Ivana Ženatého a Miroslava Sekeru zdobila vášeň pro interpretaci

Posluchači zažili výjimečný večer. Společným jmenovatelem celého koncertu bylo vášnivé zaujetí obou interpretů pro tvůrčí rozměr interpretace. O technickém zvládnutí všech skladeb není třeba samostatně psát, sloužilo plně k realizaci uměleckých záměrů dua houslisty s klavíristou.

Do programu byly zařazeny hity českého houslového repertoáru – na koncertě zazněly nejdříve Romantické kusy Antonína Dvořáka z roku 1887, v závěru pak dvě dua pro housle a klavír Z domoviny od Bedřicha Smetany z roku 1880. Posluchači si však mohli vychutnat i skladby méně známé: Sonátu pro housle a klavír č. 3 od Bohuslava Martinů z roku 1944 a Sonátu pro housle a klavír Luboše Sluky (1970), letošního pětadevadesátiletého jubilanta. V provedení uvedených „hitů“ bylo možné zaznamenat, jak je modelována každá fráze. Lépe řečeno, jaký je v modelaci umělecký záměr, jak je fráze spojena s obklopujícím zvukovým prostředím a jaký umělecký obsah tento vztah generuje. Ano, i to. Interpreti totiž ve svém zaujetí pro svůj obor ukázali, že existují nejenom myšlenky, které působí v rovině akustických tlaků, ale i myšlenky relační, jež generuje záměrný vztah mezi myšlenkami přímými. V uměleckém rozměru využití interpretačních prostředků se dostali Ivan Ženatý a Miroslav Sekera do první linie pozornosti posluchačů především ve slavných kusech Dvořákových a Smetanových. Ve skladbách Bohuslava Martinů a Luboše Sluky se posluchači seznamovali navíc s kompozičními aspekty obou skladeb.

Přes okouzlující a dechberoucí provedení Smetanovy skladby Z domoviny musím konstatovat, že více inovací a neobvyklých interpretačních detailů jsem našel v Romantických kusech. Interpretační tradici osvěžily tempové proměny v reprízovaných částech první věty Allegro moderato (Cavatina) či promyšlená akcentace ve větě druhé Allegro maestoso (Capriccio) a třetí Allegro appassionato (Romanza), zde tvořící neobvykle mladický elán. Velkou interpretační záležitostí se však stala v podání obou umělců věta závěrečná Larghetto (Elegia). Je třeba se seznámit s následující okolností. Pokud se vyjmou ze sledovaného cyklu jednotlivé části, a hrají se odděleně, je poslední věta nejméně frekventovaná. Lze to vysvětlit tím, že Dvořák jí vybavil skromným motivem, se kterým důsledně pracuje. Je to sice pozoruhodný kompoziční výkon, ve srovnání s předcházejícími částmi jde však o poněkud chudé hudební prostředí, jež je nutno obohatit interpretační invencí v oblasti dynamiky i agogiky. Ivan Ženatý a Miroslav Sekera rozehráli ve finální větě Romantických kusů elegický příběh povyšující jednoduchý motiv na jednající postavu divadelního obrazu v psychologických proměnách. Uvedená věta z Romantických kusů Antonína Dvořáka se tak stala jedním z vrcholů celého večera.

Reprezentativním dílem Bohuslava Martinů na zahajovacím koncertě festivalu se stala Sonáta č. 3 pro housle a klavír. Autor ji napsal v době druhé světové války. Tehdy již pobýval v New Yorku. Kompozice vznikla v blízkosti Symfonie č. 3 a ještě akceptuje poslední návaznosti ke klasickému sonátovému cyklu – dodržení reprízovanosti stěžejních hudebních myšlenek a hybný závěr cyklu. Uvedené vlastnosti v pozdějších dobách autor nahradil osobitým fantazijním přístupem ke stavbě cyklických skladeb. Třetí houslová sonáta Bohuslava Martinů je čtyřvětá, přičemž Scherzo třetí věty simuluje finální stav (podobně jako třetí věta v Čajkovského Symfonii č. 6 h moll). Po Scherzu však následuje tempově členitá věta čtvrtá, procházející od pomalého Lenta přes Moderato až do cílového Allegra. Její časová rozloha, hluboká obsažnost a závěrečná katarze přesouvají těžiště celé sonáty až do závěrečné věty. To však při poslechu prvních třech vět netušíme. Stěhování jádra sdělení do závěrečné části přináší významný zlom. Tento proces může být autorem zamýšlen v intencích válečné konotace díla. Svědčí o tom i lkavé tóny houslí v první větě či její temné klavírní vlnění, které se objevuje také na začátku skladby. Stejné vlnění temných figurací vstupuje i mezi pastorální intonace věty druhé. Bojovné Scherzo pak uvedený náladový rámec jen podporuje. Předcházející řádky popisují nejen kompoziční průběh skladby, ale také jeho adekvátní realizaci Ivanem Ženatým a Miroslavem Sekerou. Na vrub výše řečeného nutno dodat, že témbry, které společně vytvářeli, vydávaly na každém místě svědectví o unikátním zvuku hudby Bohuslava Martinů. Zamýšlet se, čím vším je to dáno, je úkol nad rámec této recenze.

Sonáta pro housle a klavír od Luboše Sluky měla odlišný zvukový plán. Na jednu stranu preferovala syrově disonantní akordický pulz, jako protipól pak stavěla téměř impresionistické hudební obrazy. Slukova houslová sonáta je budována do dvou vět, které tvoří rapsodická první věta Tempo nebato a Allegro věty druhé. S velkou uvolněností lze strukturu tohoto celku připodobnit k čardáši, obsahující také rubatovou část první (tzv. lassan) a zrychlující se část druhou (tzv. friska). Ve Slukově kompozici je však mnohem více vysoce závažné hudby než v prostém tanci. Ivan Ženatý a Miroslav Sekera jí předali vysokou naléhavost v houslových monolozích a pevný puls ve společných rytmizujících blocích. Dílo se setkalo s vysokou odezvou publika, které vysoce ocenilo jeho emocionální rozměr.

Festival Dny Bohuslava Martinů byl zahájen závažným tvůrčím počinem, kreací dvou významných umělců. Pohled na další program slibuje nové umělecké zážitky. Přejme si, aby se všechny koncerty setkaly s tak živým zájmem posluchačů, jako byl tento.

Dny Bohuslava Martinů: Ivan Ženatý & Miroslav Sekera
29. listopadu 2023, 19:30 hodin
Sál Martinů, Lichtenštejnský palác, Praha

Program
Antonín Dvořák: Romantické kusy pro housle a klavír, op. 75
Bohuslav Martinů: Sonáta pro housle a klavír č. 3, H 303
Luboš Sluka: Sonáta pro housle a klavír
Bedřich Smetana: „Z domoviny“, dvě dua pro housle a klavír

Účinkující
Ivan Ženatý – housle
Miroslav Sekera – klavír