Když vaří múzy – nová kniha, mapující svět klasické hudby skrze výrazné interprety, jejich vzpomínky a v neposlední řadě i vztah k vaření a jídlu jako takovému. Její autorka, Jitka Novotná, přibližuje jednotlivé protagonisty v miniseriálu, určeném pro naše Kuloáry.
***
Koncert v prachatickém divadélku se mi do paměti vepsal a dodnes tam vězí jako ojedinělá událost. Je to už víc než dvě desetiletí, kdy jsem jako členka letního orchestru Hudební mládeže usedla s ostatními účastníky na koncertu báječného mladého houslisty. Recitál se vydařil, publikum plácalo jako divé – a on přidával. Vždycky se znovu objevil na pódiu s potutelným výrazem, zapíchl pohled do publika a opět přiložil housle pod bradu. Neustával. Asi po sedmi přídavcích promluvil do sálu: „Víte, dokud budete tleskat, budu přidávat.“ Ta hra nás všechny bavila, koncert se protáhl snad na dvojnásobek původně plánované délky. 
Ano, dřímají v něm zcela netušené polohy – svébytná rozšafnost, osobitá hravost a schopnost, někdy možná i snaha překvapit sebe i druhé. Jak jinak interpretovat výjev z nedávného posezení nad kávou, kdy onen noblesní muž v obleku s rošťáckým požitkem olízl lžičku a na můj skrývaný, leč špatně ukrytý údiv v pohledu lakonicky pronesl: „Taky se ráda prohřešujete proti některým psaným i nepsaným pravidlům?“
Podobně vás – stejně jako mě – asi překvapí, že houslista, který se netají svou bezmeznou oddaností hudbě, je také náruživým kuchařem, kouzelníkem s bylinkami a kořením, znalcem lahodných pokrmů. Přesně tak mi Ivana Ženatého vylíčil jeho kolega, přítel a někdejší spolužák Leoš Svárovský (děkuji za tip!). Uznejte, že tuto výzvu jsem nemohla přejít…
V rozhovoru pro knihu Když vaří múzy houslista zavzpomínal na maminčinu kuchyni, která měla daleko k pestré, uvážlivě sestavované stravě. Spoluurčujícím momentem tady byl navíc nevalný stav otcova chrupu: „Všechno se u nás rozvařovalo. Pravidelně jsme mívali svíčkovou, sekanou, dušeného králíka a další ,měkká‘ jídla. Samostatnou kapitolu tvořily krajové speciality jako krkonošské kyselo, hubník, vaječný svítek, chlupaté knedlíky nebo bramborová kaše s cibulkou, které se u nás říkalo ,kucmocht‘. V té době jsem se ovšem nejvíc těšíval na páteční odpoledne, kdy otec přišel z práce, otevřel kufřík, vyndal gothajský salám (jediný, který ukousal) a dával vždycky kousek mně, kousek sobě a (aby maminka neviděla) kousek psovi Míšovi. Tohle ovlivnilo s naprosto zrcadlovým efektem celý můj vztah ke kulinářství – všechno dnes dělám přesně naopak!“
Základ vlastních kulinářských dovedností vystavěl na francouzské kuchyni. Pokud si ale představujete stravování Ivana Ženatého jako nepřetržité hody ve velkém stylu, musíme tento pokřivený obraz okamžitě napravit. Nevyhýbá se totiž ani půstu, a má-li jmenovat nejlepší jídla, která kdy ochutnal, rozpovídá se především o situacích, v nichž zažíval pocity štěstí, spokojenosti, a teprve pak o dobrotách, mnohdy úplně jednoduchých: „Tak třeba po dlouhých hodinách námahy stojím na vrcholu Gerlachovského štítu, hledím do dáli, piju vodu, jím chleba s máslem a mám pocit, že nemůže existovat nic lepšího. Nebo: Emma mi sedí na klíně, Kuba vlevo, Jurko vpravo, přede mnou leží na stole mísa brambor, které krájím, natírám tvarohem a jednomu po druhém dávám do pusinky. Všichni máme bílé brady a je nám nejlépe na světě…“
Z našeho rozhovoru se dále dozvíte, jestli Ivan Ženatý vzal někdy do ruky láhev alkoholu před koncertem (a budete překvapeni!) nebo co soudí o lásce procházející žaludkem. Závěrečnou úvahu nechme na umělci. „Jestli nacházím paralely mezi světem jídla a světem hudby? V jednom bodu se protínají dokonale: Já nikdy neuvařím jedno jídlo dvakrát za sebou stejně. Stejně tak velmi rád pozměňuji detaily již hotové hudební formy. Základní suroviny zůstávají, podobně jako noty, rytmus a tempo, ale ingredience stejně jako dikce, barvy a frázování jsou vždycky závislé na momentální náladě, akustice či společnosti.“
www.kdyzvarimuzy.cz
Foto Andrea Filičková.
