Hvězdná trojice se po čtyřech letech vrátila na vídeňská prkna s opravdovou Toskou

Z lóže Státní opery ve Vídni je jiný pohled na svět a v opojení vůně brokátových divadelních tapet, sledováním hemžení v orchestru a pozorováním příchozích diváků, nadchází stejně opojný večer kdesi z jiného světa, a přece tak blízkého denní současnosti každého z nás. Milostný příběh malíře Maria Cavaradossiho a pěvkyně Florie Tosky je obecně znám. Je proto spíše projekcí našich představ, kdy tito dva hrdinové ve svém světě lásky, citů, boje za spravedlnost a odvahy nabízejí a ptají se posluchače, který kousek zmíněných atributů si vybere, s kterým se ztotožňuje, který aktuálně ve svém životě prožívá, či si prožít přeje a představuje.

První tóny orchestru nezapřou hutnost a dominantní zvuk, který ihned naplní celé divadlo. Právě tato až hmatatelná hustota, lze říci, že by se dala krájet, je zvláštním kouzlem dirigenta Piera Giorgia Morandiho a pochopitelně interpertů, s nimiž pracuje. Bez těchto hráčů vídeňské opery, by nebylo na co lákat. A to opravdu je. Morandi je stálým hostujícím dirigentem hlavních evropských a zámořských operních domů, stejně jako dirigentem orchestrů význačných jmen (v La Scale spolupracoval s Riccardem Mutim a Giuseppem Patanè, od kterých získal vhled od stylu a tradice italské opery, v Tanglewoodu s Leonardem Bernsteinem). Orchestr vídeňské opery pod jeho vedením vytváří různé nuance barvy a vzruchu, a rozvíjí je již na začátku 1. dějství při vběhnutí uprchlého politického vězně Cesara Angelottiho (Attila Mokus).

Polský pěvec Piotr Beczała svým vzezřením, bezstarostnými otevřenými tóny lehce sahajícím do výšin rozsahu lidského hlasu, již při árii Recondita armonia potvrdil, že je miláčkem zdejšího publika, volání bravo bylo nepřeslechnutelné. Bulharská pěvkyně Sonya Yoncheva, stejně jako Beczała, přináší ve svém životopise výčet divadel od zdejšího rakouského domu přes milánskou Scalu, Metropolitní operu, Pařížskou národní operu, významné německé operní domy. Plný, tmavěji zbarvený hlas bezproblémového rozsahu a volumenu, dokonale splňuje požadavky krásné, nadané, v jejím případě i inteligentní, vášnivé ženy Tosky.

Předznamenání příchodu barona Scarpii je rej ministrantů v chrámu v čele s kostelníkem, zde zpívá Dan Paul Dumitrescu. Plný bas, který divadlo obsáhne, si hraje s lehce komediální rolí v uštěpačných poznámkách, i v jeho hlavním úkolu, podávat Cavaradossimu barvy. Celkově je dobře uplatněn. Jak se však promění v maličkého, podřadného služebníka při příchodu Scarpii do kostela, tento bigotní, a vyberme si, jestli budeme brát definici pobožnůstkářského či netolerantního k myšlenkám a názorům jiných, prostě tento bigotní satirik do našich vnitřních světů, tak jak jsme do nich vstoupili na začátku opery, vnese zcela jiný prvek morálky. Jestli se Scarpii bojíme, či ho odmítáme, zda jeho jed žárlivosti, který vpravil do mysli Tosky je i něčím, čeho se straníme, co odmítáme, či se s ním setkáváme, je naše sebezpytování. Zde je majestátní, dominantní, zhýralý, toužící vidět vášnivé oči Tosky v milostném opojení jeho náruče, bezchybnou volbou. Právě slova to jsou, tolik důležitý obsah textu, rozpor mezi vnějškovou pobožností a opravdovou podstatou víry ( tento moment slyšenou a projektovanou v ohromné, ponuré, majestátní Pucciniho harmonii hudby), vyvstanou silné pudy člověka, kterým se těžko odolává. Co z toho vybrat? Vše to je mistrně ztvárněná negativní konotace nás všech, Scarpia. V podání Ambrogia Maestriho, jehož senzační debut v milánské La Scale jako Falstaff v roce 2001, platil za nejdůležitější hudební počin verdiovských stoletých oslav. Odstartoval Maestriho mezinárodní kariéru, otevřel mu pod návalem oslavných kritik cestu do nejdůležitějších operních domů světa.

Poslední, avšak může být klidně první, je scéna. Tradiční nádherná podívaná s vysokými sloupy chrámu, ozdobnými kovanými mřížemi, sochami Scarpiova paláce. Je opera i vizuálním požadavkem? Jistě. Jeďte se inspirovat krásou klasické scénografie, které se v současnosti mnozí bojí, bojí se ji vytvořit, neboť jí nemohou šokovat, ale okouzlit. Nebo ji scénografové vytvořit neumí a režiséři nechtějí? Ve Vídni to umí a vědí, jak na to. Publikum to také požaduje.

Večerní Vídeň, s handlováním o cenách vstupenek před představením, rejem před divadlem, neonovými vizualizacemi na budově opery, spoustou světel a ruchem velkoměsta, stojí za to si užít. Tím víc, že tu noc se bude za dveřmi zdejší opery odehrávat ten nejsilnější milostný příběh, kterého jsou lidé schopni. Nebo i ještě někde jinde?