Hudební současnost završila letošní ročník Freejazzovým triem

Ve středu 16. listopadu se uskutečnil poslední ze série šesti koncertů Hudební současnosti, unikátního festivalu zaměřeného na soudobou hudební i jinou uměleckou tvorbu. Koncert Freejazzového tria v sále Janáčkovy konzervatoře v Ostravě se tak stal závěrečnou událostí barvitého festivalového programu, v němž nechyběly tvůrčí dílny pro děti, umělecké interpretační kurzy či odborné konference.

Už samotné označení Freejazzové trio, jež jeho představitelé zvolili pro účely festivalového projektu, v sobě neslo příslib ne zcela tradičního hudebního zážitku. Toto očekávání bylo rozhodně naplněno. Nevšední bylo již samotné obsazení, v němž se na hudebním dění podílely současně klavír, kontrabas a cimbál, nástroj v jazzovém světě poměrně zřídka slýchaný.

Trojice vynikajících hudebníků, známý ostravský klavírista a jazzman Vlastimil Šmída, kontrabasista a absolvent pražské Vyšší odborné školy Jaroslava Ježka Marian Friedl a špičkový hráč na cimbál a velký propagátor tohoto nástroje Daniel Skála, přinesli posluchačům hudbu, již bychom jen těžko zařadili do některé ze škatulek hudebních žánrů a stylů. Jejich téměř výlučně improvizační tvorba v sobě promítala okamžiky jazzové, moderně kompoziční i nádechy lidové melodiky.

Celý koncert byl koncipován nikoliv pouze pro sluchový vjem, nýbrž jako komplexní umělecký zážitek. Scénu doplňovaly tři skulptury vytvořené studenty Fakulty umění Ostravské univerzity: laminátová kráčející postava, která se v horní části transformovala v korunu stromu, v pozadí dřepící mužská postava životní velikosti, otočená k publiku zády, v popředí uprostřed betonová plastika znázorňující stylizovanou figuru psa zakusujícího se do měsíce.

Tyto objekty nebyly na scéně samoúčelně, neboť se staly námětem pro trojici volných improvizací Daniela Skály, v nichž představil svůj nástroj v širokém spektru hudebních charakterů a interpretačních možností, od jemných zasněných tónů, jež jako první protnuly temnotu i napjaté ticho v začátku koncertu, přes průrazné expresivní souzvuky až po perkusivní zvuky tvořené paličkami o tělo nástroje.

Celkový dojem doplňovala také vynikající práce osvětlovačů, kteří pracovali s jemným nasvícením soch či hudebníků, ale také s naprostou tmou, podtrhující atmosféru intimity celého večera. Sporé a decentní osvětlení bylo spojujícím vizuálním článkem celého koncertu.

Aby byl výčet uměleckých rovin ucelený, nutno zmínit také improvizaci s tancem, na níž se podíleli Vlastimil Šmída s tanečnicí a pedagožkou Janáčkovy konzervatoře Miroslavou Mechelovou. Umělecké spojení těchto dvou umělců bylo natolik obdivuhodné, že jsem byla místy na pochybách, zda improvizuje pianista na pohyby tanečnice nebo naopak ona na hudbu klavíru.

Freejazzové trio bylo toho večera na pódiu stálicí, nikoliv však po celou dobu jediným protagonistou. Ve třech skladbách koncertu se stalo doprovodným tělesem třem dětským zpěváčkům z Múzické školy v Ostravě Mariánských Horách: Anně Opartyové, Martinu Šindlerovi a Adamu Olšaníkovi. Děti zazpívaly písně, jež se svým charakterem sice řadí do sféry populární hudby a zdánlivě do konceptu festivalu nezapadají. To ovšem pro myšlenku koncertu naprosto nebylo podstatné. Jak sám umělecký ředitel festivalu a zároveň dramaturg tohoto koncertu Daniel Skála v úvodu podotkl, jednou z myšlenek tohoto hudebního setkání je prokázat uměleckou opravdovost a zápal. Pokud tyto kvality hudebníkům nechybějí, neexistuje již žádná překážka, která by bránila společnému účinkování dětí či amatérů ruku v ruce s profesionálními umělci. Přesně takový happening se snažili navodit organizátoři tohoto koncertu. Ačkoliv po ryze hudební stránce mi tyto tři vstupy mnoho neřekly, zcela pozitivně hodnotím lidský rozměr myšlenky zapojit děti s určitým handicapem do profesionální hudební produkce a umožnit jim zúročit jejich snahu o proniknutí do světa hudby.

Samotné Freejazzové trio se jako svébytná formace představilo ve třech skladbách programu. První z nich, s názvem Tematická improvizace, vykrystalizovala v rytmicky volné preludování tří zdánlivě na sobě nezávislých nástrojů, jejichž společným pojítkem byl pouze určitý modus jako harmonická platforma. Tímto interpretačním způsobem se skladba nejvíce blížila původnímu pojetí slova „freejazz“. Druhá společná skladba, Repetitivní improvizace, byla naopak celá podložena ostinátním rytmickým modelem drobných hodnot a rychlého tempa, na jehož bázi probíhala harmonicky proměnlivá souhra. Hudebníci si navzájem předávali prostor pro sólové vstupy, které doplňovali vždy dva doprovázející hráči jemným podkresem. Cimbál se s klavírem skvěle zvukově pojil, což sice mělo výhodu v subtilnějších hudebních momentech, avšak v „divočejších“ místech improvizace cimbál bohužel pod údery klavíru často zanikal. Stálo by možná za úvahu, zda by Vlastimil Šmída neměl pro tento účel použít v některých vstupech raději nástroje elektronického a zvolit odlišný rejstřík, který by se barevně od cimbálu více odlišoval.

Závěrečnou skladbou koncertu se stala adaptace jazzové kompozice Beautiful love, která přinesla už poněkud konformnější pojetí jazzového hraní. Jako i v předešlých improvizacích se zde projevily bohaté zkušenosti Vlastimila Šmídy a Mariana Friedla coby jazzových interpretů. Klavírista improvizoval i doprovázel s ležérním nadhledem, užíval typické off-beaty, překvapivé akcentace jednotlivých tónů melodických linií i nejrůznější riffy, tonální vybočení či kvartové akordy, jimiž lze spolehlivě okořenit i to nejlíbeznější jazzové téma. Daniel Skála přispíval k jazzovému tvoření naopak postupy spíše klasickými, rád se držel víceméně v tonální či modální rovině, jeho improvizace měly často lidový nádech a nejednou zazněl postup s lydickými zvětšenými kvartami. Jeho hra tak sice byla od jazzu poměrně vzdálena, přispěla však k celkovému projevu jako osvěžující fúze několika různých hudebních světů a pomohla vytvořit překvapivý přesah.

Freejazzový koncert Hudební současnosti prokázal mimo jiné jeden zajímavý rozměr. Jeho snahou a vlastně i snahou celého festivalu bylo poukázat na pravý, ryzí smysl hudby, jímž je vzdělávání veřejnosti a pozvednutí lidských myslí nad úroveň všednosti. Proto také naprosto nevadilo, že sál během závěrečného koncertu zrovna nepraskal ve švech. Záměrem události byl pravý opak bombastičnosti. Program koncertu si nekladl za cíl přilákat co nejširší masu posluchačstva a nakrmit ji lacinou potravou, po níž se zapráší, nýbrž naopak – ponechal si svou svébytnost a uměleckou čest, i za cenu toho, že posluchačská obec bude nemnohá, za to však vnímavá a otevřená.

 

Hodnocení autorky recenze: 80%

Hudební současnost 2016
Závěrečný koncert HS
„Freejazzové trio“
Daniel Skála (cimbál)
Vlastimil Šmída (klavír)
Marián Friedl (kontrabas)
Miroslava Mechelová (tanec)
Scénografie, světla: Tomáš Volkmer
Dramaturgie: Daniel Skála
Spoluúčinkují žáci Múzické školy v Ostravě Mariánských horách: Anna Opartyová (zpěv), Martin Šindler (zpěv), Adam Olšaník (klavír, zpěv)
3 sochy – práce studentů Ateliéru sochařství Fakulty umění Ostravské univerzity: Petra Doležalová, Jozef Horvát, Petr Szyroki
16. listopadu 2016 sál Janáčkovy konzervatoře Ostrava

program:
– Tematická improvizace
(Freejazzové trio, Martin Šindler)
– Volná improvizace
(Freejazzové trio, Daniel Skála, Adam Blažek)
– Repetitivní improvizace
(Freejazzové trio)
– Wayne King, Victor Young, Egbert Van Alstyne: Beautiful love
(Freejazzové trio)

www.hudebnisoucasnost.cz