Interview s českou soudobou komorní hudbou (1)

Rozhovor s těmi, kdo ji píší a hrají a kdo jí pomáhají do světa
Texty Ivana Medka (65)

Novinové kritiky, rozhlasové relace a rozhovory, pořady pro Divadla hudby, výkladové texty pro gramofonové desky, to vše se doposud v našem medkovském seriálu objevilo. Tentokrát zveřejňujeme jediný dochovaný televizní scénář. Ivan Medek ho připravoval pro Československou televizi, s níž v šedesátých letech spolupracoval. Pořad je – soudě podle některých formulací – patrně z období „pražského jara“, z doby, která dodnes fascinuje značnou otevřeností a pluralitou.

To je koneckonců i východiskem Medkova pořadu. Vybírá v něm ukázky z české soudobé komorní tvorby, které nechává komentovat jejich interprety i skladatele, ať už Pavla Bořkovce, Jana Klusáka, nebo Viktora Kalabise. Právě Kalabis na jednom místě pluralitu (nejen v hudebním vyjadřování) zmiňuje: „…každý mluvíme trochu jinou řečí a zejména v současné době má u nás tato řeč neobyčejně mnoho odstínů a druhů. Ale to je určitě dobře. Když se snaží mluvit všichni stejně a o stejném, nemluví nakonec nikdo o ničem. Nejen v hudbě.“

Scénář, který nemusel být předem doslovně napsaný, má jednu odvrácenou stránku: Některá témata jsou jenom naznačená, takže se ne vždy dovídáme, o čem jednotliví hosté nakonec hovořili.
***

Československá televize Praha
hudební vysílání
návrh bodového scénáře

(studio – hlasatelna
hlasatelka: hlášení pořadu: Zaostřeno na hudbu
titulek: Zaostřeno na hudbu
zvuk: hudební znělka pořadu)

Záběr prostoru s otevřeným klavírem. Několik nepravidelně rozestavěných stolků s židlemi. Stranou větší stůl s hromadou desek, hudebnin, plakátů, brožur a propagačního materiálu. Detail záběru na stůl – nepřehlednost nahromaděného materiálu, za kterým jakoby skryt sedí Ivan Medek.

Vstává:

Ivan Medek: Nikdy u nás nebylo tolik hudebních skladatelů jako v současné době. Ve Svazu skladatelů je jich registrováno pravděpodobně víc než v celé ostatní Evropě dohromady. Ostatně na přesná čísla se za chvíli můžeme zeptat. Znamená to něco dobrého, nebo špatného? Je to přirozené, nebo nenormální? Mohli bychom se tak ptát i dál a otázek by jistě bylo víc. Odpovědi nemusí být jednoznačné. Spokojme se pro dnešek konstatováním této nesporně zajímavé skutečnosti a pokusme se podívat letmým průhledem na jednu z oblastí soudobé české tvorby – na naši současnou komorní hudbu. Nikdy jí nebylo tolik napsáno, nikdy jí tolik nezaznělo a tolik se jí (a to není méně důležité) taky neprodalo. U nás i v zahraničí. České komorní soubory, sólisté, prostě naši muzikanti mají ve světě dobrý kurs, posluchači jim věří, a s důvěrou proto přijímají i díla soudobých autorů, která naši interpreti vozí s sebou. Je to jistě důsledek tradice, velkých jmen minulosti, ať už mezi ně řadíme třeba jen Janáčka, anebo ať se vrátíme až do dob předsmetanovských. Snad je to proto, že hudba u nás znamenala vždycky trochu víc než jen hru. Mohla mluvit i tehdy, kdy jiní mlčeli, a její řeč byla srozumitelná. Budeme o ní dnes trochu hovořit, ale především ji budeme poslouchat, protože má dnes hlavní slovo. Jako první k nám promluví klavírní sonáta Viktora Kalabise z roku 1948, jejíž druhou část zahraje Anna Máchová.

Viktor Kalabis: II. část klavírní sonáty
záběr na klavír s A. Máchovou.
(titulek: Viktor Kalabis: Klavírní sonáta: II. část
titulek pod obraz klavíristy: Anna Máchová)

Záběr na Viktora Kalabise u jednoho ze stolků – poslouchá. U ostatních stolků mezitím sedí ostatní účastníci pořadu – záběry na jednotlivce, jak poslouchají, střídat se záběry klavíristy a detailů.

Po dohrání skladby přichází ke Kalabisovu stolku Ivan Medek.

Ivan Medek: Byli jsme tehdy všichni trošičku mladší, ale myslím, že potřeba cítit hudbu jako výrazový prostředek ti zůstala pořád.

Viktor Kalabis: Bylo mi 25 let. Klavírní sonátu jsem psal proto, že jsem si myslel, že mám povinnost mluvit, a mojí řečí je hudba. A myslím, že to vždycky byla a bude povinnost hudby a skladatele. Bez ohledu na to, že každý mluvíme trochu jinou řečí a zejména v současné době má u nás tato řeč neobyčejně mnoho odstínů a druhů. Ale to je určitě dobře. Když se snaží mluvit všichni stejně a o stejném, nemluví nakonec nikdo o ničem. Nejen v hudbě.

Ivan Medek: Domníváš se, že řeči tvé hudby může posluchač nebo třeba interpret rozumět přímo z tónů?

Viktor Kalabis: Zeptej se na to Anny Máchové.

Anna Máchová u klavíru

Anna Máchová: Já nehraju Kalabisovu sonátu proto, že bych si myslela, že jako klavíristka mám povinnost mimo jiné hrát také soudobou českou hudbu. Mám prostě tu sonátu ráda (vlastními slovy hovoří o tom proč).

Kalabis s Medkem u stolku

Ivan Medek: Před chvílí jsi řekl, že má naše soudobá hudba mnoho odstínů řeči nebo mnoho tváří. Nemůžeme ani zdaleka ukázat všechny a vůbec si nemyslíme, že ukážeme ty nejvýraznější nebo nejdůležitější. Ale mohli bychom se pokusit přeskočit mnoho let, z roku 1948 do nedávné doby, a poslechnout si dvě písně z cyklu Osamělá Věroslava Neumanna.

U klavíru: Marta Boháčová a Vladimír Mencl
Zvuk: Dvě písně Věroslava Neumanna

(titulek pod obraz:
Marta Boháčová
Vladimír Mencl)

Záběry na poslouchající (jako prve)

Při druhé písni záběr na Věroslava Neumanna, stojícího blízko klavíru s Ivanem Medkem. Po doznění písní přicházejí ke klavíru. Věroslav Neumann děkuje Martě Boháčové.

Skupina kolem klavíru:
Marta Boháčová: Zpívala jsem tyto písně poprvé… Myslím, že každý výkonný kumštýř a zpěvák snad nejvíc musí opravdu věřit skladbě, kterou zpívá.

Ivan Medek: Kdybych se vás zeptal, proč ve vaší práci zatím snad převažují vokální skladby, řekl byste nám asi stručně svůj životopis.

Věroslav Neumann: Hovoří o své práci v souborech a o vokální tvorbě.

Ivan Medek: Vladimír Mencl se už nahrál soudobé české komorní hudby opravdu dost. Kdybyste měl jmenovat místo, kde to bylo?

Vladimír Mencl: Na skladatelských středách v Národním klubu, na přehlídkách nové tvorby a já nevím, kde ještě.

Ivan Medek: Skladatelské přehlídky jsou u nás každý rok a soudobá díla se hrají mimo to ještě taky na přehlídkách koncertního umění, Pražských jarech a konečně i na ostatních koncertech koncertní sezony v Praze a vlastně ve všech ostatních městech. Znamená to především obrovskou příležitost nové tvorbě, která se dostává do kontaktu s posluchači a ověřuje si své možnosti a správnost cest.
(pokračování příště)
Foto archiv rodiny Medkovy