Ivan Medek hovoří s Václavem Snítilem (1)

Texty Ivana Medka (47)

V rozhlasových pořadech, které Ivan Medek připravoval v šedesátých letech pro Československý rozhlas, hovořil s klavíristou Ivanem Moravcem, dirigenty Karlem Ančerlem, Václavem Neumannem a Martinem Turnovským, se skladatelem Iljou Hurníkem, ale také s houslistou Václavem Snítilem. Celkem dvakrát – v roce 1965 a 1969 – se spolu potkali u rozhlasového mikrofonu nad interpretacemi velkých houslistů dvacátého století. A otázkami s nimi souvisejícími: jak se rodí velké výkony, jak je lze charakterizovat a vzájemně rozlišit? Co znamená být věrný skladatelovu originálu? A jak může vypadat osobní vklad interpreta? – Přinášíme první část rozhovoru obou pánů z pořadu „Umění 20. století“ z roku 1969. V těchto dnech také jako vzpomínku na Václava Snítila…
***

Ivan Medek: Mockrát jsem se setkal s různými lidmi, třeba s lékaři, inženýry, právníky, s nimiž jsem skoro vždycky hovořil o umění nebo o filozofii. A zjistil jsem, že oni, když jsou doma po své práci, tak poslouchají desky anebo se moc rádi baví o věcech, které se vlastně jejich oboru nedotýkají. Skoro úplně obráceně to je u muzikantů, kteří když přijdou domů – celý den poslouchají, celý den hrají – tak si velmi často ještě sednou ke gramofonu nebo magnetofonu a poslouchají. Dokonce jsou takoví, kteří poslouchají dlouho do noci, a aby nerušili sousedy, poslouchají se sluchátky na uších. Narážím na to, o čem jsme hovořili před chvílí, když jsme pořad trošku připravovali, a ty jsi říkal, že to děláš. Nemáš pocit, že je trochu absurdní zabývat se celý den hudbou a potom ještě doma poslouchat s těmi sluchátky na uších?

Václav Snítil: Mně to absurdní nepřipadá. Obzvlášť když doma poslouchám něco úplně jiného, než co jsem přes den hrál nebo čím jsem se zabýval. Já učím, zkouším kvartety, cvičím… A když přijdu domů, třeba po svém koncertě, mám strach, že nebudu spát po tom strašném vypětí a že si budu celý koncert přehrávat a že se mi budou znovu vybavovat všechny chyby a nedostatky, které jsem udělal a o kterých třeba posluchač ani neví, ale které se mi vryly do paměti. A je to takový protilék, když si poslechnu hudbu zcela jinou. Nejvíce hudba symfonická, v tomto případě na mě působí Gustav Mahler, nebo nějaká píseň anebo i mluvené slovo, poezie z desek nebo nějaký ten melodram – a v tomto případě zase v podání Zdeňka Štěpánka, jehož hlas pro mě byl vždycky drahý a doteď si ho rád přivolávám.

Ivan Medek: Ty jsi trošku navodil atmosféru, jako když jsi po koncertě doma, a bojíš se, aby sis to v duchu zase nepřehrával celé. A tak bychom si na začátek našeho dnešního pořadu pustili jako takové uvolnění pro tebe pár Šrámkových veršů se Zdeňkem Štěpánkem. Pak bychom už hovořili o tom, co nás spojuje, a to je hudba.

Václav Snítil: To bych byl skutečně rád. Já totiž k poezii přišel asi ve svých sedmnácti letech, když jsem se seznámil se svou ženou. Ta mě vlastně k  poezii přivedla, neboť si ráda recitovala a mě to zase přivedlo k tomu, že jsem začal páchat takové nevinné hříšky. Začal jsem i komponovat. Napsal jsem několik melodramů, které jsme spolu vždycky, pro své potěšení, ale jenom pro nás dva, doma provozovali. A to mě přivedlo k tomu, že velice rád verše poslouchám, a myslím, že ten Štěpánek bude skutečně velice vhodný a že tím také pozdravím svoji paní.

(Verše)

Ivan Medek: Myslím, že Šrámkovy verše s hudbou Jiřího Srnky v přednesu Zdeňka Štěpánka byly dobrým začátkem. A teď bychom se mohli dostat k tomu společnému bláznovství. Bláznovství společné všem muzikantům, kteří musejí pět, sedm, osm nebo i víc hodin denně dělat prakticky hudbu. Z důvodů konkrétních technických, ale také proto, že ustavičným setkáváním se s hudbou si řeší svoje jak interpretační problémy, tak otázky svého postoje k umění a postoje svým způsobem i ke světu.

Ty jsi s sebou přinesl Bachovu sólovou Sonátu g moll ve čtyřech verzích. Samozřejmě kdybychom chtěli hrát všechny čtyři celé, nestačil by nám na to dnešní večer. A dostali bychom se do neřešitelné situace. Uděláme to tak, že si zahrajeme s každým z těch sólistů – jsou to Arthur Grumiaux, Szeryng, Menuhin a Milstein – jednu větu.

Ale ještě předtím bychom se mohli dostat k jednomu tématu, které je dost aktuální a objevuje se vlastně v každém století a v každém období jednotlivého člověka, s různou výrazností a naléhavostí. Člověk když studuje, má určitou představu o tom, že Bach se má hrát tak a tak. A netýká se to samozřejmě jenom Bacha, ale kteréhokoliv jiného autora… Tedy že je na interpretaci Bacha určitý ne snad předpis, ale jakýsi kánon, zákon. Pak najednou zjišťuje, že tento zákon je možné vykládat různým způsobem. A že kromě objektivního přístupu je ještě přístup ryze subjektivní, dalo by se říct osobnostní. Možná že to ale celé říkám úplně obráceně. Protože právě u Bacha jsme se až donedávna setkávali s naprostou převahou subjektivního výkladu, respektive ovlivněného subjektivním výkladem tradice.

Václav Snítil: Já jsem za svých studií u Jaroslava Kociána přehrál Bachovy sonáty a partity všechny. Přehrál a prostudoval. Kocián s tím byl málokdy spokojen. Ovšem v té době jsem neměl svůj vlastní názor. Ani jsem nemohl mít. Prostě jsem bezmezně věřil tomu, jak si to představuje Kocián. A jestliže jsem slyšel, že někdo to hraje jinak, byl jsem hluboce přesvědčen až morálně rozhořčen, že to hraje úplně špatně. Kocián učil Bacha jistě velice správně, naučil nás krásný tón, měkké akordy, vláčnou pravou ruku. Ovšem hráli jsme z jeho oblíbené Hellmesbergerovy úpravy Bacha, která se v některých místech odchyluje od Bachova zápisu. Někde se přidávají tritóny, v mollových stupnicích se zvyšují citlivé tóny nebo se zase snižují sexty, což u Bacha samozřejmě není. Myslím, že to bylo i trochu ovlivněno hrou v devatenáctém století, kdy se používalo hodně glissand, hodně hraní po jedné struně až do vysokých poloh. To všechno ovlivňovalo výkon, který byl myslím, jak jsi říkal, více subjektivní. Samozřejmě byl-li dokonale prožit a byl přesvědčivý, bylo to správné.

Když k nám pak po válce začali přijíždět houslisté z jiných zemí, slyšel jsem hrát Bacha třeba od Szerynga. Ten mě přímo šokoval, že například g moll sonátu začal celou v první poloze. Neodvážil jsem se říct, že to je špatně. Velice se mi to naopak líbilo. A teď přišel rozpor: co vlastně je správně? A začal jsem pochybovat. Ne tedy o tom, že jsem se to u Kociána špatně naučil, ale že je zřejmě možné si to u Bacha vykládat také trochu jinak. Rozuzlení tohoto gordického uzle mi přineslo vydání Bachova originálu. Zjistil jsem, že vlastně každé tištěné vydání se od originálu lišilo a bylo vykládáno subjektivně. A že by bylo dobré, jestliže chci Bacha hrát třeba i trochu subjektivně po svém, abych vyšel z originálu. Tím jsem se začal zabývat a z tohoto hlediska jsem potom každé další veřejné provedení Bacha posuzoval. Ovšem nesouhlasil jsem zase, když to bylo hráno příliš suše, jestliže někdo splnil od A do Z Bachův originál, a přitom mě to nijak muzikantsky nepřesvědčilo, protože to třeba bylo chladné.

Bach je úkol na celý život. Já bych si netroufal třeba šest Bachových sonát zahrát za sebou ve dvou večerech. Musím vzdát obdiv Břetislavu Novotnému, který to dokázal a který vlastně v těchto intencích také pracoval. A bylo to zřejmě právě vydání Bachova originálu, co ho k této myšlence přivedlo.

Ivan Medek: Mě moc zajímá ten moment, o kterém hovoříš, totiž že člověk, i když vychází z originálního vydání – a těžko dnes může vycházet z nějakého jiného –, nutně dojde k vlastnímu osobnímu výkladu. A v podstatě nemůže, protože není stroj, zahrát přesně to, co je zaznamenáno v notách…

Václav Snítil: … nemá ani ten hůlkovitý smyčec, a navíc musí se přizpůsobovat i svým technickým možnostem. Já Bacha vyučuji z těchto hledisek, žák musí znát originál, a přesto teď několik mých žáků hraje jednu Bachovu partituru, a když je pak slyším, každý to hraje trošku jinak.

Ivan Medek: Přičemž vlastní osobní přístup jednak nelze vyloučit a jednak ho v žádném případě nelze považovat za chybu.

Václav Snítil: Proto by bylo dobré poslechnout si ukázky z Bachovy Sonáty g moll, jak jsem je vybral a seřadil. Vždycky jsem záviděl v divadle, když jsme byli s kvartetem ještě zaměstnáni v činohře, že režisér může přidělovat úlohy jednotlivým hercům podle svého nejlepšího přesvědčení. Já jsem si pečlivě poslechl komplet sonát od každého interpreta. A vybral jsem po větě od každého z nich.

Arthur Grumiaux se dle mého názoru nejvíce blíží originálu. Zřejmě studoval sonáty v poslední době nově. Jeho nahrávka je také jedna z nejnovějších, je stereofonní. Bacha hraje s neobyčejným půvabem, neobyčejně krásně, muzikálně přesvědčivě. Grumiaux zahraje první větu. Fugu si necháme zahrát od Szerynga, přestože hraje nádherně celou sonátu. Szeryng je ovšem znám svou dokonalou akordickou technikou a mám dojem, že mu fuga vychází neobyčejně plasticky. Menuhin je úplně opačný. U něho uslyšíme přístup víc individuální. Třetí věta, která je lyrická, sluší právě jemu; na jeho snímku vychází nejpřesvědčivěji a mně se neobyčejně líbí. Menuhin měl nedávno v Praze koncert, celý z Bachových sonát, a přesvědčil, že je neobyčejně veliká osobnost umělecká i lidská. Jeho koncert vzbudil mnoho diskusí, mnoho názorů kladných i záporných. Pro mě hloubka, s jakou Bacha hraje, připomíná gotickou katedrálu, chrám, do kterého můžeme vstoupit i s radostí nebo i s bolestí, ovšem nikdy se zlobou nebo s násilím. To se mu myslím podařilo, i když je snad jeho výkon poznamenán určitou nervozitou, která je dána jeho věkem a množstvím koncertů. Čtvrtou větu jsem se rozhodl přidělit americkému houslistovi Milsteinovi, který je virtuózem v pravém slova smyslu. Všechny Bachovy sonáty hraje poněkud rychleji; už tím je dán jeho individuální přístup. A právě virtuózní, závratná poslední věta, která se řítí jako kaskáda, zní v jeho neobyčejně jedinečném podání naprosto přesvědčivě.

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy, archiv