Inscenace, kterou lze vidět 10x za sebou. Robert Wilson režíroval v Linci Traviatu

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Rakouský Linec je operní divadlo, do kterého je to z Českých Budějovic nejblíže, je vzdálený jen něco málo přes 90 kilometrů. Dvousettisícové město, třetí největší v Rakousku, disponuje impozantní moderní budovou Musiktheatru od dubna roku 2013. Velkorysá stavba se pyšní faktem, že je prý nejmoderněji vybaveným operním divadlem v Evropě.Musiktheater LincMá skvělou akustiku, pojme devět set sedmdesát až tisíc dvě stě diváků. Při vstupu do budovy si pro určité porovnání ihned vybavím Janáčkovu operu v Brně, která u nás vznikla ve zlatých šedesátých letech. Musiktheater Linz je zasazen půvabně na okraj velikého městského parku, dopravně je od nás dobře dostupný jak autem, tak vlakem. Hlavní nádraží je od budovy divadla vzdálené několik minut chůze.

Musiktheater v Linci se od svého otevření pyšní ještě jedním podstatným atributem – stoprocentní návštěvností všech hudebních produkcí.

V Linci jsem navštívil premiéru slavné Verdiho opery Traviata v sobotu dne 19. září. V hudebním nastudování amerického dirigenta Daniela Spawa, s výtečně hrajícím Brucner Orchestrem Linz. Se sólisty v trojici ústředních rolí díla výtečně pěvecky disponovaných, v režii amerického režiséra Roberta Wilsona.

Zúčastnil jsem se rovněž tiskové konference v lineckém Musiktheatru, kde o inscenaci mimo jiné hovořili režisér, dirigent, dramaturg a tvůrkyně kostýmů. To by ale bylo na samostatný článek, neboť vlivem výmluvnosti amerického režiséra Wilsona se konference neobyčejně protáhla. Ne že by snad byl zahrnut mnohostí dotazů. Ale chytil tak říkaje rétorickou chvíli a trochu na rozdíl od věcně skromného dirigenta Spawa vytvářel ze svých vizí a představ o díle takřka román na pokračování. Je výrazným řečníkem, což ostatně režisér, na rozdíl od věcných dirigentů, být musí. Napadl mne i výrok Goethův: „Umělče, tvoř a zbytečně nemluv.“ Ale právě o to víc jsem byl zvědav na realizaci opery, kterou jsem viděl live více než stokrát, znám důvěrně její partituru a slyšel jsem ji v mnoha obsazeních. Nikdy jsem nepociťoval, že je příliš sladká, jak má pocit pan režisér, ba spíše naopak. Traviata je pro mne vzorem operního dramatu s vynikajícím námětem, s libretem, jaké mohou právě Traviatě mnohá jiná slavná operní díla závidět. Provedena v Benátkách roku 1853 jistě netušila, tak jako Verdi, že bude trvalkou mezi nejhranějšími operami světa ještě v roce 2015.  Zcela spravedlivě. Čas je v tomto směru jediný opravdu objektivní hodnotitel míry přesvědčivosti toho kterého díla.Giuseppe Verdi: La traviata – Musiktheater Linz 2015 (foto Olaf Struck)Linecká premiéra Traviaty nesla v první řadě pečeť výtečného a velmi citlivého hudebního nastudování mladého, ale již dostatečně renomovaného amerického dirigenta Daniela Spawa. Bruckner Orchester zněl skvěle v intonaci a homogenitě zvuku, neobyčejně byla vypracována dirigentem dynamika. Taková piana i pianissima ve hře orchestru v opeře jsem dlouho neslyšel. Jemnost, měkkost ve hře smyčců, lahodnost zvuku dřevěných dechových nástrojů v tom opravdu pravém čistém ladění, bylo pohlazením pro muzikantskou duši. Přiznávková místa dirigent vkusně zjemňuje. V pianissimech až neskutečně éterických, ale prostorově nosných, mohou pěvci využívat mezza voce, pian, jak jsem nebyl live dlouho svědkem. Pěvci tak opravdu zpívají s vysokou kulturou, nosností, zároveň plnou znělostí fondů pro party bel canta, ale nikde neřvou, neforzírují, řeknu-li to zcela explicistně. Ano, toto je moje subjektivní představa Verdiho Traviaty v hudebně pěveckém uchopení, jako komorní drama, ve kterém musí vyniknout právě jemnosti v pěveckých partech a orchestrální hře.

Představitelka titulní role Violetty Myung Joo Lee, neobyčejně hlasově disponovaná jihokorejská lyricko-koloraturní sopranistka s výtečným pěveckým vyškolením na Hochschule für Musik v Mnichově. Od roku 2011 je sólistkou Landestheater v Linci. Giuseppe Verdi: La traviata – Myung Joo Lee (Violeta Valéry) – Musiktheater 2015 (foto Olaf Struck)Vedle Fiordiligi, Mimi, Lauretty zde předvedla i Janáčkovu Bystroušku. Je to po všech stránkách strhující Violetta, pěvecky, představitelsky, výrazem pěveckých frází. Suverenita pěveckého podání ústřední árie prvního jednání, s mnoha labužnickými jemnůstkami a samozřejmě bezpečným rozsahem až po nepovinné vysoké es, byla prvotřídní. Její pianissima jsou podmanivá, ve velkém prostoru Musiktheater Linz ale suverénně nosná. Pohrává si s nimi jak s tenisovým míčkem. Náročná árie ve čtvrtém dějství – Addio del passato – je přednesena v duchu niterného výrazu, kdy se střídá barevné, nosné forte s něžným, nadlehčeným pianem, v závěru na lehoučkém áčku – „tutto fini“. Překvapí závěrové až mladodramaticky závažné vysoké bé ve finále umírání. Americký režisér vystavěl závěr pohybově, exaktně danými gesty paží sólistů, což zbavuje Traviatu tradičního sentimentu právě této „srdceryvné“ scény, která byla zcivilněna pohybově a výtvarně také znázorněným okénkem pro duši odcházející kamsi do nebeského prostoru, do kosmu.

Ano, režie Američana zralého věku Roberta Wilsona má společný jmenovatel pohybu, tance, který je jeho hlavní inspirací, plus důležitého světelného designu. Ale nikoliv samoúčelně, nýbrž jako zdroj výrazu, který je podstatou kumštu. Jak sám řekl, naděje a ideály jsou zobrazeny v abstrakci, v gestech a celkové mluvě těla, s vlastní magickou silou: „Pro mne je vše v divadle v pohybu tance. Jak vyznával Charlie Chaplin: ‚Timing ist alles‘.“ Při Alfredově vstupu na jeviště jsem právě proto trochu zrozpačitěl, jak zde bude vše v režii tance a pohybu, když Alfredovo vzezření je spíše typu „mladého Pavarottiho“…

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: La traviata (Linec)

[Celkem: 15    Průměr: 4.7/5]

Související články


Komentáře “Inscenace, kterou lze vidět 10x za sebou. Robert Wilson režíroval v Linci Traviatu

Napsat komentář