Hudební salón Café crème připomněl 100. výročí úmrtí Erika Satieho

Hudební salón Café crème nabízí již šestnáct let cyklus komorních koncertů, jejichž obsahem je i netradiční spojení hudby staré a moderní, hudby a divadla, literatury, výtvarného umění a dalších. Cyklus se tradičně koná v kostele sv. Vavřince, který svým intimním prostředím pomáhá navodit atmosféru salónu, kde se scházejí hudbymilovní přátelé. Filozofie Hudebního salónu Café crème by tak ráda navázala na prvorepublikové salóny, kde kromě hudebního programu šlo rovněž o společenské setkávání a debaty nad sklenkou vína, kam přicházeli také umělci i politici a další významné osobnosti. Tuto vizi však není lehké naplnit. Domnívám se, že jednohubky s česnekovou pomazánkou a domácí drobné pečivo, ponechané napospas návštěvníkům v předsálí v otevřených plastových krabicích, k naplnění takové vize nevedou, i když přítomné publikum se zdálo být spokojeno. Základem komorních večerů jsou ovšem špičkoví interpreti a zajímavé dramaturgie. 

Klavírní skladby odstartovaly koncert

Atmosféru domácího salónního koncertu tak vytvořilo především uvedení klavírních skladeb na čtyři ruce Tři kusy ve formě hrušky – Způsob začátku, Přehlídka 1. Preludium červené opony, 2. Čínský kouzelník v podání Dagmar Šaškové (zpěvačky) a Moniky Knoblochové (cembalistky). Poučená dramaturgie představila v úvodu koncertu nejstarší a nejmladší Satieho skladbu – Ogives I (1886) a písňový cyklus Ludions (1925). Nutno pochválit, že současně s programní lístkem se dostalo posluchačům tištěného překladu těchto i následujících písní Trois Mélodies. Škoda jen, že nebyly vytištěny také texty uváděných Satieho „melodrámků“, a to i přesto, že byly interpretovány v českých překladech (viz dále).

Melodramatická tvorba Erika Satieho je velmi specifickou záležitostí. Satie sám tyto malé cykly, psané v letech 1912–1915 jako melodramy neoznačil. Bývají uváděny jako „humoristické klavírní suity s vlastním textem“ a zdánlivě jako kdyby obě pásma – literární a hudební jen tak volně plynula vedle sebe. Při hlubším pohledu se však vždy ukáže skrytá souvislost. S výjimkou cyklu Sport a hry, který se skládá z 21 částí, se jedná zpravidla o drobné třívěté celky, většinou s věnováním přátelům. Dramaturgie koncertu vybrala Myšlenky téměř poslední z roku 1915, poslední dílo z humoristických suit, které na rozdíl od většiny z nich neobsahuje žádné hudební citace pro parodistický efekt. Také rozmarnost textové složky je utlumena, básník se obrací k sobě samému a vyjadřuje pocity rozčarování a zklamání. (Vypovídající hodnotu zde mají dedikace jednotlivých částí jeho slavným přátelům Claudu Debussymu, Paulu Dukasovi a Albertu Rousselovi.) Následující Tři destingované valčíky znechuceného dandyho z roku 1914 představují naopak silně ironizující hudební portrét narcistického dandyho, jímž byl patrně míněn Maurice Ravel, s nímž se právě to léto Satie názorově rozešel. První polovinu programu doplnily dvě klavírní skladby 2éme Gnossienne a 3éme Gymnopédie. 

Interpretace děl

Náročný program ukázal, jak specifickým autorem Erik Satie je. Jeho nezaměnitelná hudební řeč, zdánlivě jednoduchá, ale o to více náročná na interpretaci, staví především klavíristu před nezvyklé úkoly. Faktem je, že Satie interpretům příliš nepomáhá; notový zápis je jen málo vybaven návodnými pokyny, hudba není členěna do taktů taktovými čarami a literární složka, ač často přítomná, není návodná k hudební interpretaci, spíše se chová jako „partner pro diskusi“. Je tedy na interpretovi samém, aby odkrýval autorovy hluboké myšlenky, jako je obdiv a nápodoba architektury gotických katedrál, inspirace gregoriánským chorálem a exotickými mody, hluboké vcítění a schopnost vykreslení francouzského milieu, extrémní odpor k tradiční vážné hudbě, jenž se projevuje řadou výstředností, žertů, parodistických prvků a tak dále. Monika Knoblochová se již mnohokrát vyznala z lásky k dílům Satieho a z jejího průvodního slova ke koncertu bylo patrné, že o něm mnoho ví. Avšak k dokonalé interpretaci je třeba ještě dokonalá klavírní technika a snad i určitá specializace. Tady se ukázalo, že přece jen cembalová technika přenesená na klavír nestačí. V souhře pak se do jisté míry dokázala prosadit vynikající zpěvačka Dagmar Šašková, jejíž mimořádně znělé výšky pronikly i přes bariéru robustního klavírního zvuku. Velkým problémem se však stalo provedení melodramů, kdy i zkušený interpret Filip Sychra přes svůj barevný sytý hlas a skvělou výslovnost většinou nebyl slyšet. Tento problém zřejmě nebyl interpretům předem neznám, jenže místo korekce klavírního zvuku přidali recitátorovi mikrofon, který problém nevyřešil, ale zkomplikoval rozmazáváním Sychrovy pregnantní výslovnosti. 

Mluvené slovo u melodramu je zásadní pro pochopení celé skladby, a to se bohužel týká i Satieho, i když někteří chápou jeho melodramy jako svébytné klavírní skladby s přidaným komentářem. Právě po seznámení s textem je jasné, že se o pouhé komentáře nejedná.

Kabaretní tvorba Erika Satieho

Druhá část programu byla věnována kabaretní tvorbě Erika Satieho, jak naznačil i „převlek“ obou interpretek. Pro objektivitu svého úsudku jsem si přesedla do jiné části sálu, abych vyloučila nepříznivou akustiku prostoru. Byrokratická sonatina z roku 1917, neoklasická parodie, která je vyvrcholením Satieho humoristické klavírní tvorby, sice opět nebyla srozumitelná, kabaretní písně už vyzněly lépe. Domnívám se však, že to nebylo akustikou místa, ale přispěl k tomu odlehčenější klavírní part prezentovaných písní. Pro dlouhé texty kabaretních písniček bylo užito promítání na stěnu, což ovšem v podmínkách členitosti prostor k sezení v sále sv. Vavřince není viditelné ze všech míst, a tak část publika o tyto podstatné informace přišla. Kdo měl to štěstí, že na texty viděl, pobavil se především písněmi Automobilový omnibus, Říšská Diva a U doktora, které v mnohém připomínaly humorné kramářské písně. Zcela mimořádně se zdařila závěrečná píseň Chci Tě, která vyvolala bouřlivý potlesk a kratičký přídavek.