Igor Levit poslední dobou posluchače uchvacuje. Měl jsem možnost ho před dvěma lety slyšet v rámci abonentního koncertu Staatskapelle Dresden, kde již svým vyrovnaným a zralým přednesem publikum příjemně překvapil. Bylo jasné, že od tohoto, původem ruského, dnes německého klavíristy lze čekat jen obdivuhodnou budoucnost. A ta na sebe nenechala dlouho čekat. Levit, který na člověka osobnostně působí velmi přirozeně, uvědoměle, a přitom stojí oběma nohama na zemi, má za sebou úspěšné nahrávky Beethovenových sonát a Bachových Goldbergových variací. K nim se kritika vyjadřuje velmi pozitivně, stejně jako k nedávnému recitálu v newyorské Carnegie Hall. Igor Levit dokáže interpretovat ve své hře hudbu zcela přirozeně, s patřičnou rozvahou a v co nejdokonalejších intencích. Nemá potřebu exhibice, ani nechce vytvářet novou senzaci, naopak se interpretovanou hudbou zabývá až do její hluboké podstaty.
Všechny výše popsané interpretační atributy ukázal Igor Levit i na berlínském koncertě. Jak bývá u Manfreda Honecka zvykem, tempo během Beethovenova 3. klavírního koncertu c moll bylo poměrně svižné. Hudbu s potřebnou citovou expresivitou a závažností, poukazující na Beethovenovu nesnadnou životní situaci během komponovaní koncertu, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin pochopil stejně dobře jako sólista. Celý berlínský koncert nešetřil výraznými gesty, změnami tempa ani silnou plasticitou. Orchestr neměl v žádném místě problém a jeho lehká hra se s tou Levita v dialogu příjemně doplňovala.
Následné Largo bylo v moci sólisty i orchestru. Nesmírně jemná, oduševnělá hudba, promlouvající zcela skrze jeho virtuózní plochu. Finální věta v rondu znovu interpretačně přesně. Levit i orchestr se zde spojili ve snaze dosáhnout čisté hudební jednoty. Jistota v úhozu, ovšem v rozmyslu s hudbou, stejně jako hravá energie provázely jednoznačně tuto poslední část Koncertu c moll.
Prostor velkého sálu Berlínské filharmonie pomáhá tvořit hudbu. Je to opravdu místo, kde se hudba dokáže ukázat ve své největší kráse a otevře netušená místa, která jsou v jiných sálech posluchačům skryta. To o hudbě dvou dalších interpretů večera platí snad dvojnásob. Ještě před Beethovenem začal program velmi přesvědčivou hudbou Samuela Barbera. Adagio pro smyčcový orchestr je krátká melancholická kompozice. Je strohá, ovšem poskytla neuvěřitelně citový účinek, kdy hudba plynula prostorem Berlínské filharmonie naprosto svobodně a volně.
Poslední dílo na programu, Ein Heldenleben op. 40 (Život hrdinův) Richarda Strausse, znělo znovu přesvědčivě. O Straussově hudební paletě a barevnosti nešlo během koncertu pochybovat a orchestr svým širokým pojetím avantgardu této hudby vystavil na hlavní místo koncertu. Finální vrchol kompozice byl nezvykle dlouze protažený a zdůrazněný, stejně jako úzkostlivá sóla prvních houslí. Silně popisná hudba je svojí estetikou mementem tehdejší doby. Manfred Honeck uvedl tuto ohromnou skladbu v Berlíně poměrně nedávno se svým Pittsburgh Symphony Orchestra.
Hodnocení autora recenze: 90%
Dirigent: Manfred Honeck
Igor Levit (klavír)
Deutsches Symphonie-Orchester Berlin
24. a 25. února 2017 Berliner Philharmonie Berlín
(psáno z koncertu 24. 2. 2017)
program:
Samuel Barber: Adagio für Streichorchester
Ludwig van Beethoven: Klavierkonzert Nr. 3 c moll
Richard Strauss: Ein Heldenleben
