Ideální posluchač

Snad každý hudebník si nadmíru váží mimořádně soustředěného, vnímavého, citlivého posluchače. Z pódia vidíte obecenstvo jako masu, jeden anonymní celek, nikoli jako jednotlivé individuality, a jen velmi zřídka během hry - jaksi mimoděk - navážete i kratičký vizuální kontakt s konkrétní osobou z publika. Existují však i výjimky. Kdysi mi jeden významný sólista svého nástroje prozradil, že během koncertu v lyrických úsecích skladby zabodává uhrančivý pohled do některé obzvlášť fešné slečny v publiku a hraje jakoby jen pro ni. Hrál opravdu nádherně, patrně však v jeho případě nezůstávalo vždy jen u vizuálního kontaktu. Za léta jeho sólistické praxe padla nemalá část jeho příjmů, již tak decimovaných padesátiprocentní marží tehdejšího Pragokoncertu, na takzvané alimenty neboli výživné. Nejen v socialistickém Československu a okolí, ale i za železnou oponou existovaly četné jím obšťastněné ctitelky a nemanželští potomci. Je jasné, že tento způsob navazování kontaktu s publikem je ve svých důsledcích problematický, nákladný a rozhodně ho nelze doporučit. Přesto tvrdím, že někdo jako jedinečný, ideální posluchač existuje. Na toho svého si totiž pamatuji velmi dobře.

Hudební fejeton

Moje vzpomínky jsou spojeny s koncertním turné Českých komorních sólistů na Sicílii v dubnu 1990. S tímto skvělým jedenáctičlenným smyčcovým ansámblem jsem patnáct let koncertoval jako sólista a zmiňovaný zájezd se uskutečnil v samých počátcích oné krásné spolupráce, jež mě postupně zavedla do čtrnácti zemí Evropy a Asie. Na italském jihu jsme na deseti koncertech společně prováděli Mozartův Klarinetový kvintet A dur KV 581. Toto fascinující dílo je v originále určeno klarinetu a smyčcovému kvartetu. Mírně rozšířené obsazení mu však nijak neublížilo, naopak umožnilo střídat niterné, ryze komorní polohy s těmi koncertantnějšími.

Dlouhou cestu na Sicílii jsme si zpříjemnili noclehem na trajektu. Autobus z Brna nás vyložil v italském Janově, kde jsme se nalodili spolu se zástupcem milánské koncertní agentury, jež turné pořádala (jmenoval se Crescenzi a okamžitě obdržel přezdívku Crescendo). Informoval nás, že Sicílie je krásná, divoká a klasickou hudbou příliš nepolíbená. O bezpečnostní situaci na ostrově jsme si z domova přivezli poněkud zkreslené představy, neboť v naší televizi právě běžel skvělý Damianiho seriál Chobotnice o nerovném boji komisaře Corrada Cattaniho s mafií.

Příštího rána jsme zakotvili v Palermu. Trvalou základnu jsme měli ve zdejším hotelu Sole, jenž působil ospale a jistě pamatoval lepší časy. Ve výtahu nás zaujala mosazná cedulka „maximální nosnost 320 kg = 8 osob“. Jednou po snídani jsme se spontánně rozhodli to prověřit. Ansámbl zcela zaplnil výtah, místo nahoru do třetího patra jsme však sjeli o půl metru níže a rozezlený údržbář nás s květnatými italskými nadávkami musel vytahovat zpět do přízemí ručně za pomoci rumpálu a kliky. Díky tomu jsme si však ověřili, že Sicilané v průměru váží fakticky jen čtyřicet kilo, což se v žádném bedekru nedočtete.

Turné bylo organizováno tak, že jsme vždy odpoledne vyjížděli z Palerma na koncert a pozdě v noci, spíš k ránu, jsme se vraceli. Vozili nás místním autobusem. Seděl jsem hned za řidičem a s obavami sledoval ukazatel stavu paliva, který se často blížil k nule, neboť ten člověk zásadně tankoval jen tolik, abychom dojeli na místo určení a zpět. S rezervou nepočítal. Jednou v noci na místních komunikacích zabloudil a palivo mu samozřejmě došlo. Zmizel pak v temnotě se dvěma kanystry, zanechav nás v chmurách v samotě autobusu, a vrátil se zmáčený potem až za dlouhou dobu. Když jsme nakonec přece jen dojeli zpět do Palerma a uviděli důvěrně známý hotel, vděčně jsme svorně zapěli „Ó Sole mio“.

Účinkovali jsme ve velkých centrech jako Palermo či Trapani s vyspělým koncertním publikem, v architektonicky proslulém klášteře Monreale, ale i v menších městech v sicilském vnitrozemí. Dálnice napříč ostrovem vede v hlubokém údolí mezi kopci. Odbočíte a serpentinami stoupáte stále výš, zatímco silnice se zužuje a její kvalita zhoršuje. Vystoupáte snad až do mraků. Když si myslíte, že výš už jet nelze, z mlhy se vynoří přízračně pohádkové, hradbami obehnané středověké město, v němž se čas zastavil a pár století nehraje žádnou roli.

Koncerty zpravidla probíhaly v jednom z četných místních kostelů. Jednou jsme se převlékali v sakristii, bývalé normanské kapli s metrovými kamennými stěnami, k níž byl přistavěn barokní kostel. Místní kostelník nám neustále názorně dával na vědomí, že všude musí zamykat, protože se tu krade. Zadní východ zamknul pro jistotu natrvalo. Nejméně pětkrát jsem ho upozornil, že hraji druhé číslo a že dveře spojující sakristii s chrámovým interiérem musí nechat odemčené, abych se dostal dovnitř, až na mě dojde řada. Čeští komorní sólisté vzápětí nastoupili k úvodnímu Vivaldimu. „Secondo numero“, usmál se na mě kostelník a pak ten boží člověk odešel poslouchat, zavřel na sebou inkriminované dveře a v zámku vzápětí zarachotil klíč. Zůstal jsem dokonale uzamčen. Měl jsem nějakých sedm minut na to, abych se zaprášeným okenním otvorem protáhl z kaple ven, což ve fraku a s nástrojem v ruce nebylo vůbec snadné. Venku jsem padl nohama rovnou do květinového záhonu. Zběžně jsem očistil lakýrky od hlíny a humusu a vyprášil z fraku vrstvu letitého prachu. Oknem od normanských dob zřejmě asi nikdo neprolézal, a už vůbec ne s klarinetem, takže jsem zároveň efektivně splnil úlohu vysavače. Pak jsem rychle oběhl kostel, protože Vivaldi právě končil a lidé už tleskali. Od předního vchodu jsem středem mezi lavicemi dorazil na místo právě včas, abych se mohl uklonit a začít svého Mozarta.

Koncerty na našem sicilském turné začínaly pozdě, zpravidla v devět večer, někdy i v 21.30 či 21.45. My už kolikrát cítili únavu, místní však byli po odpolední siestě čilí, všude pobíhaly nastrojené děti, lidé tu teprve začínali žít. Někdy se stalo, že nás čekal plný šumící sál, my už byli dávno připraveni začít, avšak čekalo se na místního potentáta. Byl to vždy nějaký dottore, avvocato (doktor, advokát) či jiná VIP osoba, jíž všichni prokazovali hlubokou úctu, zkrátka zdejší mafioso. Dostavil se třeba o třicet minut později. Celý sál pak povstal. Dotyčný s vyparáděnou manželkou a dvěma osobními strážci King Kongova vzrůstu usedl do první řady a blahosklonně pokynul. Sál se opět usadil, my se uklonili jednou dottoremu, podruhé ostatním „obyčejným“ lidem a spustili jsme.

S dottorem se dostavil i můj ideální posluchač. Seděl blízko, takřka na dosah. Od prvních taktů ze mne nespouštěl svůj vědoucí pohled, jeho hluboké tmavé oči se do mě doslova vpíjely. Pětadvacet minut naprostého hudebního soustředění a nejhlubšího prožitku. Stoupala-li melodická linie do výše, špičky jeho uší se malinko zahýbaly, jinak však snad ani nedýchal, působil jako nehybná egyptská sfinga. Pochopil jsem, že dnes musím podat skutečně mimořádný výkon. V oněch neopakovatelných chvílích došlo k ideální symbióze interpreta a posluchače, k naprostému a totálnímu souznění našich dvou hudebních duší.

Vůbec mi nevadilo, že můj nejlepší posluchač byl pes. Mafiosův mazlíček, krásný a hrdý německý ovčák se stříbrným obojkem. Když se to líbilo jemu, líbilo se to i jeho dottoremu a všem ostatním, takže jsme sklidili nekonečný aplaus a několikrát přidávali. Od té doby jsem na druhého takového ve své koncertní praxi již nenarazil a jak to vypadá, asi už nikdy nenarazím. Věříte na reinkarnaci? Převtělování duší? Hleděl snad na mě tehdy na Sicílii svýma hlubokýma psíma očima sám božský Amadeus?

Autor je členem orchestru Filharmonie Brno
Text není oficiálním stanoviskem tohoto orchestru