Brněnská stopa Fazıla Saye
Na koncertě Filharmonie Brno zazněla dvě velká, ve všech myslitelných aspektech diametrálně rozdílná díla: Klavírní koncert č. 3 c moll, op. 37 Ludwiga van Beethovena a Symfonie č. 15 A dur, op. 141 Dmitrije Šostakoviče v nastudování šéfdirigenta Dennise Russella Daviese.
Sólistou večera byl turecký klavírista Fazıl Say, jehož pojí s Brnem poměrně bohatá spolupráce. Srdce brněnského publika si získal už v lednu 2009 provedením Saint-Saënsova klavírního koncertu. Ještě silnější dojem zanechal v sezóně 2014/2015, kdy se vícekrát představil v umělecké dvojroli interpreta i skladatele. Památným se stalo provedení Sayovy První symfonie „Istanbulské“, kombinující zvuk symfonického tělesa s tradičními tureckými nástroji, či Sayův Koncert pro trubku s Gáborem Boldoczkým. Nezapomenutelný výkon podal Fazıl Say rovněž v Mozartově Klavírním koncertu č. 21 C dur, ale ještě více lidé vzpomínají na tehdejší přídavek – Mozartův Turecký pochod, ve kterém pravidelně ulétal do jazzu a zpět. V jiném smyslu pozoruhodným zážitkem bylo Fazılovo provedení Gershwinovy Rhapsody in blue s Filharmonií Brno na zámeckém nádvoří v rámci Smetanovy Litomyšle; stačil odehrát skladbu, dokonce i přídavek, vzápětí se strhla pekelná smršť, při které létaly zámeckým parkem větve, celé stromy i prázdné transportní bedny filharmoniků.
Skvěle vystavěná, invenčně nabitá hudba
Turecký klavírista mě vždy nadchl svým absolutně pozitivním, radostným, intenzivním hudebním prožitkem. Avšak to, čeho jsme byli svědky nyní, minulé zážitky ještě překonalo. Boží člověk, chtělo by se říci. Navenek působí Fazıl Say jako hravé, nedočkavé, přerostlé dítě, které na klavírní stoličce chvíli klidně neposedí. Má-li právě alespoň jednu volnou ruku, takřka baletně jí ztvárňuje právě interpretovanou frázi, nohy u klavíru mu tančí. Jeho hra je detailně vypracovaná, promyšlená, vypointovaná, což je pouze prostředek k hlubokému hudebnímu prožitku, jenž působí naopak spontánně. Fazıla Saye hudba nesmírně baví a sólista má obrovský dar, že dokáže svůj ohnivý zápal přenést na každého z přítomných. Nebyl v sále člověk, který by tomuto kouzlu nepodlehl. Klavíristova škála úhozové techniky, dynamické rozpětí, umění náhlého střídání nálad přímo uchvacovaly. Jeho perlivá technika působila jako neokázalá laškovná hra. Vrcholným momentem Beethovenova koncertu byla Sayova vlastní kadence v závěru první věty. Při vší technické vypjatosti to zdaleka nebyla pouhá kadence, ale skvěle vystavěná, invenčně nabitá hudba, plná nejhlubšího vyznání lásky k Beethovenovi. Dojem z ní nepřekonala už ani krásně klenutá druhá věta, ani laškovné rondo, v němž sólista s gustem vynášel nejrůznější protihlasy a akcenty. Sólistovou interpretací se inspirativně bavil také orchestr, který velmi citlivě doprovázel, veden přehlednými gesty šéfdirigenta Dennise Russella Daviese. Zejména dřeva zněla ušlechtile a komorně vyrovnaně: tu zazářila, tu citlivě ustupovala do pozadí.
Je zcela logické, že Fazıl Say přidal Fazıla Saye: nejsem si stoprocentně jistý, ale bylo jasné, že šlo o klavírní verzi jeho proslulé skladby Memleketim (Má vlast), využívající efektů hry s rukou tlumenými strunami, stylizující drnkání lidových cimbálových nástrojů. Opět to byl nesmírně intenzivní zážitek.
Kontrast radosti a deprese
Po přestávce přišel zcela jiný pohled na svět, tentokrát z pera velikána hudby dvacátého století Dmitrije Šostakoviče. Symfonie č. 15 A dur je zvláštní dílo, nepodobající se žádné z jeho předchozích symfonií. Působí často ne zcela srozumitelně, rozkouskovaně, místo logické stavby nabízí fragmentaci až rozpad, a to navzdory své pevné formě. Jsme svědky životní rekapitulace stárnoucího člověka, kdy i veselé úseky skrývají pach hořkosti a charakteristický sarkasmus a ironie postupně ztrácejí intenzitu. Co chtěl Šostakovič svou poslední symfonií vlastně říci? Že prožil neradostný život v neradostné zemi, kde zítra znamená již včera, v nutné přetvářce, střídavě oslavován a zatracován? Že i jeho dílo je schizofrenní, střídavou obžalobou a úlitbou režimu, ve kterém je tvořil? V Patnácté symfonii zazní i mnoho hudby pozitivní, občas zasvítí světélko naděje, ale rezignace a vidina blízké smrti nakonec vše pohlcuje. Smíření se nabízí, ale rozhodně není hudebně dotaženo do přesvědčivé podoby. Charakteristickým prvkem symfonie jsou citace: v první větě jde o parodii pochodu z Rossiniho Viléma Tella, později i o charakteristický ponurý leitmotiv z Wagnerova Prstenu, a nakonec i o citace vlastních děl, například tichá čtyřtaktí z pochodu první věty Leningradské symfonie. Zvukovost Patnácté symfonie je výrazně komorní, vlastně jediný slavnostní durový vrchol se záhy rozmělní v nicotě. Ušlechtilou kantilénu pravidelně přerušuje dvojice dodekafonických akordů smrti. Vše se vytrácí do ticha v očekávání přicházející temnoty, kterou posluchač cítí velmi osobně a intenzivně.
V bezchybném, soustředěném filharmonickém provedení zazněla celá řada skvěle interpretovaných velkých sól. Nejvíce uchvátila oduševnělá hra koncertní mistryně Marie Petříkové a koncertního mistra violoncell Lukáše Poláka. Žestě vynikly v chorálních citacích věty druhé, kdy působily až mysteriózně. I přidrzlému klarinetu Lukáše Daňhela uštěpačně parodický tón sóla na počátku třetí věty dlouho nevydržel a brzy přešel do daleko spirituálnějších poloh. Obzvlášť vynikla v sólech i pikola Karolíny Korcové, hoboj Marcely Tománkové a fagot Jozefa Makaroviče. Smyčce skvěle zvládly všechna měkká pianová unisona a zasvítily také v širokodechých „nekonečných“ melodiích. Pochválit musím rovněž skupinu bicích, která tentokrát setrvávala převážně v nezvykle komorní roli.
Koncert nabídl kontrast radosti a deprese tak silný, jak jen může být. Šostakovič mě těžce zasáhl, protože jsem sám ve věku, kdy autor své dílo komponoval, a jsem si plně vědom faktu, že stáří není pro sraby. Na rozdíl od Šostakoviče nekouřím, nepiju láhev vodky denně, snažím se pečovat o své zdraví a zachovávat si životní optimismus. Přesto jsem odcházel domů s pocitem deziluze a zoufalství, snad i strachu z nevyhnutelného. Což je jednak důkaz síly Šostakovičovy hudby, jednak kvality přesvědčivého provedení symfonie ze strany dirigenta i orchestru.
Avšak mým nejsilnějším, na dlouhou dobu nezapomenutelným zážitkem zůstane především optimistický, rozverně jásavý Beethoven Fazıla Saye.
Fazıl Say hraje Beethovena
2. února 2025, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno
Program
Ludwig van Beethoven: Klavírní koncert č. 3 c moll op. 37
Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 15 A dur op. 141
Účinkující
Fazıl Say – klavír
Filharmonie Brno
Dennis Russell Davies – dirigent
