. Projev Marka Hrubeckého byl vedle motivačního tónu Wandy Dobrovské neslyšitelný, škoda.
Hudební fórum: B2/F1 – Boulez a Kurtág 100
9. října 2025, 20:00 hodin
Sál Soni Červené, Hradec Králové
Program
György Kurtág: ΣΤΗΛΗ (Stele), op. 33
Henri Dutilleux: Tout un monde lointain… pro violoncello a orchestr
Olivier Messiaen: Un Sourire
Pierre Boulez: Notations I, VII, IV, III, II
Účinkující
Aurélien Pascal – violoncello
Filharmonie Hradec Králové
Henri Aavik – dirigent
