Ivan Ženatý: Doma jsem v Čechách a to se už nezmění

Rozhovor s předním českým houslistou před pondělním koncertem se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu v pražském Rudolfinu  

Pane Ženatý, už dva roky žijete ve Spojených státech. Dáte nám prosím trochu nahlédnout do vašeho tamního života? Kolik času věnujete pedagogické práci na Cleveland Institute of Music?

V Clevelandu trávím asi sto dní v roce a jsou to nejklidnější týdny mého života. Studenti mi s pýchou vlastní mládí přicházejí předvést své nové koncerty, sonáty, mluví se mnou o svých snech i pochybnostech. V Clevelandu také nejvíc cvičím na housle a vracím se tak s radostí do rytmu svého dávného studentského života. Tahle idylka je ale pravidelně narušována koncertními cestami po Americe i Evropě, a jednou do sezony též po Asii.

Kolik máte studentů, z kterých zemí – a který z nich vám dosud udělal největší radost?

Podmínkou mého angažmá na Cleveland Institute of Music bylo vytvoření velké mezinárodní třídy a to se mi během dvou let podařilo. Mám na starost osmnáct mladých houslistů ve věku od sedmnácti do dvaceti pěti let z USA, Argentiny, Kanady, Ruska, Německa, Finska, Dánska, Rumunska, Japonska, Koreje, Číny a Nového Zélandu. Po určitém váhání jsem přijal taky dvě zázračná dvanáctiletá děvčátka, která za mnou pravidelně dojíždějí s rodiči z New Yorku a Bostonu. Radost mi dělají úplně všichni. V tomto hroutícím se světě je pro mě velmi povznášející intenzivní kontakt s generací, která se vyznačuje silou, nadšením a objevováním.

Co především bylo zdrojem vašich pochybností, zda zmíněné „malé zázraky“ vyučovat?

Nikdy jsem neučil malé děti, navíc věk kolem dvanácti třinácti let začíná být problematický. Ale nakonec jsem si vzpomněl sám na sebe, na to, jak jsem každou sobotu v 5.55 nasedl do autobusu z Krkonoš a jel do Prahy na hodinu k Noře Grumlíkové. A navíc – moje nejmladší děvčata jsou opravdu skvělá, a ačkoli zatím jen kopírují, přijde čas, kdy začneme mluvit o tom, že krásu může každý vnímat poněkud jinak.

Jak se vám podařilo zapojit v USA do koncertního života?

Šlo to daleko rychleji než v Německu. Asi rozhodujícím momentem bylo okamžité pozvání na mezinárodní festival a letní školu v Meadowmount v New Yorku. Je trochu úsměvné, že mě Američané označují jako „ruskou školu“.

Co je k takovému zařazení vede? 

Takzvanou americkou školu samozřejmě vytvořili ruští Židé, potomci Auera a zejména Galamiana, kteří odešli po revoluci do USA. Ovšem během posledního století se styl houslové hry velmi změnil a nejvýraznější americké ikony, kterými jsou Perlman a Zukerman, dospěly k výrazně odlišnému pojetí techniky, a tudíž i tónu než my, kteří jsme měli možnost studovat u bývalých žáků Jampolského, Jankeleviče nebo Oistracha a vždycky jsme k nim vzhlíželi. Když jsem dohrál svůj první recitál v Meadowmount, přišla za mnou osmdesátiletá paní Thomas, profesorka z Juilliardu a bývalá studentka Galamiana, a řekla: „Je to krásné a je to všechno jinak.“ Někdy si taky vzpomenu na větu Svjatoslava Richtera: „V Německu jsem Rus, ale v Rusku Němec.“ A mé další příležitosti? Po vyprodané Carnegie Hall v loňském roce jsem obdržel nové pozvání na duben 2016 – bude to pro mě spolu s vystoupením na Pražském jaru nejdůležitější a nejkrásnější večer příští sezony.

Jak často se dostáváte domů, do svého domu na úpatí Řípu?

Jsem tady každý měsíc, zejména kvůli svým malým dětem Jurajovi, Emmě a Jakubovi. Všechny volné chvíle trávíme spolu a je to pro mě ještě intenzivnější pocit štěstí než dotýkat se Beethovena…

Když už přiletíte do Evropy, asi se nezastavíte – soudě třeba podle vašeho programu na přelomu roku: recitály s klavíristou Stanislavem Boguniou či harfistkou Janou Bouškovou, koncert s orchestrem FOK (Martinů 2. houslový koncert), turné se jmenovaným tělesem po Španělsku (Brahmsův koncert D dur)… Je pro vás dnes složitější organizovat svůj čas než dřív, když jste žil v Německu?

Naopak, je to jednodušší, protože nelze improvizovat. Já teď plánuju koncerty na dva roky dopředu a mám už koupené letenky na příštích šest měsíců. Víte, když v tomhle kolotoči žijete celý život, dáte si moc velký pozor na to, abyste si uchránila své soukromí.

Připravujete i nějakou novou nahrávku?

V Českém rozhlase jsem vloni natočil Carmen Fantazii, Fantazii z Prodané nevěsty a řadu drobnějších skladeb Františka Drdly, které letos vyjdou na CD. A v Americe je čerstvě připravená pro střih nahrávka Martinů a Strausse. Poměrně nedávno jsem se také rozhodl pustit se do kompletního Bacha. Umím to všechno zpaměti, ale cítím potřebu se osobně vypořádat s tím, co je nebo může být Bach a co je nános romantické tradice.

V jedné z otázek jsem použila automaticky slovo „domů“ ve spojení s Českou republikou, ale… necítíte se být spíše světoobčanem?

Doma jsem v Čechách a to se už nezmění. Praha je město, které znám ze všech měst nejdůvěrněji. Mám tu svou historii, své vzpomínky a první úspěchy. V každém českém orchestru znám řadu lidí, se kterými mě pojí společné příhody. A vedle toho mi osud nadělil jakýsi „druhý domov“ v ohijském Shaker Heights.Se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu zahrajete v pondělí 9. února Prokofjevův Koncert D dur, čím především vám imponuje?

Je úžasný svou oscilací mezi snovým, romantickým, místy až impresionistickým světem a pro Prokofjeva typickými motorickými pasážemi, které mnohdy směřují do extrémních temp. Občas se jakoby ocitáte v milostných scénách z Romea a Julie, jindy vám běží mráz po zádech z čehosi ďábelského. A po celou dobu k vám promlouvá autor, který vytvořil jeden z nejoriginálnějších jazyků v hudební historii.

Uměl Prokofjev psát pro housle? Je to „vděčný“ autor?

Sám byl výborným klavíristou, ale měl výjimečný smysl pro techniku a tónové možnosti houslí. Byl v tomto smyslu také výjimečně vzdělán, což je úchvatné: Ačkoli zachází do technických extrémů, respektuje po celý čas nástrojové možnosti ve všech polohách. A ptáte-li se na vděčnost, nejsem si jistý, nesměřujete-li k praxi některých mých kolegů, kteří se dlouhodobě utápějí v komerci. Mohu říci s absolutní jistotou, že Prokofjevův koncert přinese vnímavému posluchači naprosto ojedinělý zážitek.

Nikoli, měla jsem na mysli vděk vás, interpretů, a pak samozřejmě též poučeného publika, jaké potkáváme právě na abonentních koncertech Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Mimochodem, patříte mezi pět stálých sólistů tohoto tělesa, máte nějakou představu, kudy by se měla vaše spolupráce ubírat v příštích letech?

Soudě podle našeho posledního vystoupení na Mezinárodním festivalu v Českém Krumlově v létě 2014 je Symfonický orchestr Českého rozhlasu v mimořádné formě. Těší mě, že spolu můžeme plánovat další koncerty i natáčení. A je mi ctí, že mohu být součástí této slavné tradice.

Děkuji za rozhovor.

Vizitka:
Houslový virtuos Ivan Ženatý (1962) opakovaně hostuje se slavnými mezinárodními tělesy, jako je BBC Symphony Orchestra London, Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, Berliner Symphoniker, Orchesta Nacional de Madrid, ale i předními českými orchestry, jako je Česká filharmonie, FOK či Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Velkou pozornost vzbuzují také sólové a komorní projekty Ivana Ženatého (kompletní Bachovy sólové sonáty či Beethovenovy a Brahmsovy sonáty z posledních sezon). Svým mimořádně bohatým repertoárem zahrnujícím přes padesát houslových koncertů oslovuje široké publikum, aniž by na okamžik opustil svět klasické hudby. Kromě samozřejmé technické perfekce bývá oceňován jeho vkus pro styl a podmanivá krása tónu.

Svou profesionální kariéru zahájil Ivan Ženatý účastí ve finále Čajkovského soutěže v Moskvě, po které následoval debut s Českou filharmonií pod vedením Libora Peška, vítězství v soutěži Pražského jara a laureátský titul Mezinárodní tribuny mladých umělců UNESCO. V roce 1990 debutoval Ivan Ženatý v Londýně, 1991 v Berlínské Filharmonii a Concertgebouw v Amsterdamu, 1994 v Tokiu, 1996 v New Yorku a Buenos Aires. Hrál společně s Yehudi Menuhinem, Yo-Yo Ma, Sergem Baudem,Valerijem Gergijevem, Andrejem Boreyko, Nevillem Marrinerem a dalšími.

Hudební výraz Ivana Ženatého ovlivnila nejvíce osobní setkání s Nathanem Milsteinem, Ruggierem Riccim a Andre Gertlerem, výraznou změnu v jeho hudebním myšlení inicioval prof. Bezrodnyj na Čajkovského konzervatoři v Moskvě. Největší význam ale měly pro Ivana Ženatého soukromé lekce u Josefa Suka a následná dlouholetá spolupráce vrcholící vystoupeními na Würzburger Mozart-Festspiele, Pražském jaru a kompletní nahrávkou děl Wolfganga Amadea Mozarta.

Gramofonové nahrávky Ivana Ženatého ostatně vzbuzovaly vždy nadšený ohlas u posluchačů i hudebních kritiků. Po celou dobu umělecké činnosti je patrná koncentrace na souborná díla velkých autorů, jako jsou Telemann, Bach, Mendelssohn, Schumann, Schulhoff nebo Dvořák a Grieg, natočená pro Dorian Recordings v New Yorku. Mimořádný zájem vzbudil nový dvořákovský komplet (www.audite.de) a nahrávka obou houslových koncertů Josefa Bohuslava Foerstera s BBC SO London a jeho šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem (www.supraphon.cz).

Díky newyorské Harmony Foundation hraje Ivan Ženatý na vzácné housle Giuseppe Guarneriho „del Gesu“ z roku 1740.

Kromě mistrovských kurzů v Německu, Španělsku, USA a Kanadě Ivan Ženatý od roku 2012 přijal profesuru na prestižním Cleveland Institute of Music.

(Zdroj: www.ivanzenaty.com)

Foto Tomáš Lébr, Václav Jirsa, Tomáš Železný