Ivan Štraus – 75

Právě dnes se dožívá významného životního jubilea jeden z nejvýznamnějších českých houslistů poválečné generace Ivan Štraus (1937).  Připomeňme, že Ivan Štraus po absolutoriu na pražské Konzervatoři a HAMU studoval jako aspirant na konzervatoři v Moskvě. V roce 1968 byl v konkurzu vybrán jako pedagog HAMU, odkud však po sedmi letech musel z politických důvodů odejít; posléze pak působil na Konzervatoři v Pardubicích, od roku 1990 je profesorem na AMU. V letech 1968 – 1979 byl Ivan Štraus členem Českého tria, od roku 1979 primáriem Sukova kvarteta, jako sólista vystupoval s řadou orchestrů doma i v zahraničí, je držitelem řady ocenění.

Jste úspěšný pedagog, vaši absolventi jsou na špici v oboru. Sledujete jejich osudy?

Snažím se, pokud mi to čas dovolí. Nějak se zrychluje a já mám ještě hodně co na práci – pokud mi to Pán Bůh dopřeje.

Mohl byste porovnat AMU se zahraničními školami na západě ale i například. s tou v Moskvě, na které jste studoval? Udržujete tam s někým kontakty?

Nejsme na tom nejhůř, ale opravdu dobrý pedagog také očekává, že bude zaplacen. Nebudu raději hovořit o tom, kolik kdo z nás bere, spíše že jsme v Česku absolutně nejhůř placená škola.

Máte v Praze řadu zahraničních studentů. Je jejich přístup jiný oproti těm českým?

Zdá se mi, že zejména šikmoocí jsou o něco pilnější. Ale záleží na jednotlivcích, rozdíl není velký, mnoho našich studentů je také pracovitých.

Sedm let jste byl proděkanem pro zahraničí. Jak funguje program výměny studentů Erasmus?

Erasmus je částečně sen pro studenty, až na to, že kantoři učí studenty v rámci svých úvazků, tj. bez odměny. Pokud to vedoucí katedry nemůže vykompenzovat občasnou odměnou, je to zase zodpovědná práce navíc.

Na pražské AMU jste jako doma, ale učil jste i na Konzervatoři v Pardubicích. Jak jste se tam dostal a jak na tu dobu vzpomínáte?

Byl jsem vystoupen z AMU v roce 75, protože bylo potřeba posílit kádrové rezervy, tj. členy strany a já odmítl vstoupit do zločinecké organizace, která se držela u moci také díky mlčící menšině. Ale protože Pán Bůh umí obrátit zlo v dobro, vzpomínám na Pardubice s nostalgií, tam jsem se naučil učit a dohonil látku zanedbanou během konzervatorních studií. Ať byl Václav Rabas (varhaník, tehdejší ředitel pardubické konzervatoře – pozn. autora) jakýkoli, uměl to se soudruhy velmi dobře koulet a k pracantům se choval velice slušně. Takže jsem mu za mnohé vděčen, na druhou stranu jsem se mohl pro školu přetrhnout!Hudební fakulta AMU měla v poslední době nakročeno k zásadní změně. Uvažovalo se i o odloučení fakulty od AMU a založení nové Univerzity Antonína Dvořáka. Co si o tomto záměru myslíte a co je příčinou? Případně do jaké míry je to při dnešním opačném trendu slučování institucí reálné?

Reálné to není z mnoha důvodů. To by bylo na dlouhé povídání, ale podstatné je rovnoprávné spojení. Tam kde se dvě fakulty spojí proti jedné, je to špatně. Navíc provedl bývalý předseda AS AMU při poslední volbě rektora takovou nechutnost, že bychom bývali měli právo se odtrhnout. A vidíte, nejen že se mu nic nestalo, ale MŠMT dalo od celé kauzy ruce pryč. Jelikož se nemůžeme rozvést, nezbývá než se naučit spolu komunikovat. Jako v případě islámského světa.

Kdybyste byl třeba ministrem kultury nebo byste měl možnost ovlivnit zásadně nějaká rozhodnutí, co byste udělal či změnil?

Především bych dosadil na rozhodující místa lidi kvalifikované, nezávislé na politicích a chytré. Ten poslední ministr se měl jmenovat Schlechter, ne Besser. Ale bohužel velmi často je úroveň kultury závislá na penězích, takže dokud nebude kultura považována za národní vizitku a podle toho ohodnocena, nemůžeme čekat zázraky. Na druhou stranu podle Parkinsonových zákonů každý podnik potřebuje – a spotřebuje – o něco víc peněz než má a dostane, bez ohledu na jejich množství. Kulturní nabídka je velká a její někteří protagonisté si myslí, že mají právo na horentní sumy, protože jsou kvalitní tvůrci. Tím ovšem trpí ti, kteří neumí tak hlasitě křičet a nemají příslušné konexe, ačkoli jejich výsledky nejsou o nic horší, než prezentace mnohých mediálních hvězd.

Je něco, co byste změnil v systému a efektivitě hudebního školství?

Jen ohodnocení kvalitních kantorů. Systém je dobrý, skutečně kvalitních kantorů je hodně málo, ale mnozí kantoři se maximálně snaží a díky nim současný systém ještě stále funguje.

Byl jste členem významných komorních souborů (České trio, Sukovo kvarteto aj.). Ovlivnilo to nějak vaše pedagogické postupy? Na co nejraději vzpomínáte?

Ze všech těchto spoluprací jsem si přinesl jako největší užitek stále hlubší vhledy do tajů hudební řeči, které se snažím předávat svým posluchačům.

Vaše diskografie je velmi obsáhlá. Kterých nahrávek si nejvíce ceníte?

Mé první desky s Komorní harmonií a Liborem Peškem, Stravinského Příběhu vojáka. Bohužel nejsem uveden na obálce, přestože houslový part je tam větší než mají jiné nástroje a na jiných nahrávkách je vždy houslista uveden. Právě tak se tehdejší Supraphon zachoval sprostě, když jsme dostali opět s Komorní harmonií a Peškem Gran Prix Charles Cross za nahrávku Bergova Komorního koncertu pro housle, klavír a dechové nástroje, sdělil mi to kdosi pouze telefonicky, žádný papír jsem o tom nikdy nedostal. Ne že by mi na něm až tak moc záleželo – i když takové ocenění potěší – ale je to kvůli prestiži, kterou by mělo naše povolání požívat mezi lidmi. Kolem každého sportovního čičmundy se nadělá spousta fofru a kolik práce spotřebuje jeden oceněný interpretační výkon, o tom se moc neví a ani nepíše.

Jak připravujete pořady pro rozhlas a kolik času to zabere?

Bohužel jsem byl nucen si dát zatím pauzu, příprava 8 – 10 minut spotřebovala 10 – 14 hodin času. Rád bych dopsal jakousi knížku, kterou slibuji svým studentům už asi 7 let.

Jste také předsedou správní rady Nadace Bohuslava Martinů. Jaký prostor k propagaci díla Martinů tím získáváte?

Mám slušný přehled o provádění hudby Bohuslava Martinů ve světě i u nás. Podporujeme finančně mnoho projektů různého druhu, od koncertů přes divadla až k publikacím. Možná bude nutno začít dělat pro hudbu Martinů ještě víc než děláme.

Jste v mnoha směrech obdivuhodně aktivní. Jak si udržujete svou vitalitu? Máte nějaký recept?

Josef Shejbal, dlouholetý ředitel Pardubického komorního orchestru nám na tuto otázku ve svých dvaadevadesáti letech odpověděl: Choď rovně a nemluv o nemocech. Je to ale především zásluha Pána Boha, že mne udržuje v dobré kondici, genů mé matky, která zemřela v 96 letech  a snad také životosprávy, kterou se snažím praktikovat podle hesla „Jez do polosyta, pij do polopita.“ Samozřejmě s opatrnou mírou alkoholu a bez tabáku. A taky mi mladí lidé dobíjejí baterky.  Poslední rada pak je: mít rád všechno, co dělám, nedělat jen to, co mám rád.

Právě dnes se v Sále Bohuslava Martinů uskuteční koncert u příležitosti vašeho jubilea. Jak dlouho budete slavit a na co se mohou posluchači těšit?

Pokusím se pohlédnout na tak zvanou vážnou hudbu z té humorné stránky a osvítit ji z nečekaných úhlů. Moc času na slavení nemám, ale snad se aspoň jeden den trochu vyspím, pak se jede hned dál.

Co vás čeká v nejbližší době?

Stále totéž: číst, psát, učit.

A z čeho máte největší radost a co vás naopak trápí?

Radost mám pokaždé, když ty květinky na škole o kousek povyrostou. Trápí mne hlavně to, že se tak dlouho očekávaná demokracie dokázala během dvaceti let tak strašně zvrtnout ve svůj pravý opak.

Děkujeme za rozhovor a k vašemu dnešnímu jubileu blahopřejeme a přejeme vše dobré!