Ideální tenor Fritz Wunderlich

Letošní Salcburské hudební slavnosti znovu slibují záplavu nejzářivějších hvězd současného operního světa. Před třiapadesáti lety však také přispěly ke zrodu hvězdy, jež se za svůj krátký život stala legendou a jejíž záře doposud nepohasla.Fritz Wunderlich (26.9.1930 – 17.9.1966) v sobě spojoval výjimečnou kombinaci překrásného hlasu, vynikající techniky a vřelého, elegantního a přirozeného projevu, jimiž svým posluchačům dokázal vždy učarovat a chytit je za srdce. Kritici o něm prohlašovali, že je to „ideální tenor“, „hlas, který se rodí jednou za sto let.“ Jeho současník Giuseppe di Stefano mu vzdal hold slovy: „je jeden z nás“, čímž jen potvrdil, že Wunderlich dalece přesáhl hranice kategorie „německý tenor“. Pozadu nezůstal ani Luciano Pavarotti, který v jednom z interview na počátku 90. let na otázku, koho považujete za nejlepšího tenora 20. století, bez zaváhání odpověděl – Fritze Wunderlicha.I naši současníci Juan Diego Floréz, Lawrence Brownlee a Jonas Kaufmann o něm hovoří jako o jednom ze svých pěveckých vzorů. Kaufmann kdysi dokonce prohlásil, že Wunderlichova verze písně Granada by nesměla chybět ve výbavě, kterou by si s sebou vzal na pustý ostrov.

O+

Wunderlich měl výborné genetické předpoklady pro to, aby se věnoval hudbě. Oba rodiče se hudbou živili do té doby, než se v roce 1929 přestěhovali do městečka Kusel v Porýni-Falci, kde si otevřeli hostinec. O rok později se narodil malý Fritz a celá rodina by pravděpodobně vedla poklidný rodinný život nebýt historických událostí, které její osud zásadně změnily. Hospodářská krize připravila rodiče o živobytí a sílící role nacistického hnutí ve společnosti si vybrala i daň nejvyšší. Fritzův otec zastával funkci uměleckého vedoucího místního hudebního spolku, ale vzhledem ke své apolitičnosti se stal trnem v oku dvěma horlivým členům NSDAP, kteří ho nakonec o místo připravili. Jejich šikana, ztráta zaměstnání a marná snaha sehnat si novou práci nakonec vyústily v sebevraždu.

Pětiletý Fritz společně se starší sestrou museli začít pomáhat matce vydělávat na živobytí. Lekce hry na housle, které matka Anna dávala, a hudební doprovod na vesnických tancovačkách, jež obstarávala spolu s dětmi, však nebyly příliš výnosné, a tak se rodina záhy musela přestěhovat do chudinské čtvrti na okraji města. Dennodenní lopotění a obavy, zda bude večer čím nasytit žaludek, se do duší dětí zapsaly stejně silně jako nepochopitelný čin otce. Překonávat nepřízně osudu a nacházet ztracenou rovnováhu v těchto letech Fritzovi pomáhaly především hudba a příroda. Hrál na lesní roh a akordeon, ale jeho největší radostí byl zpěv. Velmi často jím těšil i zákazníky pekárny, v níž jako dítko školou povinné vypomáhal. O jeho mimořádném pěveckém talentu tak vědělo celé městečko a mnozí ho pobízeli, aby jej dále rozvíjel.

Stejného názoru byl i jeho profesor na gymnáziu, který ho slyšel zpívat ve školním sboru a naléhal na něj, aby zpěv začal studovat. Fritz jeho radu následoval a na kole jezdil do čtyřicet kilometrů vzdáleného Kaiserslauternu na hodiny zpěvu k profesorce Valckenbergové. Je rozhodnut, že se stane operním zpěvákem, ale matka Anna váhá a snaží se chlapce přemluvit, aby si raději vybral nějaké finančně jistější povolání. Její váhání zlomí až setkání s dirigentem Emmerichem Smolou, který do Kuselu zavítá, aby našel členy pro nový pěvecký sbor při rozhlasu v Kaiserslauternu. Devatenáctiletý Fritz ho zaujme na první pohled. Je totiž listopad a on má jako jediný krátké kalhoty. Ale stačí, aby otevřel ústa a Smolovo nadšení nebere konce. Přesvědčí paní Wunderlichovou, že si Fritz vybral správně, a doporučí, aby ho nechala jít studovat na Hudební akademii ve Freiburgu. Fritz získá stipendium, ale protože přes veškerou radost, kterou mu zpěv dává, stále pochybuje o své schopnosti prorazit s ním, vybere si jako hlavní předmět hru na lesní roh.  Zpěv pak studuje jako druhý předmět u vyhlášené pedagožky Margarethe von Winterfeldt.Své další profesní směřování spojí v roce 1955 s úspěchem či neúspěchem absolventského představení Mozartovy Die Zauberflöte, v němž zpívá hlavní roli Tamina. Jeho výkon je odměněn bouřlivým potleskem a Fritz má konečně jasno. Okamžitě dostává nabídky na angažmá do operních domů ve Freiburgu a Stuttgartu. Volí Stuttgart, ale záhy si není jistý, zda neudělal chybu, protože na tamní scéně dostává jen malé roličky. Vnitřní boj mladého nadějného kolegy sleduje sólista opery Josef Traxel. V den, kdy je na programu Mozartova Die Zauberflöte, telefonuje do divadla s tím, že náhle ochořel a nemůže ten večer zpívat. Vzhledem k tomu, že však volá až odpoledne, není možné sehnat na záskok jiného tenora a svou šanci tak dostane Fritz.

Stuttgartské publikum se do mladého tenora, který každou roli zpívá celým srdcem, okamžitě zamiluje. Zamiluje se však i Fritz, a to do členky orchestru, harfenistky Evy Jungnitschové.Po krátké známosti následuje svatba a v roce 1957 se páru narodí dcera Constanze. V roce 1958 se Stuttgartská opera vydává na turné po Evropě a Fritz získává první zahraniční zkušenosti v Miláně, Florencii, Aix en Provence či Edinburghu. Jeho kariéra stoupá vzhůru. Buduje si pověst specialisty na Mozarta, natáčí první desky, ale exceluje například i v Bachových pašijích či Haydnových oratoriích. Logickým vyústěním je proto v roce 1959 pozvánka na Salzburské hudební slavnosti, kde pod taktovkou Karla Böhma nastuduje roli Henryho v Die schweigsame Frau od Richarda Strausse. A operní svět je svědkem zrodu nové hvězdy.Po představení navštíví mladého tenora v šatně Herbert von Karajan, aby mu nabídl okamžité angažmá na své domovské scéně ve Vídni. Wunderlich však musí odmítnout, protože již přijal místo v Bayerische Staatsoper v Mnichově. Ale nelituje. Naopak má dvojnásobný důvod k oslavám. Kromě profesního úspěchu se stává podruhé otcem. Navíc se v Salcburku seznamuje s barytonistou Hermannem Preyem, s nímž si skvěle rozumí na jevišti i mimo něj, a vzniká mimořádné přátelství. Jejich vynikající hlasové i osobnostní souhry využijí dirigenti i nahrávací společnosti, a tak se v následujících letech oba setkávají relativně často jak na scéně, tak v nahrávacím studiu například v Mozartově opeře Don Giovanni, Rossiniho Il barbiere di Siviglia, Verdiho La Traviata a Pucciniho La bohème, Lortzingově Der Wildschűtz, Kreutzově Das Nachtlager in Granada či Čajkovského Jewgeni Onegin.

Jak Prey vzpomíná ve své autobiografii Premierenfieber, jedno z jejich nepracovních setkání však mohlo pro oba skončit velmi tragicky. Wunderlich byl nadšeným lovcem a na jednu loveckou výpravu vzal i Preye. Celý den se jim ale nedařilo, a proto se Fritz k večeru rozhodl, že si alespoň zastřílí na terč. Podal Preyovi jednu ze svých zbraní, ale zapomněl ho upozornit, že ji již odjistil. Vyšla rána, která proletěla Wunderlichovy těsně kolem hlavy. Zatímco Prey se téměř zhroutil, Wunderlich jen ledabyle mávl rukou a prohlásil, že se nic nestalo. I v této extrémní situaci se projevil jeho bohorovný klid, který byl spolu s dobrou náladou a sklonem ke šprýmařství jeho poznávacím znamením.Od počátku šedesátých let je Wunderlich na roztrhání a jeho popularita u odborné i laické veřejnosti graduje. Zpívá a nahrává pod vedením největších německých a rakouských dirigentů jako Karajan, Böhm, Klemperer, Keilberth. Ve spolupráci s nimi rozšiřuje svůj pěvecký repertoár a kromě už zmiňovaného repertoáru září i v Mahlerově Das Lied von der Erde, v Requiem od Mozarta i Verdiho, v Donizettiho opeře Don Pasquale, Rossiniho Il Turco in Italia, Pergolesiho Il Maestro di Musica, Orffově Oedipus der Tyrann, Händelově Xerxes (mimochodem pod vedením Rafaela Kubelíka), Pfitznerově Palestrina, ale například také v Janáčkových Výletech pana Broučka a nesmíme zapomenout ani na kritiky vysoce ceněnou Smetanovu Prodanou nevěstu.

Tajemství Wunderlichova zpěvu a kouzlo, kterým si dokázal podmanit posluchače, naprosto přesně vystihla jeho kolegyně,  mezzosopranistka Brigitte Fassbaender, která v interview pro televizi Arte prohlásila: „Wunderlich vždycky zpíval, jako by to mělo být naposledy.“ On svůj úspěch vysvětloval takto: „Na zpívání je nejdůležitější zůstat přirozený. Myslím, že se z techniky dělá příliš; i učitelé zpěvu přeceňují technickou část zpívání. Upřímně, existuje pouze jedna technika: absolutně přirozená intonace.“ Mohlo by se zdát, že Wunderlich byl talentem od Boha, který se toho nepotřeboval příliš učit. Nebyla to pravda, což ostatně velmi dobře potvrzuje i jeho snaha uspět v písňovém repertoáru. Právě zde zaznamenal Wunderlich první a jediný neúspěch své kariéry.Po operách a operetách se chtěl zaměřit i na písňový, pro německé zpěváky tolik typický repertoár. Ale jeho vystoupení v Mnichově v roce 1962 bylo jedním z tehdy nejvlivnějších německých kritiků hodnoceno velmi negativně. Walter Panofsky napsal, že Wunderlich je sice vynikajícím operním pěvcem, ale že písním absolutně nerozumí. Wunderlich cítil, že má pravdu, a proto se s žádostí o pomoc obrátil na klavíristu Huberta Giesena. Pod jeho vedením začal pracovat na intonaci, artikulaci a legatech, aby obstál v písních německých autorů. Zatímco Giesen nikdy nepovažoval Wunderlicha, operní hvězdu první velikosti, za svého žáka, Wunderlich sám se za takové označení nestyděl. Svět opery jako místa, kde se nosí hvězdné manýry, mu byl bytostně cizí. Naopak byl velmi úzce spjat s prostředím, z něhož vyšel, a s obyčejnými lidmi, mezi nimiž vyrůstal.

Není proto divu, že svůj nový písňový recitál, sestavený z písní Beethovena, Schumanna a Schuberta jede v doprovodu Huberta Giesena představit na jaře 1963 na vlastní náklady nejprve do Kuselu.

Po premiéře v rodném městě následuje turné po Německu, které vyvrcholí vystoupením na Salcburských hudebních slavnostech, jichž se Wunderlich účastnil od roku 1959 pravidelně. A jako každoročně i nyní je korunováno enormním úspěchem. Okázalé společenské akce, které bývají s festivalem spojené však Wunderlich nikdy nevyhledává, přestože je považován za velmi zábavného společníka a má kolem sebe rád lidi. Raději se s rodinou každoročně ubytuje na prosté venkovské chatě nedaleko Salcburku, kde tráví celé léto. Může se tam mimo jiné plně věnovat svým koníčkům, mezi něž patří fotografování a vyvolávání fotek, filmování, rybaření, lov, šachy, ale také kouření dýmky či rychlá jízda v Porsche.

V roce 1966 zažívá Wunderlich jedno z nejšťastnějších životních období. Rodina, která se rozrostla ještě o třetího potomka, dceru Barbaru, je pro něj vším a dodává mu potřebnou jistotu a zázemí.Na absolutním vrcholu se ocitá také jeho dosavadní kariéra. Je sólistou Wiener Staatsoper, má podepsanou exkluzivní smlouvu s Deutsche Grammophon, jako Don Ottavio dobývá Covent Garden a dostává nabídku z MET, aby se ve stejné roli představil i newyorskému publiku. Wunderlicha se však zmocní pochybnosti a váhá, zda ji přijmout. Obává se toho, že mu krátkodobé angažmá v MET přinese pouze popularitu, nikoliv možnost dále se umělecky rozvíjet. Nakonec však podlehne naléhání svého okolí.

V srpnu 1966 vystupuje na hudebním festivalu v Edinburghu se svým písňovým recitálem, který za tři roky spolupráce dovedli s Hubertem Giesenem k naprosté dokonalosti. Kritik Conrad Wilson v The Scotsman vystoupení okomentoval následovně: „Byla to ukázka hluboce zažité, pečlivě propracované a pozoruhodné interpretace, kdy se člověk v každé písni netěšil pouze z Wunderlichovy jemné sentimentality, ale musel se také obdivovat jeho porozumění pro nenápadné konotace v souslednosti písní.“ Wunderlichova manželka Eva tvrdí, že pro jejího manžela to bylo jedno z nejšťastnějších vystoupení a radost a pozitivní energie z něj doslova sálaly. Podobný pocit měl i Giesen, který po vystoupení volal přátelům do Německa a naprosto unešeně jim oznámil: „To bylo Fritzovo životní vystoupení, už ho nemám co učit. Ten muž je grandiózní.“

V polovině září už do vystoupení v MET zbývá jen necelý měsíc a Wunderlich se ocitá pod velkým tlakem. Přestože navenek to na sobě nedává příliš znát, uvnitř se zmítá v pochybnostech. Očekávání veřejnosti i kritiků jsou značná, hlediště MET budí svou velikostí obavy a Wunderlich se čím dál tím více přiklání ke svému původnímu názoru. Potřebuje se od těchto myšlenek roztýlit, a proto s radostí přijímá nabídku přítele, aby se účastnil honu. Večer před zahájením honitby jde ze svého pokoje v přízemí do prvního patra, aby, jak bývá jeho zvykem, zavolal před spaním manželce. Naposledy.Ostatní obyvatelé lovecké chaty nacházejí Wunderlichovo bezvládné tělo pod strmým schodištěm. Jeho pád způsobila s největší pravděpodobností rozvázaná tkanička u boty a nezabránilo mu ani lano zavěšené na skobách u stěny, které se při něm celé vytrhlo ze zdi. Zranění hlavy, jež Wunderlich při pádu utrpí, jsou natolik devastující, že jim 17. září 1966, týden před svými šestatřicátými narozeninami, podlehne.

Fritz Wunderlich žil i zpíval naplno. Hubert Giesen, který ho měl jako vlastního syna, o něm říkal, že je jako zapálená svíce, která ale hoří na obou koncích. „Všechno dělal s ohromnou energií a náruživostí, jako kdyby věděl, že mu k životu zbývá pouze omezené období.“Přestože jeho kariéra trvala pouhých deset let, zapsal se do hudební historie nesmazatelně. Svědčí o tom mimo jiné i skutečnost, že na něj nezapomněli experti BBC, kteří v roce 2008 sestavovali žebříček nejlepších tenorů 20. století. Wunderlich v něm skončil čtvrtý za Domingem, Carusem a Pavarottim.