Islamista Klingsor, Kundry v burce, uprchlíci. Nový Parsifal v Bayreuthu

Z ohlasů zahraničního tisku

Parsifal z Platoona se šel koupat

Nová produkce v Laufenbergově režii se s dílem scénicky úplně minula a hudebně je průměrná
Kdybychom použili prostředky režiséra Uweho Erica Laufenberga – hesla a obrazy jako plakáty, jen žádné analýzy –, stačilo by k popsání kvality nové inscenace Wagnerova Parsifala v Bayreuthu po scénické stránce několik slov jako „plácnutí do vody“ nebo „vyhlášení bankrotu“. Zdvořilost ale použití adekvátních siláckých výrazů zakazuje. Každopádně by byla tato recenze podle logiky hledání rychlých odpovědí také rychle napsaná.

Protože ale právě v Parsifalovi jde o hlubší fenomény a transcendenci, vyžaduje dokonce i tato produkce, kterou bychom nejraději přikryli závojem mlčení, detailnější pojednání. Ironicky by se s narážkou na Monty Pythony dalo říct, že jsme byli konfrontováni s „ministry of silly ideas“ pro režiséry. Téma je však bohužel příliš vážné, pročež taková povrchní inscenace nejen že mrzí, ale je dokonce nebezpečná.

Uprchlíci
Opona se otevře už při předehře a vidíme uprchlíky na nouzových lůžkách v jakémsi klášteře, upomínajícím opticky na původní dekoraci Parsifala z roku 1882. Tento klášter, jak se později ukáže, není hora Monsalvat, nýbrž útočiště křesťanského společenství ze Sýrie nebo Iráku, v centru válečného dění. Kundry se objeví v burce, Amfortas je hollywoodský Ježíš s trnovou korunou a krvavými ranami. Parsifal zabije současně s labutí malé dítě. Klingsor je islamista procházející krizí identity, zahodí modlící kobereček a tajně se bičuje před krucifixem (to, že se kříže později promění v penisy, je jen směšné). Květinové dívky vypadají jako černé vdovy, pod hábity však mají laciné hadříky břišních tanečnic. A spolu s Parsifalem, který je něčím jako americkým vojákem a s ostatními reky má zachránit svět, vlezou do hammāmu, orientální lázně. Jakýsi Platoon filmového režiséra Olivera Stona na Blízkém Východě. Prostě se tento Parsifal pěkně vykoupal.

Možná by se z takových rekvizit dal sestavit příběh jako komentář k určitě nejdůležitějším tématům naší doby, k uprchlické krizi a k bezbřehému násilí. Ale Laufenberg předvádí jen klišé, zneužívá náboženství k ilustraci jako v ukřičeném bulváru, je konfúzní tam, kde je naléhavě potřeba jasný názor, nepátrá po příčinách a jako řešení nabízí, aby všichni náboženští stoupenci své symboly zahrabali a šli zase domů. Aleluja! Je to banální jako volební projevy Donalda Trumpa. A mnozí jásají.

Úplně špatně je, že Laufenberg potřebuje pro hudbu k proměnám oponu a promítá na ni video: jednou je to let z kláštera do vesmíru, jindy utonutí Kundry, Amfortase a Wagnera. Při zázraku Velkého pátku předvede propagandistický obraz velké německé rodiny v nacistickém stylu. Bez komentáře.

Také na Parsifala můžeme a dokonce musíme vztáhnout témata naší doby. Kdo však na ně nemá odpověď a nemůže přispět novou myšlenkou, ať od něj dá ruce pryč.

Krucifixy
Roku 1951 odpověděl Wieland Wagner na otázku, jak se dá hrát Wagner po Osvětimi tak, že dílo zbavil jeho náboženské váhy a inscenoval zcela „světského“ Parsifala (bez krucifixů i hákových křížů). Teď jsou křižáci na Zeleném pahorku zpátky.

Původně měl Parsifala inscenovat Jonathan Meese, údajně kvůli překročení rozpočtu ho ale vypoklonkovali. Možná by se to taky nepovedlo. Ale na jiné intelektuální úrovni. A musíme se ptát, co si myslet o intendanci, která připustí takovou frašku.

Dva špičkové pěvecké výkony
Také dirigent byl záskok. Hartmut Haenchen nahradil Andrise Nelsonse, který jak známo odstoupil kvůli neshodám. Haenchen zůstává povrchní, o hloubce Pierra Bouleze (při Parsifalu Schlingensiefově) ani pomyšlení. Slavnostní hra zasvěcení je tentokrát hudebně málo diferencovaná, zpočátku se vleče, posléze se žene, synchronizace mezi orchestřištěm a jevištěm kulhá.

Z obsazení vyčnívají dva zpěváci: Georg Zeppenfeld jako prvotřídní, skvěle frázující hlasově, a hlasově působivý Gurnemanz s výtečnou výslovností. A Elena Pankratova jako výrazově silná Kundry s jistými výškami. Klaus Florian Vogt je jednorozměrný Parsifal, ani trochu hrdinský, s technickým mankem. Ani herecky neprodělává vývoj. Ryan McKinny (Amfortas) zaujme spíše svalnatým hrudníkem než vokálním výkonem. Gerd Grochowski je nezajímavý Klingsor téměř bez režijního vedení. Karl-Heinz Lehner odvedl roli Titurela dobře.

V roce 2017 bude v Bayreuthu dirigovat Philippe Jordan Mistry pěvce v režii Barrie Koskyho. To by měla být jiná kategorie.

(kurier.at – 26. července 2016 – Gert Korentschnigg)

***

Bayreuthský festival – Parsifal

Ani burky, ani bikini. To jsou dvě hlavní dráždivá slova, která z tohoto nového bayreuthského Parsifala už dlouho před premiérou, údajně kvůli možné islámské kritice těl květinových dívek kouzelníka Klingsora, udělala „bezpečnostní riziko“. Nikdy jsme se ovšem necítili po laskavé, i když šestinásobné kontrole vstupenek, kabelek a kapes smokingů ve Festspielhausu jistěji.

V druhém dějství očekává několik čádorů a kostýmů břišních tanečnic čistého blouda, aby ho svedly. A temně hledící Kundry se zářivými výškami výtečné Eleny Pankratové v lesklém kostýmu tu je jakousi pekelnou růží z Istanbulu. Jsme totiž někde u Tabrízu na turecko-arménsko-ázerbájdžánské hranici, tedy přímo uprostřed dnešní náboženské války. Prozrazuje to zbytečné video, které nás – „prostorem stává se zde čas“ – během první proměny místo z oblasti grálu do chrámu odvede do kosmu za Slunce a zpátky.

V pravém bayreuthském Wagnerově divadle jsou vzhledem k pietním nařízením svobodné země i města a kvůli bavorským nepokojům lóže téměř bez politiků; pouze spolková ministryně kultury Monika Grütters zastupuje statečně sponzory. Ani uvítání reprezentantů státu na zámku, červený koberec a příjezd pravých i falešných veličin se nekonají. Řada pronájmů bílých Rolls-Royceů byla zase stornována, ta či ona prominentní vstupenka vrácena, protože bonus vyvolání pozornosti by byl slabší. Atmosféra na Zeleném pahorku je letos trochu tlumená. Má to své přednosti.

Alej Siegfrieda Wagnera, jindy ucpaná limuzínami, je klidná a konečně zase jednou zve k pravé wagnerovské pouti do hudebního chrámu nahoře. Navzdory obligátním stylovým výstřelkům večerních rób platí výrazně víc umění. K vlajkám je připevněna smuteční šerpa, před začátkem se v hledišti připomenou oběti atentátů.

Co však spatříme potom, hned po poněkud tápajícím, nečistém začátku předehry na scéně Gisberta Jäckela, otevírající se s tématem grálu, nemůže být aktuálnější. Po dvou osobitých, vysoce komplexních a jako vždy v Bayreuthu nejdřív rozdělujících, vzápětí kultovně ceněných Parsifalech Christofa Schlingensiefa a Stefana Herheima byl původně plánován bláznivě egomanský koncept režijního diletanta a rádoby provokatéra Jonathana Meeseho. Ten byl už dávno zrušen, odřeknut. Místo něj se teď realizovala kdysi pro Kolín určená a nyní recyklovaná, tudíž téměř prorocká multikulturní verze profesionála Uweho Erica Laufenberga.

Laufenberg chtěl, zcela proti nynějšímu trendu, režijní hrot zase jednou obrátit. Zpátky k realismu, aby učinil zadost Wagnerovi a textu libreta, jeho pseudoreligiózní, blažené víře jedině pro bayreuthskou festivalovou obec koncipované a pro speciální akustiku divadla komponované „slavnostní hry zasvěcení“. Parsifalova „Markétčina otázka“ po náboženství se zde bere krvavě vážně.

Proto se tady v této sektářsky křesťanské diaspoře – „dar svaté krve a těla se dnes proměňuje ve váš pokrm“ – polykají hostie a pije se bohatě prýštící tělesná šťáva krále kněží, pózujícího na obrovské křtitelnici jako Kristova kopie s tělem z fitness studia. Jesus Amfortas Superstar – Ryan McKinny zpívá zatemněným, hluboce položeným barytonem.

V centrální budově, poznamenané časem a boji a až na stříbrnou lampu a krucifix prázdné, jsou však také umístěni uprchlíci. Vojáci pochodují s napřaženými zbraněmi troskami, za nimi turisté. Obrýlený správce grálu Gurnemanz (úžasně soustředěný Georg Zeppenfeld září nad Bayreuthem jako basová hvězda nad Betlémem) se svými spolumnichy pečuje o ty, kdo hledají ochranu. S lesními průseky jako malovanými je to téměř ironický nazaretský kýč, brzy se ale změní.

Neboť Caritas je tu profesionální a rezervovaná. Když Gurnemanz volá ke kontemplaci „prostřednictvím soucitu“, objeví se jako „čistý bloud“ malý chlapec v červené košilce a modrých kalhotkách – a padne mrtev, jako utopený syrský chlapeček Ailan. Jedině Kundry, odstrkovaná  misogynní mužskou společností, se o něj zajímá, pietně si ho položí na klín, ostatní se drží zpátky a raději se zabývají jiným uprchlíkem, Parsifalem. Klaus Florian Vogt v blonďaté paruce a s kuší připomíná „pimpfa“, člena nacistické dětské organizace; teprve na konci druhého dějství se tenorově rozezpívá.

Laufenberg předvádí všechno: kalich grálu, pečlivě vypreparovanou mrtvou labuť, ránu, kopí, které je později zlomené do znamení kříže. Až na holubici jsou tu všechny zaprášené rekvizity. Takto důsledný režijní realismus najednou působí jako nový radikalismus. V druhém dějství, v němž se chrám promění v exotickou orientální koupel, odkud vládne odpadlý rytíř Klingsor ze své devótní kazatelny, zdobené blasfemickými kříži, přihlíží spolu s Amfortasem, jak Parsifal přijde o panictví. Ale je to koitus interruptus, protože ten ignorant, který se mezitím stal bojovníkem, krátkým polibkem prohlédne. Vládce grálu, který vůbec není tak churavý, jak se zdá, se zmocní vždy připravené Kundry.

Hartmut Haenchen, který se k bayreuthské cti konečně dostal díky v tisku přetřásanému odchodu Andrise Nelsonse, doprovází toto veskrze staromódní kulisové divadlo ukázněně, nikde nebouří, vždy věcný a střízlivý. Stále v souladu s jevištěm, vypráví zvukovým gestem, avšak nedotčen mystickým dusnem holduje pouze racionalitě. Motiv grálu se vlní spíš jako vlny v Zlatu Rýna, nasazení jsou přesná.

Nic není rozmazané, nic nabubřelé. Ovšem za cenu toho, že tu není žádná transcendence, úchvatnost. Husí kůže téměř nenaskakovala, což je při Parsifalovi v Bayreuthu vzácné. Zůstáváme duchem přítomni, kritičtí, pozorní až do konce – a přece, když se rozsvítilo světlo, zůstalo publikum ještě dlouho sedět mlčky.

Také Laufenbergova inscenace splácí za zvolenou vizuální cestu svou daň, některé obrazy jsou napadnutelné, schází důslednost. Proč má Parsifal najednou jiné vlasy? Kdo je ten nehybný stařec, který se celá tři jednání krčí v kupoli? Mumie Parsifalova syna Lohengrina? Nepřítomný Andris Nelsons? Až se ve finále všechno projeví jen jako zvětralé divadelní kouzlo, když se stěny jednoduše rozjedou a Parsifal se rozplyne jako mlžný vykupitel v umělém jevištním kouři – spolu s učedníky ze všech světových náboženství, kteří se nejdřív zbavili svých symbolů a uložili je k Titurelovu popelu do jeho rakve.

Věrnost textu, která se ničeho skutečně neodváží. Obrázky na oplatky. Zázrak Velkého pátku jako „Wagner in the Jungle“ s nahými květinovými dívkami-Evami v ráji pod sprchou pralesního deště. Nebo nimravé detaily před tím, s dědečkem Gurnemanzem a šedovlasou Kundry v invalidním křesle. Ta navíc, což mohli vidět jen diváci v prvních řadách nebo u televizí a na internetu, schovává v lednici ovčí hlavu a mrtvého zajíce z inscenace Beuyse a Schlingensiefa – jako železnou zásobu na přežití.

Přesto přese všechno je to Parsifal, který stojí za debatu. Bez skandálu a kritiky islámu. Osvobozený od inscenační módy výkladů za každou cenu nabízí chytré a uzavřené interpretační řešení. Přijato bylo mohutným potleskem a jen trojím zabučením, což se po všech těch předchozích zmatcích (evidentně opilý Hans Neuenfels musel ještě v den premiéry přilít do wagnerovského ohně trochu nekvalifikovaného oleje) téměř nečekalo.

Spásu přinesly především dokonale metafyzicky shora a mohutně v popředí zpívající sbory, nastudované Eberhardem Friedrichem. Gerd Grochowski je hlasově temně znějící Klingsor, Karl-Heinz Lehner dobrý, ale nenápadný Titurel. Spolu s rytíři grálu a panoši tvoří harmonický pěvecký ansámbl. Hartmut Haenchen vedl orchestr suverénně, trochu málo svádivě. Parsifalův „pochod“ se zvláštními zastaveními (druhá proměna – s ještě hloupějším videem) odvanul po prozaicky protestantském základním tempu z not hodně prachu, ale jinak zůstalo také mnohé tajemství wagnerovské jedové kuchyně zvuku neutrální. Takto by mohlo hledání posvátného grálu klidně začít znovu od začátku. Neboť s konečnou platností ho ani nyní v Bayreuthu nenašli.

(klassiker.welt.de – 27. července 2016 – Manuel Brug)

 

Bayreuther Festspiele 2016
Richard Wagner:
Parsifal
Dirigent: Hartmut Haenchen
Režie: Uwe Eric Laufenberg
Scéna: Gisbert Jäkel
Kostýmy: Jessica Karge
Světla: Reihnard Traub
Video: Gérard Naziri
Sbormistr: Eberhard Friedrich
Dramaturgie: Richard Lorber
Festspielorchester Bayreuth
Festspielchor Bayreuth
Premiéra 25. července 2016 Festspielhaus Bayreuth

Amfortas – Ryan McKinny
Titurel – Karl-Heinz Lehner
Gurnemanz – Georg Zeppenfeld
Parsifal – Klaus Florian Vogt
Klingsor – Gerd Grochowski
Kudry – Elena Pankratova
1. Gralsritter – Tansel Akzeybek
2. Gralsritter – Timo Riihonen
1. Knappe – Alexandra Steiner
2. Knappe – Mareike Morr
3. Knappe – Charles Kim
4. Knappe – Stefan Heibach
Klingsors Zaubermädchen – Anna Siminska, Katharina Persicke, Mareike Morr, Alexandra Steiner, Bele Kumberger, Ingeborg Gillebo
Altsolo – Wiebke Lehmkul

www.bayreuther-festspiele.de

Připravila a přeložila Vlasta Reittererová