Netradiční zahájení festivalu
51. ročník ostravského festivalu Hudební současnost zahájil Pražský improvizační orchestr, a to zcela netradičně v kulturním domě Trisia v Třinci. Díky spolupráci Marcely Kysové, ředitelky Hudební současnosti, a osvíceného dramaturga třineckého kulturního domu Franciszka Humla se po několika letech příprav podařilo tento náročný projekt zrealizovat.
Pražský improvizační orchestr není na poli improvizované hudby žádným nováčkem. Založili ho Petr Vrba a George Cremaschi již v roce 2012 a za tu dobu spolupracoval s více než 120 umělci z celého světa a vystoupil také na řadě významných festivalů nejen v ČR (Ostravské dny, Alternativa, vs. Interpretation, Jazz Goes To Town, HearMe! či prestižní rakouský festival Konfrontationen). Soubor tvoří okolo patnácti soudobých hudebníků, kteří se intenzivně věnují volné improvizaci a čtení grafických a otevřených partitur.
Na zahajovacím koncertu festivalu Hudební současnost v pátek 10. října 2025 v kulturním domě Trisia v Třinci se soubor čítající devět hráčů z několika zemí (ČR, Austrálie, Rakousko, Slovensko a částečně i Libanon a USA) v pečlivém dramaturgickém konceptu rozhodl představit publiku průřez tvorbou umělců všech generací, zabývajících se tvorbou grafických partitur. Program obsahoval pestrý repertoár, od průkopníků a členů newyorské školy Earle Browna a Christiana Wolffa přes česko-slovenský underground (Milan Adamčiak, Milan Grygar, Jan Steklík) až po premiéry současných tvůrců George Cremaschiho, Petra Hanouska, Franciszka Humla a Pavla Nesita.
Petr Vrba a George Cremaschi na začátku promluvili k publiku a vyzvali jej ke spolupráci, dotazům, diskuzi, což bylo velmi příjemné a navodilo to vnímavou a přátelskou atmosféru. Papírový program koncertu obsahoval i otištěné grafické partitury každého z autorů, a tak mohli posluchači porovnávat slyšené s viděným a nechat na sebe působit vskutku multimediální zážitek.
Všichni umělci předvedli své důmyslné a novátorské řemeslo
Ač by se mohlo zdát, že skladby sklouznou do nějakého univerzálního zvuku a jedna bude jako druhá, opak byl pravdou. Každá skladba měla svůj charakter a vlastní výstavbu. Snad jen v prvních dvou skladbách – December 1952 Earle Browna a For Five or Ten Peoples Christiana Wolffa z roku 1962 – jsme mohli nalézt určité společné rysy a podobnou poetiku. Stále však bylo co poslouchat a objevovat. Nesmírně důmyslné způsoby hry na elektrickou kytaru rakouského umělce Burkharda Stangla – využívající mimo jiné jehlice či drátěnku – doplňovala specifická hra na pletací stroj dopleta brněnského umělce Ivana Palackého.
Do výsledného zvuku výrazně přispíval i preparovaný klavír Magdy Mayas, plný magnetů a bambusových tyčinek, dále kytara Slováka Michala Matejky, kontrabas George Cremaschiho, trubka Petra Vrby a tenor saxofon s klarinety Pavla Zlámala. Všechny tyto nástroje vstupovaly do hudebního dění vždy v pravý čas – s přesně zvolenými sekvencemi, které obohacovaly celkový zvuk barevnými vstupy, rozšířenými technikami a osobitou kreativitou jednotlivých hráčů. Elia Moretti při hře na vibrafon využíval spíše smyčec než paličky a stejně tak bicí souprava v rukou geniálního Tonyho Bucka z Austrálie nezněla vůbec jako bicí souprava, ale jako nástroj, který proplouval, dokresloval a spojoval. V případě potřeby na sebe dokázal upoutat i pozornost, a to velmi rafinovaným způsobem.
Výrazně jiná byla skladba Configurations for Large Orchestra slovenského skladatele, violoncellisty, muzikologa a experimentálního básníka Milana Adamčiaka, který rád překračoval tradiční hranice umění a směřoval ke konceptům otevřené opery, akční hudby a různých intermediálních forem. Objevila se zde výraznější a delší sóla, vyniklo zvláště sólo kontrabasové, basklarinetové a bicí, a objevily se také návraty, které jsou pro formu důležité a vítané. Závěr první poloviny patřil skladbě Barevná partitura Milana Grygara, výtvarníka, jenž se od roku 1965 věnuje akustickým kresbám, v nichž spojuje kresbu se zvukem. Hudba se zde na čas zastavila a na bázi opakujících se motivů jsme na ni mohli nahlédnout a prohlédnout si ji ze všech stran.
Po přestávce, ve které byli hráči zahrnuti dotazy ze všech stran, že si málem ani nestihli odskočit, následovala neméně zajímavá druhá část koncertu. Je zcela na místě, že byly do programu zařazeny také tři partitury opavského autora Petra Hanouska, neboť tento skvělý pianista, improvizátor, pedagog, organizátor a hlavně kreativní vizionář (jen namátkou uvádím z jeho nápadů – soutěž Beethovenův Hradec, Dílna pro nejmladší skladatele v Hradci nad Moravicí, skladatelská soutěž Múzy Ilji Hurníka, jeho inspirativní improvizační semináře na klavírních kurzech v Mikulově i jinde) měl vždy velmi blízko k propojování hudebního umění s vizuálním, nejen ve skladbě, ale i v improvizaci, ke které vedl a inspiroval celou řadu svých žáků. Jeho tři partitury (Partitura 1, 2, 3) z roku 1991 jsou pohlazením na duši nejen zvukově, ale i vizuálně. Ladné linky, křivky, pero, tuš a prázdná partitura jako podklad pro nesmírně zajímavé tři vizuální události přímo si říkající o převedení do hudby.
Druhá polovina patřila grafické partituře
Návaznost čistě náhodná, ale zajímavá. V roce 1991, kdy Petr Hanousek vytvořil své tři partitury, se narodil autor následující grafické partitury a duchovní otec myšlenky pozvat Pražský improvizační orchestr na severní Moravu Franciszek Humel. Jeho skladba s anglickým názvem Galactic Journey – A Hand Unwashably Stained by the Crimson Nebula, který bychom do češtiny přeložili asi jako Galaktická cesta – Ruka navždy poznamenaná (poskvrněná) rudou mlhovinou z roku 2025, vytvořená na zakázku orchestru, zazněla v premiéře a už její název napovídá o tom, jaké mohou být s kresbou grafické partitury potíže.
Druhou premiérou bylo Vzkříšení slz Pavla Nesita. Oproti divoké (jak vizuálně, tak hudebně) červenočerné Galaktické cestě Franciszka Humela se Vzkříšení slz Pavla Nesita neslo v jemné, něžné a zamlžené kombinaci modrých a žlutých skvrn. Minimálně tomu tak bylo při začátku, který byl opravdu kontrastně jemný a dával prostor a čas vyniknout nádherným barevným kombinacím neobvyklých nástrojů, či obvyklých nástrojů, na které je hráno neobvyklými technikami. V tu chvíli jsem si přála, aby se čas zastavil. Dovedu si představit, že by tato průzračná plocha trvala i dvojnásobek či trojnásobek času.
Ptačí partitura českého výtvarníka, vizuálního básníka a performera Jana Steklíka je nejen osobitým grafickým dílem, ale i výzvou pro její otisk do podoby hudební, která následuje zcela přirozeně. Koncert ukončila poslední premiéra – dílo samotného zakladatele ansámblu, kontrabasisty George Cremaschiho s názvem Charlotte Three. Jednalo se o tři části převážně v plném zvuku celého orchestru, což bylo na závěr jistě dobrým tahem.
Nezbývá, než poděkovat souboru i všem zúčastněným autorům, popřát grafické hudbě, ať nadále vzkvétá, autorům, ať nápady stále přicházejí a festivalu Hudební současnost, ať má i na dalších koncertech tak zanícené a vnímavé publikum. Totiž i přes poznámku z úst Petra Vrby: „Klidně odejděte, když vás to nebude bavit, bude to náročné,“ neodešel jediný posluchač.
Hudební současnost: Inspiration
10. října 2025, 18:00 hodin
KD TRISIA Třinec
Účinkující
Burkhard Stangl – kytara
Ivan Palacký – pletací stroj dopleta
Magda Mayas – preparovany klavír
George Cremaschi (kontrabas)
Pavel Zlámal – klarinety, tenor saxofon
Tony Buck – bicí
Elia Moretti – vibrafon
Petr Vrba – trubka, elektronika
Michal Matejka – kytara
